Chci přispět X

Chamtivost je starší než kapitalismus

Profesor bioetiky Eckart Voland se pokouší zodpovídat věčné otázky týkající se lidké přirozenosti, kapitalismu a jejich vzájemného vztahu.

Tento název nesl článek v německém deníku Süddeutsche Zeitung z 3. července tohoto roku. Byl to vlastně rozhovor s profesorem bioetiky Eckartem Volandem, který zde vyložil závěry, ke kterým dospěl svým celoživotním zkoumáním, kromě jiného dvacetiletým výzkumem profilů chování laboratorních opic, anebo evoluce svědomí.

Předmět jeho bádání tedy zahrnoval jak přírodní základnu, tak i kulturní podmíněnost našeho vlastního jednání a jeho motivací. A je možno předem prozradit: v tomto jediném interview jsou pojednána v podstatě všechna základní témata, která jsou spojena s otázkou, jaký ekonomický – a tedy i společenský – systém nejspíše odpovídá lidské přirozenosti.

Rozhovor počíná otázkou po lidské chamtivosti (německý pojem „Gier“ se dost dobře nedá zcela adekvátně přeložit do češtiny; termín „chamtivost“ se mu ještě relativně nejvíce blíží). Zcela zásadní otázka zní: je chamtivost naše přirozená dispozice?

Na tuto otázku odpovídá profesor Voland zcela jednoznačně: ano. Vzápětí upřesňuje, o co se při této chamtivosti konkrétně jedná: „Jde o to, maximalizovat osobní prospěch. To je základní vlastnost člověka.“

Následuje v podstatě rozhodující otázka: „Podporuje kapitalismus svým principem konkurence chamtivost v nás?“ Odpověď je vlastně obsažená v titulku: „Takto bych to neřekl. Chamtivost je starší nežli kapitalismus.“

Jak ovšem Voland vzápětí zdůrazňuje, je nutno činit rozdíl mezi chamtivostí a ctižádostivostí. Například o manažerech, kteří dostávají miliónová odstupné, se říká, že jsou chamtiví, když žádají stále více. Od určité hranice však nezískají či neztratí fakticky nic. Tady už se jedná méně o chamtivost, a více o ctižádostivost dosáhnout – domněle – vyšší společenské prestiže než ten druhý.

V dalším průběhu se rozhovor stáčí na další centrální téma: co je rozhodujícím faktorem pro ten revoluční zvrat v evoluci, kdy se právě lidstvo stalo dominantním druhem na celé planetě? Profesor Voland odpovídá: „Rozhodující trumf pro nás lidi bylo, že jsme začali kooperovat při výchově dětí. Ta tíha byla od matky delegována na jiné, většinou ženské příbuzné. Toto stadium šimpanzi nikdy nedosáhli. S tím důsledkem, že musí do opatrování dítěte investovat sedm, osm let, nežli mohou začít se zplozením dalšího. Naše rozhodující výhoda tedy nebyla vzpřímená chůze anebo ztráta srsti, jak se dříve myslelo, nýbrž naše schopnost kooperace.“

Eckart Voland je profesorem bioetiky na univerzitě v Göttingenu. Foto wiko-greifswald.de

Následně se ovšem nevyhnutelně vynořuje téma, že lidský tvor ani zdaleka není pouze mírumilovně kooperující bytostí. Profesor Voland hovoří o „podivuhodné vlastnosti“ člověka, totiž jeho „schopnosti dvojí morálky“: solidarita uvnitř vlastní komunity, agresivita navenek.

Na přímou otázku novinářky, zda tedy spíše měl pravdu Hobbes, se svou tézí „člověk člověku vlkem“, anebo Aristoteles, který člověka chápe jako sociální bytost, odpovídá Voland, že „svým způsobem mají oba pravdu“. Konkurence může být nelítostná, a to i v malých skupinách, ve kterých se všichni znají. Jako příklad uvádí spory o dědictví, kdy se často členové té samé rodiny navzájem ruinují. „Ale zároveň, a to je to vlastně fascinující, jsou lidé schopni kooperace, solidarity a milosrdenství v takové míře, jaká v živočišné říši jinak není k nalezení.“

Člověk a hospodářský systém
Následuje otázka všech otázek: „Jaký hospodářský systém odpovídá nejspíše přirozenosti člověka?“

Volandova odpověď pak zní: „Každý hospodářský systém, pokud chce být stabilní, musí vycházet z přirozenosti člověka. Kapitalismus vděčí za svůj úspěch tomu, že koresponduje s naším prospěchovým a tržním myšlením.“

V dalším pak osvětluje, o co se vlastně jedná: takovéto myšlení respektive motivace existuje už ve zvířecí říši, například u primátů je možno vysledovat tržní chování. Jedna opice třeba pečuje druhé o kožich, a za to je odměněna jinak, třeba podporou v bojích o hierarchii, sexuálními službami nebo potravou. Přitom jednají opice, stejně jako lidé před vynalezením peněz, napřed altruisticky – neboť poskytují určitou službu, aniž by měly jistotu, že za to obdrží odpovídající plnění.

