Křesťanství s marxismem i bez něj

K diskusi o vztahu křesťanství a marxismu, kterou svým sloupkem „Kristus ateista“ rozproudil Michael Hauser, se připojuje poznámka zpochybňující potřebu samotného „rozhodování“ mezi křesťanstvím a marxismem.

Šedesátá léta dvacátého století v Československu byla skutečně dobou mimořádně příhodnou k tomu, aby se křesťanští a marxističtí myslitelé setkali v diskusi. Snad by se dalo říci, že jedna i druhá strana nahlédla ve svém diskusním partnerovi svou momentálně nedostatečně rozvinutou vnitřní možnost. Křesťané museli hlouběji přemýšlet o hladu po spravedlivější společnosti, který byl vždy jedním z konstitutivních rysů křesťanství jako společenského hnutí, marxisté si museli připomenout směřování k novému, osvobozenému a v mnoha osobních dimenzích existujícímu člověku jako ústřední naději formující marxistickou vizi. Křesťanství bylo konfrontováno se svým sociálním úkolem, marxismus se svým původním a poněkud pozapomenutým personalistickým zacílením.

V dialogu marxistů a křesťanů jako by každá ze stran též byla hledala úlevu z dogmatické strnulosti a prázdnoty spokojeného spočívání ve vlastních jistotách. Jako by každá z formací musela svůj nový obsah nejprve nalézt vně sebe sama, na nějakém jiném předmětu, aby jej poté mohla zvnitřnit a sebe sama přivést k vyšší jednotě, mám-li se vyjádřit poněkud hegelovsky.

A kolega Hauser má asi pravdu v tom, že tohoto duchovního rozpohybování bylo za tehdejší dějinné situace více zapotřebí těm, kteří byli – co se idejí týká – u moci; stalinisticky zatuhlý marxismus byl v tu chvíli nudnější a prázdnější, a křesťanství navíc mělo pel něčeho v předchozím období (padesátá léta) zakázaného a nyní (šedesátá léta) alternativního – což dnes pro změnu platí o marxismu. Otázku, proč „dogmatický spánek“ polistopadového období trval víceméně celých dvacet let a nový společenský pohyb je stále ještě velmi nesmělý, kdežto svazákům let padesátých stačila k probuzení doba mnohem kratší, a společenský pohyb šedesátých let byl skutečně zásadní, můžeme ponechat na nějakou budoucí diskusi.

Dějinné kyvadlo pohybující se mezi ideovými poli marxismu a křesťanství ovšem podle mého názoru nemáme vykládat tak, že jedni se druhými stávají či stávat mají. Krajní a zásadní možností každého opravdového dialogu samozřejmě je konverze k názoru druhé strany, jeho nejobvyklejším výtěžkem je však spíše „jen“ jisté obohacení, rozšíření interpretačního horizontu apod. Marxisté se nemusejí stávat křesťany a křesťané marxisty už proto, že křesťanství je fenomén mnohem starší a díky mnoha staletím vlastního vývoje vnitřně různorodější.

Vezmeme-li do úvahy kupř. latinskoamerickou teologii osvobození, nešlo a nejde v ní o to, že by si křesťané uvědomili, že jsou vlastně komunisty. Hlavními inspiračními zdroji teologie osvobození skutečně jsou sociální učení církve a komunistické ideje, smyslem tohoto teologického pohybu ovšem není implementovat marxismus či jinou zvnějšku vzatou globální vizi do křesťanství. Společenské vědy na čele s marxismem mají latinskoamerické teologii pomoci pochopit sociální kontext a posléze jej teologicky interpretovat. Hlavním smyslem úsilí latinskoamerických teologů je vytvořit teologii domorodou, takovou, která je doma ve specifickém latinskoamerickém kontextu, charakteristickém extrémním množstvím chudých. Univerzální perspektiva, na níž stojí křesťanství stejně jako marxismus, je dosažitelná pouze ze specifického místa.

Ve specifickém místě Latinské Ameriky se v poslední době vedle teologie osvobození velmi úspěšně rozvíjejí evangelikální a charismatická misie, jejíž působení nelze nenahlížet jako protiklad teologie osvobození, jako v podstatě imperiální výboj protestantského křesťanství typického pro USA a amerického životního stylu. Soudobé evangelikální křesťanství (stejně jako buddhismus diamantové stezky, v současnosti u nás i v Evropě nejrychleji rostoucí varianta buddhismu) je díky důrazu na duchovní zážitek a individuální spásu jako na míru střižené individualismu a konzumerismu pozdního kapitalismu.

