Český růst? Předčasná pýcha

Česká ekonomika vykazuje oživení, meziročně roste nejvíc za posledních 8 let. Důvod k bezbřehému optimismu ale mít nemůžeme. Nejde totiž o nic trvale udržitelného.

Vláda se v poslední době klepe po ramenou. Česká ekonomika vykazuje podle posledních odhadů nejvyšší růst od roku 2007. Meziroční růst na konci prvního pololetí 2015 byl spočítán na 4,4 % HDP – což by bylo nejvíce v Evropě. Jak je to možné, když je naše ekonomika závislá na té zahraniční, a výsledky stěžejních ekonomik (jako německé či francouzské) nijak oslnivé nejsou?

Kvartální údaje Českého statistického úřadu jsou samozřejmě odhady, které budou spočítány až na konci roku a notifikovány ještě Eurostatem. Jisté oživení však naše ekonomika skutečně vykazuje. O nějakém dohánění vyspělejších zemí v důsledku úspěšné hospodářské politiky můžeme přesto mluvit jen těžko. Především platí, že po předchozím období, kdy byl krizový pád ke dnu předchozími vládními reprezentacemi uměle prohlouben, je snazší dosahovat relativně vyšších přírůstku.

Rovněž neuškodí podívat se detailněji na reálné činitele růstu. Česká národní banka pochopitelně uvádí jako důležitý faktor dynamiky svou měnovou intervenci. Do statistiky HDP ovšem nevstupuje měkkou korunou podporovaný export (zejména vývoz aut), ale pouze celkové saldo zahraničního obchodu. A dovoz dražších subdodávek snižuje efekt měnové intervence. Slibované desítky tisíc pracovních míst díky měnové intervenci jsou rozporovány i českou odborovou centrálou.

Na celkové saldo zahraničního obchodu má vliv i bilance služeb. Příznivá je také momentální nižší cena paliv na světovém trhu (cena za barel se aktuálně pohybuje kolem 52 dolarů). V České republice se to však do koncových cen promítá ve srovnání s okolními zeměmi realitně méně. Aktuální propad cen je důsledkem přechodné obchodní politiky producentských zemí OPEC, a i přes opad čínské konjunktury na straně poptávky budou tyto ceny opět růst.

Česká národní banka uvádí jako důležitý faktor růstu svou měnovou intervenci. Do statistiky HDP ovšem nevstupuje měkkou korunou podporovaný export, ale pouze celkové saldo zahraničního obchodu. Repro DR

Ještě důležitějším ukazatelem je vzestup investování v České republice (asi o 5,9 %). Tady je ovšem třeba připomenout, že značný vliv má dohánění čerpání evropských zdrojů ještě za období 2007–2013. A už sám fakt dohánění za každou cenu naznačuje, že někdy jde stranou efektivnost alokací těchto zdrojů. V příštím roce ale může intenzita přílivu peněz ze strukturálních fondů EU poklesnout. S aktuálně větším rozsahem investování souvisí nárůst stavebnictví o 3,1 %. Rostou ale i zásoby materiálu i nedokončené výroby.

Druhým důležitým faktorem jsou výdaje domácností, které vzrostly o 3 %. Mzdy a platy ovšem navzdory ekonomickému oživení už tolik nerostou (o důchodech ani nemluvě). V podstatě jde o realizaci odložené spotřeby po předchozím půstu. Nejsme tedy svědky nastartování kvalitativně nové růstové strategie. Nejde o nic trvale udržitelného. A radost, že ekonomická úroveň České republiky letos statisticky předběhne nejen zadlužené Řecko ale i Maltu či Kypr, je poněkud předčasná – a hlavně nezasloužená.

Stejně je na tom i rozpočtová politika. Ekonomické oživení přináší i zlepšení inkasa daní z příjmu nebo odvodů pojistného na sociální zabezpečení. Příjmy z DPH (což je daň důležitá i pro rozpočty obcí a krajů) potvrzují, že zdaleka není vše ideální a že ani opěvovaná kvalitní správa daní nepřináší bůhvíjaké efekty, které by rozšířily manévrovací prostor – ať už pro rozvoj sociálního státu či pro potřebné strukturální změny. A signály že i globální ekonomika nebude růst jak se očekávalo nepodporují nepodložený erární optimismus.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.