Neverland. Říše divů za Dunajem

Liberland neexistuje, nikdy neexistoval a podle architekta Jana Sapáka nikdy existovat nebude. Proč má tedy někdo vůli brát takový záměr vážně? A v čem zaslouží „prezident“ Jedlička pochvalu?

Jeví se jako klukovská hra, a klukovskou hrou i je. Hubou vybudovaný „stát“.
Bezprecedentní rozměr tomu přeludu dodala jeho zdárná transplantace do reálného světa dospělých. Paradoxní naroubování něčeho ryze fantaskního s pár atributy z reálného světa učinilo zázrak. Přitáhlo pozornost jindy vyvažovanou zlatem. Liberland žádným státem není a ani nikdy nebude, byť by to bylo do zblbnutí opakováno třeba nejvlivnějšími médii světa, byť by se znovu ptali moderátoři lapeni v pasti hyperkorektnosti, byť by to lajkovaly nekonečné zástupy fans.

Čeští snílkové a nenapravitelní eklektici libertariáství, kteří se ještě k tomu nerozpakují ideály svých bídně studovaných vzorů křížit jak je jen napadne - podle vrtochu a situace - dosud prokázali jen chabý důvtip. Jejich dřívější projevy byly nekonečně nudné, šablonovité a toporné.

Tentokrát je čas vyseknout jim hlubokou poklonu. Ne ovšem za vlastní politické kompetence neřku-li za nabídku užitečných modelů společenského (i individuálního) blaha. Toho se u nich nedohledáme. Uznaní patří za mistrovský a skoro nevídaný PR tah. Skutečný majstrštik jak přitáhnout pozornost ke zhola ničemu. Poměr vynaloženého úsilí a peněz ke stále ještě úročenému výsledku dosáhl galaktických hodnot. O mnoho řádů převyšující schopnosti hybatelů i význam věci.

Zázraky se dějí. Strůjci nového blouznění na samém počátku sáhli po tom, co by nejraději ponechali na kapačkách: po nenáviděném státu. Sami ukázali, že stát jako jméno má magickou a moc. Pokušení, že by jej někdo mohl oživit na základě pouhého snu a jednoduchého výroku je opojné. Stačilo jen ukázat na konkrétní kousek země se smyšlenkou jak je ladem ležící a panenská. Prostinký trik umožnil jedincům vrátit se do věku dětských snů. Představa, že stát vzniká jen přáním, snadno jako při stolní hře je rozšířená, a oddává se jí mnoho lidí. To je pravý důvod, proč tak jednoduchý a prázdný výrok přitáhl tak závratnou pozornost.

Sami členové Strany svobodných občanů ukázali, že stát má magickou a moc. Foto facebook.com

Stát je fascinujícím fenoménem. Proto známe uhrančivý magnetizmus kapesních státečků, na které si skoro můžeme sáhnou. Je to také skryté vědomí, že každá píď souše již nějakému státu patří, a nové státy nevzniknou, leda dělením těch jsoucích. „Nestát“ v močálech vyvolal klam reality. Potom nabídka – byť přeludná – má takovou moc, když se váže na zdánlivě reálné atributy: zručně navrženou vlajku a označený kus země, lhostejno, že není volný, stačí to jen předstírat.

Miniaturní strana, která proklouzla do evropského parlamentu nejtěsnějším rozdílem, na sebe dokázala upozornit, jak by se jí to nikdy nebylo povedlo poctivou snahou nabítnout skutečné politické vlastnosti. Byl to hlavní cíl vyprovokovaného děje? Jejich povrchní znalosti práva a politologie, jež nebyly zábranou ale spíše pobídkou, tomu svědčí.

Že žádná skutečně volná země není, jen některé pustiny mohou vyvolat u neznalců dojem, že leží ladem, nehraje u publika roli. Je mi též líto, že divadlo před námi boří sprosté (ale trefné) české pořekadlo o biči upleteném z absurdní látky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.