Vzpomínky na Stanislava

Oto Novotný, dlouholetý analytik České strany sociálně demokratické a blízký spolupracovník Stanislava Grosse, vzpomíná na jeho vzestup a pád.

Stanislav Gross, věkem nejmladší z polistopadových premiérů naší země, zemřel. Stanislava jsem poprvé zaregistroval v roce 1990 jako jednoho z mladých nadšených obnovovatelů české sociální demokracie a prvního předsedu Mladých sociálních demokratů. Osobně jsem se s ním ale poznal až na sjezdu v Hradci Králové v roce 1993, na kterém právě Mladí sociální demokraté rozhodli, že v čele strany stane Miloš Zeman.

To mne se Stanislavem sblížilo, neboť tehdy jsem patřil k hlavním Zemanovým spolupracovníkům. Stanislav byl politický talent, ale také člověk velkých ambicí. Jako blízký spojenec Miloše Zemana, který mu byl na svatbě za svědka a jehož Zeman označoval za svého korunního prince, udělal rychlou politickou kariéru.

Ministrem vnitra
V pouhých jednatřiceti letech se stal v Zemanově vládě ministrem vnitra a začal spřádat plány, jak se stát při nejbližší příležitosti předsedou strany a zamířit politicky co nejvýše. Stal se symbolem a nadějí utváření nové sociální demokracie.

Zhruba v roce 2001 Stanislavovy vztahy s Milošem Zemanem ochladly. Zemana začal považovat za vážné riziko pro výsledek strany ve sněmovních volbách 2002. Byl to ovšem Zeman sám, kdo ve volební vítězství nevěřil, a protože nechtěl nést za volební neúspěch zodpovědnost, nechal se ve funkci předsedy strany vystřídat Vladimírem Špidlou. Všichni, kdo jsme Zemana dobře znali, jsme nepochybovali, že šlo o vykalkulovaný tah. Zeman neměl Špidlu rád.

Špidla nikdy nepatřil do tábora jeho skalních fandů, protože měl o sociální demokracii poněkud odlišnější (přesněji, náročnější) představy. Zeman chtěl za očekávanou volební prohru učinit zodpovědným Špidlu, odstavit jej z čela strany a na jeho místo znovu dosadit sebe či svého člověka a snadněji si vymínit podporu pro svou prezidentskou kandidaturu v roce 2003.

Co čert, ani Zeman, ovšem nechtěli, ČSSD v čele se Špidlou sněmovní volby v roce 2002 vyhrála a straníci dospěli k názoru, že se ČSSD bez kontroverzního a nevyzpytatelného Zemana dokáže obejít. Tento tehdy převažující pocit zapříčinil zmatky a lavírování kolem Zemanovy prezidentské kandidatury a fakt, že Zeman v prezidentské volbě neuspěl. Stanislav v tom sehrál bezesporu významnou roli.

Posílení pozice Vladimíra Špidly v čele strany po vyhraných sněmovních volbách 2002 načas zbrzdilo Stanislavovy ambice usilovat o předsedu strany. Této situaci se přizpůsobil. Ve Špidlově vládě se dál věnoval s plnou vervou funkci ministra vnitra a svého vládního a stranického šéfa ve všech jeho důležitých rozhodnutích podporoval.

Nešlo pouze o chladnokrevnou taktiku. V ideových a programových ohledech byl Stanislav rozhodně blíže Špidlovi než Zemanovi, a proto se stal jeho spojencem v úsilí zbavit stranu některých vážných neduhů Zemanova dědictví, především z období tak zvané opoziční smlouvy.


V pouhých jednatřiceti letech se stal v Zemanově vládě ministrem vnitra a začal spřádat plány, jak se stát při nejbližší příležitosti předsedou strany a zamířit politicky co nejvýše. Stal se symbolem a nadějí utváření nové sociální demokracie. Foto Jiří Rubeš

Předsedou vlády
V roce 2004 však ČSSD utrpěla ponižující porážku v prvních volbách do Evropského parlamentu. Protišpidlovská stranická opozice napojená na Zemana se rozhodla Špidlu z čela strany sesadit a dál jí nechat řídit „svým člověkem“ – prvním místopředsedou Stanislavem. Výraz „svým člověkem“ dávám úmyslně do uvozovek, neboť šlo o cynický pragmaticko-mocenský kalkul.

