Musím se přiznat, že jsem vášnivým návštěvníkem všemožných muzeí, ať už u nás doma či v zahraničí. Moje posedlost tahat naši početnou rodinu po nejrůznějších expozicích je naštěstí korigována liberální asertivitou mé ženy, která nedopustí, aby se moje, byť dobře míněná, kulturní šikana negativně promítla do výchovy našich dětí.

Nicméně i přes tuto dychtivost vidět co nejvíce muzeí — před lety v Oslo jsem stihnul za deset hodin pět muzeí, částečně díky denní kartě umožňující zlevněnou dopravu a snížené vstupné — jsem si uvědomoval, že mnohá muzea mají k atraktivnímu či spíše k objektivnímu předávání informací hodně daleko.

Proto když za mnou přišel můj dlouholetý kolega z německého Fóra pro mezinárodní rozvoj a plánování (fine+p) s tím, že bychom se měli věnovat muzeím, byl jsem nadšeně pro.

Přemýšleli jsme, jak dostat globální rozvojové vzdělávání do současných muzeí a po diskusích s dalšími kolegyněmi a kolegy jsme přišli na to, že nechceme vytvářet další expozice.

Vznikl koncept takzvaných „nástrojů“. Jde vlastně o to, abychom stávající expozice doplnili nějakým jednoduchým a nenáročným vstupem, který by je rozšířil o globální rozměr:

• Výstavu o kávě doplnit o problematiku mezinárodního obchodu i s jeho negativními dopady na farmáře, a naopak o možnosti férového obchodování — Gastronomické muzeum Praha.
• Před vstupem na výstavu o odpadech upozornit na plýtvání s potravinami — Národní zemědělské muzeum.
• Do regionálního muzea doplnit artefakty z celého světa, které vznikly díky globálnímu obchodu s korálky vyráběnými v regionu sousedním — Muzeum města Ústí nad Labem. 

Cílem mezinárodního projektu Museo Mundial bylo vytvořit v Muzeích v České republice, Maďarsku, Německu a Portugalsku nejméně 40 takovýchto vstupů, které by pomáhaly rozšířit ve vážených muzeálních institucích rozhled o globální souvislosti. A tím pomoci našemu myšlení vyjít ven z provinciality a zatuchlých stereotypů.

Chrámy sebeutvrzující mytologie

Od osmnáctého století roste úloha Muzea a stává se z něj především prestižní instituce, která prezentuje svět poznání tak, aby utvrdila jistoty dané společnosti. Předkládá interpretované úspěchy poznání, které návštěvníky uspokojují svou velkolepostí, a dává jim pocit, že jsou jeho součástí. Menší či větší, úspěšnější či méně úspěšnou. Jak říká kunsthistorik Milan Kreuzziger, díky těmto mechanismům se stává „i místem kontroly a moci“.

Muzea emancipujících se národů se stávají kultovním místem etnické či regionální příslušnosti, přispívají k utváření národního povědomí, ukazují oběti i vítězství přinesené do úlu společenství. Zjednodušování příběhů na dobré a zlé je chápáno jako nezbytná zkratka pro vytváření vlastní identity.

Falza historických dokumentů či rasové procesy jako ty s Hilsnerem a Dreyfusem se stávají další součástí tohoto sebeutvrzovacího procesu a víceméně obhajují i etnické čistky prováděné evropskými mocnostmi napříč planetou celé devatenácté a dvacáté století až do současnosti.

Obdobný trend můžeme sledovat i v zemích, které se vymanily z kolonialismu. Někde ovšem, jako například v Zambii, poukazují v Národním muzeu na potřebu jednoty všech ras a kmenů s tím, že jakékoli rasové násilí bude exemplárně stíháno.

Muzeální věda se naproti tomu posunula alespoň k modernismu, kde sice dochází alespoň k částečnému odmítnutí kolonialismu, zaměření na západ a na antropocentrismus zůstává nicméně stále silné.

To ovšem není problém jen národních či regionálních muzeí. Národní technické muzeum nazývají fanouškové automobilismu Chrámem motorismu. Je to velmi dobrý popis situace. Motorismus se stal kultem, dokonce krvavým kultem s tisíci mrtvými a ohromnými hospodářskými škodami.

V budově muzea, která by měla být chrámem vědění, stojí nablýskané vozy oslavující sílu, rychlost a design, a přetvářejí tento prostor na svatostánek automobilu, který je dobrý, rychlý, krásný a ještě představuje svobodu pohybu.

Nevidíme tu nic o jeho dopadech na životní prostředí, o počtech usmrcených, zmrzačených a raněných, o bojích, které je nutno vést, aby palivo doteklo až do stojanu na pumpě u nás za rohem.

Rodiče s dětmi se radují z technické krásy, a mnoho z nich nejspíš souhlasí s prohlášením Manifestu futurismu, že závodní vůz je krásnější než Niké ze Samothráky.

