Deník Referendum Domov

Při aplikaci poslední novely školského zákona reálně hrozí další posílení role České školní inspekce, která bude udávat povinnost školám měřit jedním online nástrojem znalosti dětí. Do zákona se k tomuto nástroji přidává odkaz na povinné vzdělávání. Znamená to snad povinnost dětí účastnit se testů a povinnost rodiče to přijmout.

Při pohledu do skript chystané novely se musíme sami sebe ptát, zda od státu skutečně chceme nové povinnosti spojené s povinným rokem v mateřské škole. Co když dítěti nebo rodiči nebude vyhovovat způsob výuky v blízké mateřské škole, kde je právě místo? Novela počítá i s jednotnými přijímacími zkouškami na střední školy řízenými centralizovaně státem. Ty by jen posílily tendence zjednodušeného dělení dětí na lepší a horší na základě unifikovaného testování v rámci přijímacích zkoušek.

Rozšíření státní maturity o povinnost matematiky může na cestě k dalšímu vzdělávání zastavit mnoho dětí, kterým nevyhovuje matematické pojetí výuky a testování. Zdá se, že jedinou současnou vzdělávací politikou státu je přidat do zákona několik nových povinností pro školy, děti a rodiče. Nic jiného nám alespoň současná vláda a strategičtí a zodpovědní pracovníci státních úřadů zatím nenabízí.

V novele naprosto chybí podpora větší otevřenosti škol vůči rodičům, komunitě, světu, podpora kooperativních, projektových a dalších aktivizačních metod výuky, jako jsou propojování obsahů do smysluplných celků, změna pohledu na hodnocení jako na formativní a motivační, změna pohledu na žáka v pohled na „člověka“, který si řídí své učení a budoucnost, a na učitele jako na profesionála, jenž má nové kompetence podporovat proces učení a nejen předávat předmětové znalosti.

Novela dále zcela opomíjí podporu inovativních ředitelů a učitelů, kteří mohou být lídry inovací ve všech veřejných školách. Osoby s rozhodovacími pravomocemi mají dost informací a určitě tuší, kam směřují tito lídři: vzniká mnoho soukromých školek a základních i středních škol, které mohou postupně umožnit bohatším vrstvám přístup ke kvalitnímu vzdělání a inovativním metodám výuky.


V novele naprosto chybí podpora větší otevřenosti škol vůči rodičům, podpora kooperativních, metod výuky nebo změna pohledu na žáka v pohled na „člověka“, který si řídí své učení a budoucnost. Foto Václav Vacek

Kvůli promarněné příležitosti novelizovat zákon směrem k jejich větší otevřenosti a inovaci mohou školy zřizované obcemi, kraji a státem zůstat pozadu. S nimi takto zůstanou pozadu i tisíce dětí, kterým rodiče nemohou zaplatit soukromé a jiné alternativně zřízené školy. V novele školského zákona by se měla určitě objevit větší podpora klíčových dovedností dětí a klíčových hodnot pro budoucí svět. Větší podpory by se měli dočkat i rodiče, kteří mají na rozvoj dítěte hlavní vliv. Do řízení veřejných škol se prostě musí promítnout více demokracie.

My, všichni občané, se můžeme vyjadřovat, jaké vzdělávání bychom chtěli mít. Nenechávejme vše v rukou ministerstva školství a státních úřadů, jako jsou Národní ústav vzdělávání, Česká školní inspekce nebo Cermat. Tyto instituce nevidí, že si pošlapáváme významné příležitosti, jak rozvíjet školy pro budoucnost.

My všichni máme odpovědnost za další generace. My všichni určujeme, zda budou připravené na život ve složité, globalizované společnosti plné mnoha výzev. „Naše děti jsou to nejcennější, co máme,“ říká se. A jsou tím nejcennějším nejen pro rodiče, ale vůbec pro celou společnost, kterou budou právě ony dál tvořit. Při současném trendu ji po nás převezmou coby „občansky pasivní“ generace, v níž je pěstován pocit, že nic podstatného nemohou ovlivnit. Podaří se nám zastavit ten začarovaný kruh?

Současné školství dětem často nedává, co potřebují dostat. Občas je navíc mate a hází jim klacky pod nohy. Podle současné novely by žel bohu mohlo být hůř. Tisíce dětí mohou být ještě více systémově ponižovány srovnávacími metodami hodnocení včetně rozhodování o další vzdělávací a profesní kariéře. Výzkumy přitom ukazují, že děti za své úspěchy často vděčí rodinnému zázemí, a že jejich úspěch často nesouvisí s jejich pílí a snahou.

Bude novela skutečně pouze dále podporovat přístup k učitelství jako k předávání roztříštěných informací bez souvislostí? Na jejichž základě děti nedokážou pochopit současný svět jako celek, o světě budoucím ani nemluvě. Žijeme v nedokonalém světě, kde je individuální úspěch s nadsázkou „poslední sdílenou“ hodnotou. Škola je jedinečný nástroj pro pochopení dalších hodnot. Mohla by nás učit propojení se s životem na jedné planetě jako v jedné velké rodině. Jenže nic takového není dosud naší prioritou. Co naplat, ani plánovaná novela na tom nic nemění.