Minulý týden ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová veřejně promluvila o možnosti obnovení veřejné služby, a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Ostře pálící pušky levicového komentátorství, které napjatě očekávají na každé pochybení ČSSD, vyrukovaly s nemilosrdnou kritikou.

Sociální sítě se naplnily prohlášeními o tom, jak jsou sociální demokraté nenapravitelně hrozní, a jak jsme to přece všichni čekali. Jízlivé a ironické komentáře, které mají co nejvíce zesměšnit protivníka a zábavně nás utvrdit v našem již hotovém názoru, se píší lehce a v levicových médiích až moc často. Není lepší se ale pokusit složitý problém hlouběji analyzovat a nabídnout konstruktivní kritiku?

Nejprve je záhodné si kritizovaný návrh novely zákona nastudovat o něco více než jen z mainstreamových médií, která vycházela jen z několika projevů Michaely Marksové a Jeronýma Tejce. Návrh zákona, kterému se věnuje ministerstvo práce a sociálních věcí, pochází od senátorů, mezi kterými se najdou členové ČSSD, ODS, KSČM i pofidérních skupin jako Severočeši a Republika.

Ministerstvo se ve věci začalo angažovat, aby k návrhu připojilo své připomínky a dle svých slov jej „polidštilo“. Zavedení veřejné služby tedy není iniciativou sociálně demokratické ministryně. O výsledné podobě (a zda bude vůbec schválena) navíc ještě zdaleka není jasno. Kritika byla v mnoha ohledech nejen ukvapená, ale také nepřesná. Na druhou stranu je však třeba také přiznat, že byla opodstatněná v tom, jak nevhodně a neobratně se ve věci ministryně Marksová vyjádřila.

Pokud si senátní návrh novelizace přečteme, zjistíme, že rozsah veřejné služby pro dosažení vyšší sociální dávky v hmotné nouzi (životního minima) není dvacet hodin práce týdně, jak bylo často uváděno, nýbrž měsíčně. Práce by tedy neodpovídala patnácti, ale šedesáti korunám na hodinu, které překonávají výši minimální mzdy.

Složitější je to s tvrzením kritiků, že by tato práce byla vynucená. Ministerstvo chce vytyčit řadu omezení, komu je možné vykonávání veřejné služby nabízet, konkrétní kritéria přitom doposud nejsou jasná. Veřejná služba se ale například nemá týkat těch, kteří nemohou nalézt novou práci v rámci měsíců.

↗

Ministerstvo se ve věci začalo angažovat, aby k návrhu připojilo své připomínky a dle svých slov jej „polidštilo“. Zavedení veřejné služby tedy není iniciativou ministryně. Foto web ČSSD

Rozpor na ministerstvu

Podle tiskového prohlášení ministerstva má být veřejná služba čistě dobrovolná. Současně se v něm ale píše, že pokles na existenční minimum klientovi úřadu práce hrozí v tom případě, že mu bude veřejná službu nabídnuta a on ji odmítne. V těchto tvrzeních je rozpor, který je třeba vyjasnit. I dnes je třeba splnit řadu podmínek, abyste měli na životní minimum nárok. Podle interních informací je pravděpodobná varianta, že by veřejná práce byla jen jednou z možností, jak toto podmínění naplnit. To by mnozí jistě uvítali. Pokud by však byla tato podmínka určována dlouhodobě nezaměstnaným jako nutná, byla by tato práce, i když v přijatelném rozsahu, opět vynucená a tedy nepřijatelná.

Ministryně Marksová bohužel prezentovala tuto složitou záležitost velmi špatným slovníkem. Vytváří dojem, že realizována bude restriktivní varianta veřejné služby. Sociálně demokratické uvažování by nemělo vycházet z toho, že jde primárně o pracovní návyky, ale o hmotné zabezpečení a sociální uznání jedince. To je v dnešní společnosti stále ještě dominantně spojeno s výdělečnou prací. Práce je zdroj sociálních vztahů a pocitu sebeuznání. Veřejná služba může přinést zapojení se do společenského života a pravidelné setkávání se s lidmi mimo okruh rodiny a nejbližšího okolí, do kterého člověka nezaměstnanost uzavírá.

Státem zřizovaná veřejně prospěšná práce, která by vrátila nezaměstnaným pocit užitečnosti a uspokojení z dobře vykonané práce, je principiálně dobrá myšlenka. Být dlouhodobě nezaměstnaný nenese pouze materiální, ale také psychické strádání a frustraci. Není tedy divu, že možnost aktivněji žít a podílet se na svém příjmu mnoho nezaměstnaných uvítalo. Obdobně stojí o zaměstnávání městem řada starostů, kterým se v praxi osvědčilo, jak toto opatření zlepšuje sociální situaci v místech s vysokou nezaměstnaností, která produkuje sociální patologie.

Nic nového pod sluncem

Zaměstnávat státem ty, pro které na trhu práce nezbylo místo, není nic nového. V Německu se pro takovou činnost uchytilo slovo Bürgerarbeit — občanská práce. Použití tohoto výrazu by bylo mnohem vhodnější i v českém prostředí, aby se nevábný termín služba nehradil pojmem práce a byl zdůrazněn občanský aspekt této činnosti. Nemohu souhlasit s tvrzeními o tom, že by byla tato práce zbytečnou, nebo snad šikanou. Nejde totiž vůbec jen o uklízení ulic, ale například také o jiné formy zkrášlování veřejného prostoru, práci v sociálních službách a sportovních či zájmových kroužcích. Občanská práce svým charakterem přispívá k rozkvětu těch oblastí, které trh přehlíží.

Tento záměr je ale třeba dobře připravit a komunikovat. Sociální demokracie by neměla podléhat pohledu, který nahlížejí člověka (a obzvláště toho chudého) jako v jádru líného a špatného, kterého je třeba především disciplinovat. Tento pohled diskurzu neoliberálního populismu je velmi vlivný a ČSSD není (bohužel) klubem levicových intelektuálů. Sociální demokracie stojí před nelehkou výzvou vzepřít se tomuto diskurzu ve vlastních řadách a prosadit státem organizovanou práci jako příležitost emancipace pro nezaměstnané, a ne jako sankci za systémové selhání, kterým dlouhodobě vysoká míra nezaměstnanosti je.

Dlouhodobá strukturální nezaměstnanost zmizí jedině společně s kapitalismem. Do té doby je třeba dát nezaměstnaným možnost důstojného materiálního zabezpečení i sociálního uznání. Současná novelizace by pro tento záměr mohla udělat to, že veřejná služba či občanská práce bude striktně dobrovolná, nezaměstnaným bude umožněno odpracovat větší počet hodin, za které dostanou zaplaceno nad rámec životního minima, a práce bude smysluplně koordinována, aby přinášela prospěch obcím i nezaměstnaným. Prosadí-li se však restriktivní varianta, tak hrozí, že přínosy sociální demokracie jako zvýšení minimální mzdy, zákon o sociálním bydlení, zrušení poplatků u lékaře či druhého důchodového pilíře upadnou do jejího stínu.