Facebook prý je kecárna, drbárna a vůbec zbytečná věc, říkají pohrdavě nepřátelé nových médií a technologií či postarší milovníci starých dobrých časů, které byly mnohem lepší nežli dnešní pofiderní svět. „Za nás žádný internet a mobily nebyly… a přežili jsme to docela dobře…“

Ono to vlastně pravda je, ale jen částečně. Mnoho z nás naprosto ignoruje fakt, že každá technická novota má svůj vypínač, kterým lze „nový svět“ umlčet, alespoň do chvíle než se po něm člověku zasteskne. Právě tak i ta drbárna má své protagonisty. Ovšem, jak dí klasik: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“

Občas proto na facebooku experimentuji a zkouším, jestli by s ním šlo udělat něco víc, než jen tu ukecanou, nanicovatou zbytečnost. Nevím, nakolik se mi to daří, to ať posoudí druzí. Je ale faktum, že mě (vedle těch drbů) ty experimenty baví.

Mé pokusy o prosvětlení nového světa se dají zařadit do několika základních kategorií. Vedle delších básní (s nimiž ctěného čtenáře nyní nebudu rozrušovat) a odkazů na vlastní i jiné články, jsou to například tyto:

Minipříběhy

Rád svým facebookovým přátelům sděluji krátké příběhy, které jsem prožil, procítil či alespoň promyslil:

Šel jsem z nákupu, před krámem mě zastavil muž a řekl: „Hele dej mi nějaký drobný na pivo, mám strašnou žízeň.“ Dal jsem mu asi čtyřicet korun se slovy: „Dej si jedno na mě.“ Za rohem jsem vrazil do chlápka - prohlédl si mou postavičku podobnou oblečením, neoholeným ksichtem a igelitkami v ruce bezdomovci, a říká: „Chceš cigáro?“, „Bohužel nekouřím,“ odpověděl jsem mu.

O velikonočním pondělí jsem seděl na lavičce, na sluníčku, a četl knížku. Zahloubán, nevšiml jsem si zprvu, že na mě asi z metru civí malá holčička, asi tak čtyřletá. Kouká na mě, něco žmoulá v puse, asi lízátko, a po delší chvíli praví: „Ty jsi vstal z mrtvých?“

Nedávno mě v tramvaji pustila sednout krásná dvacítka v minisukni. Poděkoval jsem, sedl si a zkusil jsem zažertovat: „Nechcete si mi sednout na klín, aby vás nebolely ty nádherné spodní končetiny?“ A ona na to: „A nohy máte v pořádku?“

Má kočka Sára mi právě mňoukla, že jde na lov kanárků. Řekl jsem jí, že je nemravné žrát pestrobarevné ptáky, protože ti přinášejí krásu a povznesení. „A víš, jak příjemně hřejí v žaludku?“ optala se a se vztyčenou hlavou skočila z okna na trávník.

Do mého bytu vtrhl ozbrojený muž a zabral si jeden z mých pokojů pro sebe - že prý na to má nárok, protože před válkou tu bydlel. Od té doby spolu vedeme studenou hádku.

Velká charitativní akce, přímý přenos s koncertem v TV a rádiu. Generální ředitel Bublafonu říká, proč jeho firma darovala milion korun postiženým: „No to je přeci jasné. Je to pro nás nejlepší a zároveň nejlevnější reklama. Kdybychom měli udělat kampaň se stejným dopadem ne veřejnost, jako máme dnešní večer, stálo by nás to stokrát více.“ Potom jsem se probudil.

Včera mi vyhrožoval pěstí, bylo mně smutno, když jsem se ho, vožralýho, pokoušel přesvědčit svýma široko známýma humánníma názoroma, kulantně jsem naznačoval, že přeci sme lidi, tak jako co blbne, hele, vole, kdyby byla válka, tak vedle sebe budem ležet v zákopu nebo v hrobu, k čemu ti to je to mlácení do slabýho těla, který má strach z násilí, vzpomeň si, dyž si byl malej a mlátili tě, jak sis umiňoval, že takovej v životě nebudeš, jak ti bylo líto vrabečka vypadlýho z hnízda, přece mi neřikej, že tvůj světovej názor se natolik rozchází s tím mým, že seš tak navostřenej, vodřeš si klouby nebo zlomíš ruku, to znamená nemocenská, míň prachů, míň chodit do hospody, co to bude za život, hele, vole, nech mě, co sem ti proved, za holkou ti nelezu, ani tě pořádně neznám, co z toho budeš mít, něco mi provedeš, pak tě zavřou budeš si to nadosmrti vyčítat, hele takovej mírnej a inteligentní člověk si přeci nebude kazit pověst jenom kvůli nějakým primitivním zábavám, hele tak neblbni, dyť sem ti vážně nic neudělal, hele nech toho, dyk se nic nestalo, já vím, že máš sílu jako bejk, tak poď už dovnitř, hele. Byl to inteligent, nechal mě domluvit.

↗

Mnoho z nás naprosto ignoruje fakt, že každá technická novota má svůj vypínač, kterým lze „nový svět“ umlčet, alespoň do chvíle než se po něm člověku zasteskne. Repro facebook.com

Krátké říkánky

Krátká několikaverší jsou vděčná — většinou přimějí někoho z přátel k reakci ve verších. A veršovat jen tak z radosti je krásné:

Jedna dva tři čtyři pět (šest)

cos to Janku cos to sněd (chřest)

Čtyři tři dva jedna (nula)

Janek chřestí jaká (smůla)

To jsem neusnul já,