Zemanovci se spoléhali na to, že mladý ambiciózní politik, kterému se takto otevřela cesta k získání premiérské funkce, a tedy na samý vrchol politické moci, takový nápor politické zodpovědnosti neustojí a brzy se zdiskredituje. Toho hodlali využít na nejbližším sjezdu v roce 2005 a stranu znovu ovládnout. Ambiciózní Stanislav nicméně jako jeden z tehdy nejpopulárnějších politiků a uznávaná naděje sociální demokracie výzvu stanout v jejím čele, a krátce na to i v čele vlády, přijal.

Do funkce premiéra se nehrnul bezhlavě. Uvědomoval si, že je velmi mladý a nebyl si jist, zda je schopen zdárně zvládnout veškerá s ní spojená úskalí. Skutečně zvažoval, zda pro něho není na tak vysoký post přece jen příliš brzo. Vím, že se o tom s mnohými radil, včetně mne.

„Zda to má vzít“, výhody i rizika, jsme probírali na několika osobních schůzkách. Ano, Stanislav měl bezesporu mimořádný politický talent a dlouholeté politické zkušenosti, ale velmi otevřeně jsem se mu svěřoval se svými pochybnostmi, zda je s ohledem na nedostatečné životní zkušenosti na tak náročnou funkci připraven. Na druhou stranu jsem v něm viděl sociálního demokrata nové generace s upřímnou snahou věci měnit, učit se za pochodu, přijímat kritiku a nechat si i poradit.

Nakonec jsem mu po několika našich setkáních řekl zhruba toto: Myslím, že to budeš mít velmi těžké a nejsem si zcela jist, zda to zvládneš, ale možná, že právě nyní máš výjimečnou životní příležitost stát se velmi úspěšným a uznávaným politikem. Taková příležitost se nemusí opakovat, takže to asi nejde nevzít.
Stanislav „to vzal“, stal se premiérem, postavil novou vládu, začal vládnout a já mohl být jako jeden z poradců u toho.

Po boku Stanislava jsem zodpovídal za vytvoření programu nové vlády, průběžné vyhodnocování jejího plnění a rovněž jsem se věnoval inovaci programu sociální demokracie. Stanislav dbal na to, aby se program vlády důsledně plnil, a aby se jeho strana stala programově přitažlivější. Mohu dosvědčit, že se nestaral pouze o politický marketing, jak se o něm mnohdy říkalo, tedy o formu politiky, ale rovněž o její obsah.

V té době „frčel“ v části sociálnědemokratického hnutí modernista Blair a jeho „third way“, se kterou dostal britské labouristy z útlumu po dlouhém období vlád Margaret Thatcherové. Tlaky na „blairizaci“ sociální demokracie se objevovaly v celé Evropě, včetně České republiky. V ČSSD jsou ale neprávem spojovány s osobou Stanislava či mou osobou jako tehdejším programovým poradcem.

Pravda je, že jsme v odborných kruzích ČSSD o její programové modernizaci po vzoru „třetí cesty“ vážně diskutovali, a dokonce jsme za účelem dobré obeznámenosti s tématem zpracovali krátkou komparativní studii. Programová inovace ČSSD probíhající v letech 2004 – 2005 však rozhodně nešla „třetí cestou“, ale poučena jejími riziky a chybami se jí velkým obloukem vyhnula.

Důkazem je nakonec Dlouhodobý (základní) program, který strana tehdy přijala. Ten měl na svou dobu bezpochyby moderní, ale přesto jasně levicovou orientaci a straně slouží dodnes. (I když bude muset být s ohledem na vývoj ve světě posledních let opět inovován.) A to je bezesporu velká zásluha Stanislava.

Pád
Očekávatelná rizika vládnutí však mladého premiéra Stanislava nakonec přece jen doběhla. Nešlo přitom o řízení a fungování vlády samé, zde si vedl dobře. Koaliční vláda v období let 2002 až 2006 postupně vedená třemi sociálnědemokratickými premiéry – Vladimírem Špidlou, Stanislavem Grossem a Jiřím Paroubkem (stejně jako předchozí Zemanova vláda), byla velmi úspěšná a pozitivně ovlivnila hospodářský a sociální vývoj země až do krize, která k nám dorazila v roce 2009.