Křesťanský pohled na sociální realitu světa má více vrstev – není určen pouze vtělením univerzální vize „spásy“, tedy sjednocení Boha a člověka, do konkrétního sociálního a kulturního kontextu, ale též radikálním přesažením všech kontextů ve jménu toho, co (ještě) není, ale už nějakým způsobem mezi námi začíná. Nemá-li křesťanství přijít o svou podstatu, nelze sílu tohoto přesahování beze zbytku instrumentalizovat pro boj za jednu konkrétní dějinnou podobu uspořádání lidské společnosti, ať už se jedná o komunismus nebo neoliberalismus (nebo třeba středověký či novověký korporativismus).

Onomu sjednocení Boha a člověka lze rozumět jako nekonečnému pohybu – Řehoř z Nyssy to už ve 4. století vyjádřil tak, že Bůh je nekonečný samou svou podstatou a tudíž i cesta lidského připodobnění Bohu, která začíná v naší časné existenci a pokračuje v eschatologické perspektivě, je taktéž nekonečná. Proto ani pohyb našeho hledání spravedlivější společnosti se nesmí zastavit. Křesťanství charakterizuje jak nebývalý emancipační potenciál („Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši,“ říká apoštol Pavel), tak i nezpředmětnitelnost a neukončitelnost jeho utopické vize („Hle, já činím všechno nové,“ praví Bůh Janova zjevení).

Zapomenutí na nezastavitelnost pohybu lidské existence individuální i společenské může být způsobeno ustrnutím pohledu jak na strukturách „pozemských“, jako v případě identifikace křesťanské vize s nějakým konkrétním dějinným uspořádáním a k tomu příslušným -ismem, tak na strukturách „nebeských“, jako třeba v případě současného papeže upírajícího pohled k platónským nebesům věčných pravd a „hodnot“. Restaurační atmosféra panující dnes ve Vatikánu ale nakonec nebude mít poslední slovo, v katolické církvi se střídají období progrese a restaurace jako koneckonců v každé jiné věkovité instituci. Ještě se dožijeme změn. Nejsem marxista, neznám nejnovější výboje marxistického myšlení, ale chci věřit tomu, že také marxismus není jen mocensky a dogmaticky vázán, ale působí v něm dostatek heretiků, charismatiků a odvážných interpretů Marxova odkazu.

Za odvážnou bych považoval také takovou interpretaci, která při uskutečňování Marxových myšlenek neustrne jenom na „zcela reálné a často nezáživné činnosti (studiu ekonomiky, vzdělávání dělníků, organizování stávek a demonstrací)“, jak pro ni pléduje kolega Hauser, neboť mám velkou obavu, že realita společnosti vzešlá pouze z „reálné a nezáživné činnosti“ by spočívala zase jen v nějaké takové činnosti a v příslušné ideové „čistotě“. Z dějin křesťanských církví ostatně také známe přehršel příkladů, v nichž byla osvobodivá potence cesty k nekonečnému (tedy většímu než všechny naše představy o něm) Bohu zadušena kupeckým počtářstvím ohledně „spásy“ a rigidní mravní čistotou.

Nechce se mi věřit tomu, že cestou z naší přeekonomizované a přepracované společenské skutečnosti je ještě větší spousta práce a boj za nějakou jinou ekonomiku. Řekl bych, že potřebujeme spíše více svátků a méně práce, více představivosti a méně uzavření v momentálně dostupné realitě, více kultury a méně strojů. Tak by možná vznikala i ekonomika a společnost více jiná, než si dosud dovedeme představit.

A ještě poslední poznámku: Že „Bůh [z jistého ohledu] potřebuje nás“, není nijak nové poznání, nýbrž poznatek přinejmenším tak starý jako křesťanská mystika. Kupř. Mistr Eckhart někdy na přelomu třináctého a čtrnáctého století říká: „Bůh Otec rodí mne stejně jako svého Syna a jako téhož Syna,“ ba přímo „Bůh Otec rodí sebe jakožto mne.“ Kdo na koho je ve vztahu Boha a člověka odkázán, může být stejně málo definitivně určitelné jako to, jak má vypadat spravedlivější společnost, po níž toužíme.

