Novela zákona o dani z příjmů, kterou právě vláda poslala k projednání do Sněmovny, stanoví, že sedmimilionový a větší plusový rozdíl mezi majetkem, z něhož vlastník zaplatil daně, a majetkem skutečným, bude muset vlastník vysvětlit. A když neprokáže, že rozdíl získal legálně, může být tento rozdíl zdaněn. „Je to zákon na probuzení negativních emocí“, míní někteří odpůrci zákona. A to negativních emocí proti úspěšným.

Asi tedy kromě běžně uznávaných kritérií úspěšnosti existují ještě nějaká jiná. Například schopnost zatajit před zdaněním těch sedm miliónů a více. I když tedy budeme v souladu s presumpcí neviny předpokládat, že majitel k těm penězům přišel legálně, že je nezískal nezákonným způsobem.

↗

Novela zákona o dani z příjmů stanoví, že sedmimilionový a větší plusový rozdíl mezi přiznaným a skutečným majetkem bude zdaněn. Foto eedle.com

Stejně tak mám problém s jinou námitkou, že totiž zákon nepatří k těm, jež by pomohly v boji proti korupci. No dobrá, názor je názor, každý na něj má právo. Ale čekal bych, že bude taky zdůvodněn, čekal bych nějaké argumenty v jeho prospěch, s nimiž by se dalo buď souhlasit, nebo polemizovat. Leč kde nic, tu nic. Leda bych za zdůvodnění pokládal sdělení, že „je to populismus hrající na strunu závisti“.

Jenže takové zdůvodnění by potřebovalo samo zdůvodnit. Aby bylo něco populismem, musí to být jednak samo o sobě špatné, jednak to musí být podbízením se většině. Souhlasím, že většina asi nebude mít sedm miliónů a více nad přiznaný majetek a že ta většina může mít radost, možná i škodolibou, že na ty sedmimilionáře konečně došlo. V čem ale je špatné, že na ně (konečně) dojde? Tedy MOŽNÁ dojde, pokud parlament vládní předlohu vůbec schválí.

Možná je špatné (pro sedmimilionáře) to, že už nenajdou jiné obránce než různé sedmilháře. Což je vlastně dobře. Dobře pro slušnou většinu chudších i bohatších.