Stanislav však dle mého soudu nezvládl jednu věc: předně, jako mocný muž, jehož postavení se snaží často využít ke svým osobním, často egoistickým či partikulárním cílům nejrůznější šíbři, nedokázal říkat jasné „Ne!“. Byl schopný vyjednávač a mistr kompromisu, který se vždy snažil nějak vyhovět všem aktérům nejrůznějších vyjednávání, ale nebyl schopen přistoupit na to, že nemůže vyhovět všem stejně, takže všichni jej nemohou mít stejně rádi.

Stanislav si zvykl, že jako opoziční politik byl široce oblíbený, ale nechtěl si přiznat, že tuto všeobecnou oblibu nemůže udržet za situace, kdy stojí v čele země a musí dělat strategická rozhodnutí, která se nemohou líbit všem. Což znamená, že vedle konejšivého pocitu obliby musí umět jako důsledek svých rozhodnutí snášet i tísnivý pocit neobliby.

V tomto směru působí Stanislavovo politické chování v ostrém kontrastu např. s chováním Miloše Zemana. Ten ví a vždy věděl, že k tomu, aby si vybudoval pevnou a relativně stabilní oblibu, nemusí jej milovat všichni; jinými slovy, že musí být schopen „vytvářet si nepřátele“.

Pokud tohle politik dokáže, má šanci stát se uznávaným státníkem. Zdůrazňuji „má šanci“, neboť zrovna v případě Miloše Zemana mám pocit, že nejde o skutečného státníka, ale spíše o jeho směšnou karikaturu.


Byl schopný vyjednávač a mistr kompromisu, který se vždy snažil nějak vyhovět všem aktérům nejrůznějších vyjednávání, ale nebyl schopen přistoupit na to, že nemůže vyhovět všem stejně, takže všichni jej nemohou mít stejně rádi. Foto repro Upřímný

Uvedená Stanislavova politická indispozice (snaha zalíbit se a vyhovět všem) stála za jeho fatální politickou chybou, které se dopustil v otázce způsobu financování svého barrandovského bytu. Pokud je pravda, co přiznal nedlouho před svou smrtí, že tento byt financoval ze svých poslaneckých náhrad, měl to otevřeně přiznat, nemlžit, veřejnosti se omluvit a zjednat nápravu již v době, kdy mu šlo o politické přežití.

Nevím, jestli by to tehdy veřejnost svému bývalému „oblíbenci“ odpustila, ale jsem přesvědčen, že by mu to umožnilo mnohem důstojněji vycouvat z vrcholové politiky a uchovat si alespoň nějaké šance se do ní časem vrátit. Tím spíše, že jeho skandál se dnes jeví jako téměř nicotný, jakkoli neomluvitelný, ve srovnání se skandály, které přišly v následujícím období.

Dodnes není, bohužel, čerpání tzv. poslaneckých náhrad upraveno tak, aby bylo zcela transparentní, že je poslanci nevyužívají k čistě soukromým účelům. A nelze přehlížet, že Stanislav byl pouze jeden z řady polistopadových politiků, kteří byli či jsou ve svém politickém jednání přímo či nepřímo negativně poznamenaní absencí jasné vymahatelnosti práva z období hospodářské transformace devadesátých let, což oslabuje jejich schopnost chovat se v otázkách majetkových zcela transparentně, čelit nejrůznějším korupčním nástrahám a osvědčovat vůli důsledně se problémem korupce zabývat.

Zvládnutý odchod
Poslední měsíce vrcholové politické kariéry Stanislava v první polovině roku 2005 byly poznamenány snahou zabránit vzplanutí bratrovražedného boje uvnitř sociální demokracie, který by vedl k pádu vlády v čele se sociálnědemokratickým premiérem a k vypsání předčasných voleb, ve kterých by ČSSD drtivě prohrála. Toto riziko bylo velmi reálné a o schopnosti ČSSD jej odvrátit se rozhodovalo na jarním sjezdu v Brně.