Rozhodující mi ovšem v obojím připadá ona personální souvislost: Bůh a člověk se rodí ve vztahu (podobně jako tři božské „osoby“ jsou osobami jen natolik, nakolik vystupují ve vzájemných vztazích – jinak bychom měli Bohy tři), jeden druhému se dávají, sdělují a tím teprve skutečně konstituují; a osoba, která se rodí v pletivu smysluplných, neodcizených vztahů, by snad mohla být též počátkem i úběžníkem našich společensko-opravných snah. Na tom se mohou shodnout marxisté i křesťané, ba co víc, snad i pravice s levicí. Ovšem interpretací toho, co se tím vlastně myslí, bude mnoho, velmi mnoho...

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Michael Hauser - filosof, Praha

Úterý, 2.Března 2010, 10:17:2

Když píšu o marxismu, myslím to opravdu zeširoka, od Gramsciho, Althussera, po Adorna a Žižka (je tam i to, čemu se říká neomarxismus a postmarxismus). Takový pozdní Horkheimer (pozdní kritická teorie první generace) opravdu stírá rozdíl mezi teismem a ateismem. Hlavní rozdíl je mezi těmi, kteří nevidí nic než danou realitu, a těmi, pro které tu je nějaký bod mimo ni, který danou realitu neustále narušuje. Ale dnes pouhé otevírání obzoru nestačí, a je to spíš naopak: aby vznikla skutečná otevřenost (existují i jiné reálné možnosti, než je kapitalismus), potřebujeme zcela konkrétní, chceš-li instrumentální, zápasy. Bez nich je ona otevřenost pseudo-otevřenost, jak to chápu, protože zůstává součástí dnešního postmoderního provozu (průmyslu otevřenosti). Kdo dnes není "otevřený"? Tím hlavním, co je společné marxismu a křesťanství, a co je dnes potřeba nejvíc, je ateismus v tom smyslu, že škrtneme Boha (nebo objektivní zákony dějin) jako poslední záruku toho, že to dobře dopadne. I v marxismu bylo málo ateismu. Ateismem v moderním křesťanství myslím pozdního Bonhoeffera nebo teologii bez Boha: možná se dotkli jádra křesťanství, ale byl to objev téměř nesnesitelný a proto je zase retušován. Dialog s marxismem by mohl dopomoci křesťanství k tomu, aby rozvinulo svůj ateismus, tj. stalo se křesťanstvím. Jak přesně, to zatím nevím.

Jan Černý - Brno

Úterý, 2.Března 2010, 18:48:45

Nemyslím si, že je třeba nahradit stará dogmata novými, např. že "škrtneme Boha" a že ateismus je jediným pravým jádrem křesťanství. Jistě, ateismus je možnost obsažená v křesťanství a sekularizace a ateismus se neobjevily na křesťanském kulturním substrátu náhodou. Ale je to možnost, nikoliv nutnost, jedna z možností. Křesťanství je zajímavé mj. právě bohatstvím interpretací, které se za 2000 let objevily a nadále se budou rozšiřovat. To, co postuluješ, až příliš připomíná "dějinnou nutnost" spění k nějaké konkrétní podobě Ducha, zde k ateistickému křesťanství.
Ta "skutečná otevřenost", pro kterou pléduješ, a která se i mně líbí, přece neznamená uzavření do jediné interpretace.

Bůh není žádnou zárukou, že to v dějinách dobře dopadne, to dějiny ukazují dosti zřetelně. Ale je pro "křesťany" právě oním bodem "mimo skutečnost", zdrojem i úběžníkem utopie, narušením dané reality. A jeho osobní povaha otevírá právě osobní, velmi konkrétní vztahování se k tomu bodu, řekl bych osobnější a komunitárnější, než velká ekonomická vyprávění.
Neboli - i ten křesťanský ateismus (jako jedna z možných interpretací křesťanství) by měl v sobě zachovávat kvalitu teismu, tedy měl by podle mého mínění být pojat personálně, což téměř vždy znamená interpersonálně. Můžeme s Bonhoefferem škrtnout Boha (etsi Deus non daretur), ale znovu se otevírá otázka, komu se člověk ukazuje a s kým jedná při své konstituci - a o tom by jistě bylo zajímavé debatovat s marxisty.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Otevřeno a "bod mimo skutečnost" Sobota, 22.Prosince 2012, 12:55:30

