Ministr financí Andrej Babiš to myslí nejen dobře, ale i upřímně. „Přiznám se,“ řekl doslova v pátečním televizním Interview ČT24, „že jsem jako firma dlouhodobě podporoval klokánky, takže tam mám zase střet zájmů a bylo mi jako líto jim nepomoci.“ A firmou Babiš tentokrát výjimečně nemyslí stát, nýbrž svůj Agrofert ještě před pár lety, než se stal místopředsedou vlády, která nyní podle něho měla řídit stát jako firmu.

Jenže tento „stát je nelogicky organizován“, usoudil Babiš v televizi. On prý chtěl původně jen klokánkům půjčit peníze — státní peníze ovšem, ne snad své vlastní —, aby „mohly prokázat bezdlužnost a mohly čerpat dotace“, jak vysvětlil veřejnosti. Taková vysvětlování jsou cenná. Plyne z nich závěr, že dluh vůči státu Babiš ani za dluh nepovažuje. Pak se prý ale nějak dozvěděl, že stát nemůže peníze půjčovat, a proto přišel s nápadem na poskytnutí mimořádné dotace. Kdo to jen Babišovi nakukal, že stát nemůže půjčovat peníze? Vždyť už od dob Ludvíka XIV. platí heslo „stát jsem já“, připisované tomuto Králi Slunce blahé paměti. A pokud v EU dnes platí něco jiného, pokud se tu vynášejí a vážně uplatňují například zákazy státní podpory konkurujícím si firmám (nižšího stupně, než je stát), musí se to změnit!

Přesně tak. „Evropa se musí změnit,“ tvrdí Babiš v jedněch svých novinách v sobotu, v EU „je příliš regulace a byrokracie“, „žije v ní sedm procent obyvatel planety, ale tvoří třicet procent globálního HDP a platí padesát procent globálních sociálních výdajů“. Takhle to nepůjde, říká Babiš. „Stát není schopen postarat se o každého, jeho povinností je vytvářet podmínky pro chod ekonomiky, musí spravedlivě a transparentně přerozdělovat veřejné peníze.“ A kdo může být spravedlivější a transparentnější než stát, ovšemže až poté, co uzná, že není schopen postarat se o každého?

Naopak, když Babiš před několika dny odmítl jet společně s ostatními členy vlády vlakem Českých drah na výjezdové zasedání do Ostravy, a s poukazem na sjednanou schůzku se zástupci spolku majitelů průmyslových brownfieldů (tak se dnes v novořeči nazývají zanedbané nemovitosti, tedy budovy a pozemky) v Ostravě odjel z Prahy už o hodinu dříve vlakovým spojem RegioJet, jejž vlastní sympatizant hnutí ANO Radim Jančura, neporušil Babiš žádný zákon či dokonce ústavní zásadu. Jen přesvědčil veřejnost, že umí dobře rozpoznat, kde je dobro, a koho chce on jako člověk, soustředící ve svých rukou ohromný majetek a zároveň velkou politickou moc, podpořit v boji proti konkurenci — v daném případě konkurenci k Českým drahám, státem vlastněné akciové společnosti. Spravedlivě ovšem a transparentně podpořit.

Vlastnictví zavazuje

Potíže má ovšem Babiš i s pravidly EU, od níž je prý Česká republika přebírá. Nejde ovšem tak daleko jako česká politická pravice, která na rozdíl od něj Unii porovnává rovnou s RVHP a SSSR a otevřeně ji odmítá jako socialistickou. I Babiš je vůči pravidlům EU paušálně kritický, prý jsou příliš regulační a byrokratická. Asi zapomněl, že některé zásady, jež se v EU prosadily, přijala československá společnost léta dávno před vstupem do EU. Už v lednu 1991 tu vypracovaly tři parlamenty (český, slovenský a federální) a pak přijaly Listinu základních práv a svobod: „Vlastnictví zavazuje.“ A dále se tam píše: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Bylo to tehdy jen jiné vyjádření ústavní zásady, kterou přinesla listopadová revoluce, když ústavně zrušila nadřazenost státní ochrany pro majetek státněsocialistický, tedy státní a družstevní: „Stát poskytuje všem vlastníkům rovnocennou ochranu.“

Nějaký krátký ústavněprávní kurs demokratického právního státu by Babišovi neuškodil. Věděl by pak možná, o čem nemá mluvit, chce-li být věrohodný. Přitom by si mohl své postoje, jistě dobré (neboť jimi chce páchat nějaké dobro), ponechat, jen by je nemusel hlásat tak upřímně, aby neiritovaly zbytek populace, který se stále, z nepochopitelných důvodů, drží práva jako trus košile, tedy nikoliv jasných zásad státu feudálního či třídního, nýbrž nepříjemných zákonů a svazujících pravidel demokratického právního státu.

„Šlo o to, aby ty děti neskončily na ulici,“ říká Babiš. „Ne, tak já tomu říkám pro dobrotu na žebrotu, že jsem se snažil pomoct a teďka, teďka vypadá, že mám z toho problém,“ stěžuje si ukřivděně. Obava, že ty děti „by skončily na ulici“ jistě ctí politika, který dobře ví, že stát není schopen postarat se o každého, však není v dnešním českém státě (zatím) případná. Babišův „problém“ je v něčem jiném, v nerespektování pravidel, jež společnost přijala, v daném případě pravidel o rozdělení působnosti mezi členy vlády a podávání návrhů, o nichž vláda jedná a rozhoduje ve sboru.

Klokánky, jejich financování a příslušná právní úprava a vnitřními předpisy, jimiž se řídí, jsou v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí. Jeho vedoucí, ministryně Michaela Marksová, přesvědčivě veřejnosti vysvětlila, že ministr Babiš předložil vládě požadavek na třicet milionů pro klokánky bez předchozího projednání a bez řádného odůvodnění. Nejen ona a ministr pro lidská práva a legislativu Jiří Dienstbier, jak se šuškalo, nýbrž celá vláda odmítla o takovém požadavku rozhodnout. Marksové pak na její žádost uložila, aby po projednání s Fondem ohrožených dětí (FOD), který klokánky provozuje, předložila vládě návrh na případnou pomoc klokánkům. To ovšem musí i Babiš respektovat.