Zemanovci v čele se Zdeňkem Škromachem, jehož přijel na sjezd bývalý předseda osobně podpořit, se domnívali, že přišel jejich čas nemilosrdně zúčtovat s post-zemanovským stranickým vedením a se všemi, kteří se podle jejich soudu podíleli na nezvolení Zemana v prezidentské volbě. Se svými snahami ovšem neuspěli.

Na brněnském sjezdu byl zvolen předsedou strany Stanislav a v jejím vedení si udrželi pozice představitelé post-zemanovského křídla. To umožnilo stranu vnitřně stabilizovat, zabránit pádu vlády a Stanislavovi, který se krátce na to vzdal funkce předsedy vlády a pozice ve vedení strany, důstojný odchod z vrcholové politiky. Že šlo pro sociální demokracii o optimální rozuzlení vládní krize způsobené Stanislavovou kauzou, ukázal velmi brzy následný vývoj.

S pragmatickým Jiřím Paroubkem v čele vlády se ČSSD velmi rychle začala vracet voličská podpora a ve sněmovních volbách v květnu 2006 dosáhla procentuálně nejlepšího volebního výsledku ve své historii. Stanislav tak svým dobrovolným odchodem z vedení ČSSD a z čela vlády a konstruktivním zapojením do vyjednávání o novém premiérovi nakonec přispěl k pozitivnímu rozuzlení vládní a stranické krize v roce 2005.

V průběhu volební kampaně k sněmovním volbám 2006 si na jeho nešťastnou kauzu už sotva kdo vzpomenul. O své třetí volební vítězství za sebou ČSSD přišla zveřejněním neslavné tak zvané Kubiceho zprávy těsně před volbami. Ona zpráva sestavená na základě snůšky lží a účelových spekulací obviňovala vedení strany z napojení na blíže neidentifikované mafiánské struktury. Spekulace se nikdy neprokázaly a nikdo z jejích autorů se za ně nemusel nikdy zodpovídat.

Zde mé vzpomínání na Stanislava pomalu končí, neboť když v roce 2005 odešel z vrcholové politiky, přestal jsem být bezprostředním svědkem jeho další životní dráhy. Z toho, že později nabyl na základě spekulativních transakcí ohromné jmění, nemám dobrý pocit.

Zjevně nešlo o nic protiprávního, nicméně mi to stále připomíná zásadní handicap naší polistopadové politické kultury, kdy pravý smysl politiky, kterým je pravidlo „sloužím veřejnému zájmu“, je zastíněno, a často dokonce vytlačeno, pravidlem „sloužím svému soukromému zájmu“.

Demokracii a politiku to hrubě poškozuje. Nechci Stanislava omlouvat tím, že se ve svém jednání stal „obětí“ systému, který politiky nutí jednat neeticky, a to často i proti jejich vůli. Stále jsem přesvědčen, že naprostá většina politiků dokáže mít své jednání pod kontrolou a nevybočují z dráhy vykolíkované elementárními morálními zásadami.

A že v našem politickém systému je dostatek protikorupčních pojistek, aby lobbing, korupce, a netransparentní transakce tento systém nerozvrátily; jakkoli je třeba tyto pojistky vylepšovat. V tomto směru zodpovědnost Stanislava za jeho jednání nikdo a nic nesejme. Ani jeho mladý věk.

Ale kdyby se mne dnes nějaký třicátník s politickými ambicemi a politickým talentem Stanislava zeptal, zda má toho premiéra „vzít“, tak bych si raději překousl jazyk, abych odolal pokušení říci „ano“.

Co napsat na závěr? Snad jen to, že Stanislav byl z veřejného úhlu pohledu jistě rozpornou osobností, ale z mého osobního pohledu v jádru dobrý člověk. A že je mi z řady důvodů velmi líto jeho předčasného odchodu z tohoto světa. Ale především proto, že takto propásl šanci mnohonásobně přesvědčit o svých dobrých vlastnostech ty, kteří se v něm, jak dnes říkají, zklamali, anebo si jej spojují výlučně s neslavným koncem jeho slibné politické kariéry.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.