Pozitivní, Interaktivní a zážitkové

Modernizace muzeí přichází s novými technikami sdělení. Více než snahou po rozšíření obzorů muzeí je to dáno snahou přilákat více návštěvníků, kteří dnes mají možnost mnoho z věcí prezentovaných v muzeích shlédnout ve výpravných dokumentech či na internetu.

Zážitkové a interaktivní expozice se snaží vtáhnout návštěvníka do procesu poznávání. Někdy se ovšem z těchto aktivit stává bič. Návštěvy muzea se mění v řešení šarád, a vyžadovaná manipulace s předměty může nakonec zastřít samo sdělení. Pozitivní přístup ořezává možnost návštěvníka pochopit hloubku problému, s nímž je konfrontován.

Jakkoli je jistá forma interaktivity potřebná, je zřejmé, že musí jít o doplnění faktů, které se odpovědně snaží pojmout problém v jeho šíři, tedy i s globálními dopady a dobovými souvislostmi.

Objev těch druhých

Nástroje, které nás vtáhnou do expozic, jsou důležité, ještě důležitější je však obsah. Obrat od etnické či technologické mytologie k prezentaci kosmopolitních souvislostí představuje novou výzvu. Ta stojí nejen před muzei, ale před celým edukačním systémem.

Redukcionistické pojetí vědy sice efektivně zvládá řešit partikulární otázky, ale je zoufale bezradné, když se má potýkat s širšími problémy, jež právě toto pojetí nezřídka způsobuje.

Pochopení vzájemného ovlivňování mezi kulturními, společenskými i technologickými systémy je klíčové pro naše zasazení v tomto komplikovaném světě. Pouhé reprodukování starých vjemů nám (jakkoli by bylo interaktivní) nepomůže.

Euro-americká civilizace je jen málo schopná reflektovat svou existenci s odstupem. Navíc ji často prezentuje jako univerzalistický model. Výsledkem je pak kulturní monolog, který s imperiálním triumfalismem deformuje nejen dialog s jinými kulturami, ale i ony kultury samotné.

Je ovšem pozitivní, že na Severu i Jihu vznikají nové iniciativy, které se snaží tuto „redukcionistickou okupaci“ zastavit, které chtějí vidět svět celistvěji a tím také komplikovaněji. Je to náročnější pro autory i pro publikum. Ale je to zároveň další rozšíření možností, jak bez zbytečných konfliktů zajistit důstojné přežití naší neveliké posádky na vesmírné lodi Země.

Dr. Thunguma Kamara z muzea v Nyere v Keni poukazuje na to, jak jednotlivá regionální muzea jen konzervují zažité stereotypy. Navrhuje proto muzea pojízdná. Ta mají lépe přispět k porozumění mezi různými komunitami.

U nás už něco podobného dělá například organizace NaZemi, která připravuje výstavy, které si lze vypůjčit, a které seznamují moravské a české komunity se životem a prací komunit v různých částech světa.

Aspoň kousek světa

Snahou Musea Mundial je dostat informace z jedněch komunit ke komunitám dalším a uvádět je do širších souvislostí. Děláme to prostřednictvím intervencí do prostor a expozic stávajících muzeí.

Jak se nám to podařilo, je možné vidět v Národním zemědělském muzeu Praha, v Muzeu města Ústí nad Labem, a v Gastronomickém muzeu v Praze. Dík patří všem pracovníkům oněch muzeí, umělcům a architektům, kteří se na přípravě podíleli a dokázali zpracovat mnohdy kontroverzní témata.

Ptáme se: „Jaké muzeum by pro všechny své děti chtěla Matka země?“ A zjevně se tím vztahujeme ke dvěma konceptům. Transcendentní představa Země jako bohyně, známá nejen ze Slovanských kultů, ukazuje na pokoru, s níž naši předkové přistupovali k darům, které ze země, jejich plodů i jejích útrob dostáváme. Je jich dost, abychom z nich mohli mít prospěch všichni, ale pohříchu slouží dnes jen k obohacování nemnohých.

Druhým konceptem je kybernetická teorie Gaia, která hovoří o zemi jako o homeostatickém systému, svými procesy vytváří rovnovážný vztah a zaručuje zachování života jako takového, nikoli konkrétních druhů.

Tento stabilizační systém je podle hypotézy dostatečně silný, aby si poradil s narušováním vlastní rovnováhy, a technické vymoženosti jednoho druhu mu v tom těžko zabrání.

Naše spolupráce s muzei je snahou rozšiřovat náš pohled, učit se od jiných a spolupracovat. Vytvářet atmosféru respektu a úcty a zároveň hledat udržitelná a stabilní řešení pro náš druh.

Je to jen malý krok k tomu, abychom si začali uvědomovat, jak moc jsme ovlivňováni vnějšími vlivy, a nakolik naše jednání ovlivňuje jiné, byť tisíce kilometrů vzdálené.