Na to kontruje novinářka zásadní námitkou, že je přece možno argumentovat také naším pudem kooperace. A že v tom případě by naopak socialismus nebo dokonce komunismus byly vhodnějšími ekonomickými modely.

Ano, tvrdí Voland, v malých komunitách, kde každý každého zná a každému důvěřuje, jsou komunistické systémy skutečně možné, protože osobní prospěch a blaho společnosti jsou zde bezmála identické. Jako příklad uvádí komunity amerických amišů (amonitů). Ale vzápětí doplňuje: „Je ovšem zapotřebí kontrolní instance. U amišů je to náboženství…Ve velkých celcích to takhle nefunguje. Neboť jak socialismus, tak i komunismus ignorují něco, co mezitím v sociálních vědách platí za základní podmínku naší existence: sociální dilema.“

Toto „sociální dilema“ pak definuje tímto způsobem: „… v konfliktu mezi vlastním prospěchem a blahem celku s větší pravděpodobností zvítězí osobní prospěch. Je sice možné, že to nejlepší možné řešení je to, když si všichni počínají kooperativně – ale ten jeden, který jede načerno, má výhodu oproti všem ostatním. Může jezdit vlakem, ale sám ničím nepřispívá. Tuto situaci je možno experimentálně prozkoumat ve hrách o veřejných statcích. To už bylo také tisíckrát provedeno. Vždy s tím samým výsledkem: kooperace sama ze sebe není stabilní. To je to, co bylo v socialistických systémech ignorováno. Vládla tehdy chybná představa o přirozenosti člověka.“

Novinářka se však nedá tak rychle odbýt, a přichází s dalším velmi významným argumentem: „Nemohou kultura a prostředí změnit lidskou přirozenost?“ Na to profesor odpovídá: „Podle mého názoru ne. Homo sapiens zůstává homo sapiens. Adam a Eva jsou nezměněni.“

Ale reportérka (budiž touto cestou Ann-Kathrin Eckhardtové vysloveno uznání za její neobyčejně kompetentní kladení otázek) se ani tady nevzdává, a připomíná, že se přece mnohé formy chování v lidském společenství změnily; například dříve se o děti staraly výhradně ženy, zatímco dnes i muži.

Eckart Voland ovšem míní, že toto nejsou skutečné změny lidské přirozenosti, nýbrž jenom změna „interpretace přirozenosti“. A že co se v těchto případech skutečně změnilo, jsou pouze „možnosti našeho jednání“.

Nemohou lidskou přirozenost nakonec změnit kultura a prostředí? Podle Volandova názoru ne. Homo sapiens zůstává homo sapiens. Repro youtube.com

Co tím má na mysli, vysvětluje na případu agrese: „Mnozí tvrdí, že člověk byl dříve dráždivější, že dříve sahal po zbrani než teď, v našem civilizovaném světě. To ale neznamená, že bychom v sobě tento potenciál násilí neměli. Ale: my většinou nemáme nic z toho, kdybychom byli agresivní, protože můžeme naše životní cíle lépe dosáhnout mírumilovnými prostředky.“

Je socialismus utopie?
Takový je tedy pohled výzkumníka v oblasti sociálního chování na otázku kapitalismu a přirozenosti člověka. Názor je to až příliš dobře podložený, než aby jej bylo možno ignorovat. Tím spíše, že jeho autor evidentně není nějakým ideologicky podjatým apologetem kapitalismu, nýbrž střízlivě konstatuje fakta: že kapitalismus nejlépe odpovídá naší základní motivaci po maximalizaci vlastního prospěchu, zatímco (socialistické) modely založené na všeobecné kooperaci jsou principiálně nestabilní.

Znamená to tedy definitivní vyvrácení jakékoli možnosti vybudovat společnost založenou na vzájemné kooperaci a solidaritě? S kapitalismem na věčné časy?

Není nikterak snadné nalézt nějaké účinné protiargumenty; ale podíváme-li se podrobněji na myšlenky Eckarta Volanda, zjistíme, že určité možnosti pozitivního řešení nám nabízí on sám.
Jde o dvě zjištění: za prvé, základní přirozenost člověka se sice nemění, ale člověk mění své jednání vzhledem k charakteru jeho životních podmínek; a za druhé, společnost kooperace může fungovat, když se individuální a kolektivní zájem dalekosáhle překrývají, a když je přítomna nějaká kontrolní instance.

To znamená: egoismus individua bude vždy přítomen jako latentně destruktivní element; stále však zůstává otevřena cesta pro uvažování o takových ekonomických a společenských modelech, kdy zájem jednotlivce by byl provázán se zájmy celku, a kdy by byl přítomen natolik silný, celospolečensky akceptovaný a platný mravní imperativ, který by dokázal případné excesy individuálního egoismu účinně potlačovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.