Ano, „Bůh je pro ´křesťany´ právě oním bodem ´mimo skutečnost´“, jen musíme dát pozor, abychom nezaměňovali slůvko „skutečnost“ se souhrnem všech realit a náš vztah ke skutečnosti nechápali jako vztah účetního k tomu, co je na skladu. Ke skutečnosti patří také touhy a cíle ještě nedosažené, tvůrčí síly člověka; jen proto je člověk bytostí praxe, tj. transcendence, bytí jakožto překračování daností, že vztahem k Bohu se vypínají jeho obzory a perspektivy: Otevřeno. Lhostejno, zda budeme sledovat linii wittgensteinovskou (náboženství bez víry) nebo mluvit shodně s O.A. Fundou (není účelem jmenovat jeho theologické inspirace) o „Víře bez náboženství“ (bez „nadpřirozena, jež zasahuje do přirozeného sledu příčin a následků“) – ukazuje se být důležité, jak se vyrovnáme s kritikou zbožnosti, známou z 19. stol. jak od Feuerbacha, tak Nietzscheho, abychom našli cestu k tradici a nedopustili, aby se rozpustila nebo rozpadla či ztratila v postmoderní skládce všeho možného…
Ztratíme-li respekt k tradici, pak pozbyvše sounáležitosti k tradici ztratíme i možnost tázat se po Otevřenu a "bodu mimo skutečnost".

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Když je zase řeč o tom otevřenu... Neděle, 23.Prosince 2012, 02:26:37

Otevírat se dá leccos. Od oken až po lidské srdce. Otvírat se něčemu - to mi připomíná jednu báseň v knize, kterou jsem dostala ve škole zároveň s maturitním vysvědčením. Byly v ní umělecké fotografie lesa a k tomu doprovodné verše ve slovenštině. Jednu z těch básní si stále pamatuji, ačkoliv už nevím, kdo byl autor. Doplňovala fotografii oblohy, viděné zezdola z lesa, mezi korunami stromů. V básni se mluvilo o otevření se té obloze, kterou básník přirovnával ke studánce: "Studnička bezodná, ako úľ svoje česno, tak otvárame sa pred tebou do ďaleka. Ako by navôkol bolo už trochu tesno, len hore nad hlavou kus miesta pre človeka..."
Já jsem totiž kdysi dávno trávila hodiny času pozorováním a obdivováním denní i noční oblohy s hvězdami a s oblaky. Vždycky jsem si říkala, že i kdyby Zemi zničila ekologická katastrofa, tak ta obloha zůstane pořád stejná, jak byla. Nebo spíš stejně proměnlivá. Nenapadlo mě tehdy, že by ji mohl třeba zahalit kouř a nebylo by vidět vůbec nic...
To pozorování z praktického hlediska nebylo nikdy k ničemu. Vlastně to byl jen takový neškodný druh zahálky. Jak mě nedávno v diskusi poučil Z. Vyšohlíd, tak člověk (on říkal umělec) není tím, co si nechá pro sebe, nýbrž tím, co někomu sdělí. Možná to opravdu platí jen pro umělce, což já nejsem, ale napadlo mě, že jediný smysl těch hodin strávených díváním se na oblohu, kvůli nimž jsem v životě možná něco zmeškala, byl patrně ten, že o tom teď napíši v téhle diskusi, čili to sdělím.

Adam Borzič - brno

Neděle, 23.Prosince 2012, 11:38:8

Milá paní Hájková,

já myslím, že to vaše zírání na nebesa mělo smysl samo v sobě, byť jsem rád, že ho s námi sdílíte. Vše krásné a velké je svým způsobem vyvázáno z účelnosti...meditace, erotika i smích...

Dlouhé pozorování noční oblohy je kontempací par exelance...
Praktikovala ji řada mystiků...
Váš krásný příspěvek ukazuje, že lze být duchovním člověkem i jako sekulární humanista.

Zázračná dimenze bytí nemusí mít jméno...I tak můžeme cítit úžas a úctu k životu.

Přeji všem zdejším křesťanům i ateistům světlem smyslu naplněné vánoční svátky!

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 23.Prosince 2012, 13:13:25


Konvergence a divergence patří k vývoji myšlení.

Křesťanství a marxismus se mohou obohacovat - a stejně tak se v marxismu může rozjíždět Althusser na stranu jednu a Sartre (ve fázi, kdy v Kritice dialektického rozumu zakotvil na marxistických pozicích) na stranu druhou ...

... a vzdalovat se víc a víc ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.