Přechody pro zvěř a pro lidi

Chůze je možnost poslouchat útržky rozhovorů, všímat si budov a pamětních desek, a tak poznávat historii místa, i dopravovat se z místa na místo. Chůze může být přinejmenším v létě i politické téma.

Chůze je pohyb, který mám nejraději. Už na základní a střední školu jsem svého času chodil pár kilometrů pěšky, než abych jezdil několik stanic přeplněným autobusem. Za ušetřené peníze se ostatně daly v místním antikvariátu kupovat knihy.

Když jsem později bydlel na pražském Smíchově a pracoval na Senovážném náměstí, obešel jsem se nějaký čas i v hlavním městě bez předplatní jízdenky. Ukázalo se brzy, že i do Dejvic a na Žižkov člověk vcelku bez problémů dojde. Jen holt musí počítat s tím, že je na to potřeba vyhradit nějaký čas.

Dnes na jednom z předměstských sídlišť už snadnou možnost do centra dojít nemám. Dva krát dvě hodiny cesty denně, to už bych přeci jen mohl pracovat i v Hradci Králové nebo v Ústí nad Labem.

Protože ale bydlím v místě tak či onak obklopeném různými dálnicemi a průtahy městem, tak čím dál víc souhlasím se stavbou přechodů pro zvěř kdekoli je to u liniových staveb možné.

A čím dál víc si přeji, aby politici a političky na radnicích při povolování různých staveb mysleli na přechody, průchody, nadchody i podchody pro nás – lidi.

Kéž by politici a političky na radnicích při povolování různých staveb
mysleli na přechody, průchody, nadchody i podchody pro nás – lidi. Foto Patrik Eichler


Zkuste si někdy v Praze podejít třeba několikaproudou desetikilometrovou Jižní spojku. Že je to dálnice věčně ucpaná, to mi vadí ještě nejméně. Jenže ona dnes chtě nechtě stojí více méně ve městě, a když ji potřebujete překonat, musíte na cestu vyrazit ideálně s navigací. To abyste se na těch několika místech trefili na správný přechod a chodník, který ideálně vede na okraji nějaké jiné kapacitní komunikace, se kterou se Jižní spojka kříží.

Stejné platí o možnosti překonat magistrálu, což je ta věčně ucpaná dálnice, co vede rovnou přes centrum hlavního města. Zájemcům o výpravu do Minotaurova bludiště doporučuji kolem této komunikace někdy tréninkově projít betonovým podzemím z Hlávkova mostu ke stanici metra Vltavská.

Zkuste si někdy v Praze podejít třeba několikaproudou desetikilometrovou Jižní spojku nebo magistrálu. Foto Patrik Eichler

Příkladů z Prahy i odjinud mohu připojit ještě řadu. Zastupitele a zastupitelky ve Zlíně bych nechal povinně přecházet třídu Tomáše Bati od centra směrem do Otrokovic. Ve Vratislavi bych tamní politiky někdy nechal jezdit tramvají.

Ve Vratislavi bych tamní politiky někdy nechal jezdit tramvají. Foto Patrik Eichler

Co mi vadí, a čím dál víc to vidím jako problém, je, že chodci obecně a vozíčkáři, lidé s dětmi, a tedy s kočárky a lidé starší zvláště, musejí ve městě zbytečně zažívat stres.

Litanii, že města jsou stavěná pro auta, a ne pro lidi. Že do kanceláře vcházíte, a nevjíždíte autem, takže i mimo kancelář byste ten pohyb mohli zvládnout. Nebo že chůze je nejjednodušší zdravý pohyb, kterému se může skoro každý denně věnovat, si nechám na jindy.

Ještě jednou se ale přihlásím ke stavbě přechodů přes liniové stavby, které by mohla užívat zvěř (a ostatně i lidé, protože zkuste dnes na výletě podcházet či po mostě přecházet takovou dálnici).

Jako chodec si totiž čím dál tím častěji představuji, jak stresovaná musí být třeba taková srnka, když se potká s něčím tak nepřekonatelným, jako je dálnice. A nepřeji jí to. A nepřeji to ani nám, lidem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.