Jana Nečasová je stíhaná Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Tentokrát jde o zkrácení darovací daně. Ještě jako Nagyová si totiž nechávala posílat velmi drahé předměty od velmi důležitých lidí. Celková cena darů se pohybuje kolem devíti a půl milionu korun (jednalo se o drahé šperky, šaty, parfémy ale i vonné svíčky nebo mýdla).

Mezi dárce by měl patřit exministr Vladimír Tošovský, lobbista Vladimír Johanes nebo generální ředitel ČEZu Daniel Beneš. Nagyová státu upřela daň z daru v hodnotě přes sedm set tisíc korun. Nejspíš se tak ukázal další způsob uplácení spojený s Janou Nagyovou a Petrem Nečasem.

Opojná poetika korupce

Při promýšlení kauzy Nagyová se ale především musíme zříci toho, co bychom mohli nazvat „lyrismem korupce“. Jde o přístup, který v jednotlivých případech korupčního jednání vidí osamocený příběh jedince jednajícího jako zlý atom oddělený od slušných lidí. Je posuzován jako výjimka ovládaná egoistickými tužbami.

Snadno se pak necháme unést narativem, v němž padouch (Nagyová) zmítaný mamonářstvím a opilý mocí tahá za nitky premiéra. Jemu zase snadno připíšeme nerozvážné okouzlení mladší ženou. Do zromantizované politické scény nakonec přičteme vlastní pocity nás pozorovatelů, kteří s mravní převahou přehlížíme kolbiště citů proměněné na červenou knihovnu. Guláš subjektivního prožívání je hotov.

Takové čtení situace má na společnost podobný vliv, jaký má na posluchače zážitek z poslechu klasické hudby. Cítí se naplněn velikostí a sám sebe vidí jako vznešeného a grandiózního. Milan Kundera tomu říká „pumpa na nafukování duše“.