Již devět tisíc lidí se letos vydalo ve Srebrenici na mírový pochod. Jsem s nimi. Na ten pochod za mír bychom se měli dát všichni alespoň symbolicky.

Říct jednou pro vždy každému, kdo se snaží zavléct nevinné lidi do řešení svých mocenských choutek nebo kšeftů, že tuto hru odmítáme hrát. Že v civilizovaném světě se věci řeší jednáním a ne kvéry, že odmítáme válku, a že mezinárodní společenství nesmí stát bezmocné proti teroru a násilí, které zabíjí nevinné a vyhání je z jejich domovů.

Češi se ve své většině bojí uprchlíků. Náš klid, mír a bezpečí ale považují za samozřejmé. Že ani v Evropě ale není život v míru samozřejmý, jsem si se vší intenzitou uvědomila, když jsem zastupovala Českou republiku na pietním aktu při dvacátém výročí masakru ve Srebrenici.

Viděla jsem tam plakat tisíce prostých žen, které přišly o své muže, syny i bratry. Mnohé z nich zatím neměly ani jejich hrob. Viděla jsem dlouhé řady hrobů v zemi, která pro nás, za želenou oponou, byla ještě pár let před tříletou válkou a tím, co Mezinárodní soudní dvůr označil za genocidu, bránou západu a tedy svobodného světa.

A stalo se to v roce 1995, tedy vlastně „před pár lety“, na prahu jednadvacátého století v nejrozvinutější části světa, v Evropě. Zcela upřímně — na otázku „proč?“ mi tam nikdo moc nedokázal odpovědět.

↗

Je tomu dvacet let od srebenického masakru, při kterém se Mladićova vojska dopustila etnické čistky osmi tisíc bosenských muslimů. Foto archiv DR

Bylo mi strašně líto ubitých, bylo mi líto těch žen. Věřili mezinárodnímu společenství, ale to je nedokázalo ochránit před nenávistí, krutostí, nelidskostí.

Země Evropské unie, kde otcové zakladatelé evropské integrace dokázali nastavit spolupráci evropských zemí, žijí již víc než tři generace v míru. Bez dalšího prohlubování této integrace, bez spolupráce to však v dalších letech nemusí být pravda.

Historici tvrdí, že takto dlouhý mír je v dějinách výjimečný a zvedají obočí. I čeští pravicoví politici jsou schopni veřejně prohlašovat, že válka je možným řešením současných problémů světa. A oběti Srebrenického masakru připomínají, že jakmile se probudí nacionalismus a extrémismus, mohou mít pravdu.

Mír není samozřejmost. Je na všech lidech, zda dokážeme v mladém století řešit problémy civilizovaně, nebo zda budeme i my se svými dětmi a vnoučaty umírat v nesmyslném válečném běsnění.

Budiž to varování při řešení migrace, budiž to varování i při jednáních kolem řecké krize. Mír jako život sám je velmi křehký. Vydejme se ještě dnes spolu s lidmi ve Srebrenici na pochod míru a nedovolme nikomu nám mírový život vzít.

Alena Gajdůšková je členkou Rady Sdružení parlamentářů proti jadernému zbrojení a za odzbrojení