Jana Nagyová jako Švejk české pravice
Lukáš SenftCo má Jana Nagyová společného se Švejkem? Oba jsou hrozbou pro svůj systém právě proto, že zcela dodržují jeho pravidla.
Jana Nečasová je stíhaná Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Tentokrát jde o zkrácení darovací daně. Ještě jako Nagyová si totiž nechávala posílat velmi drahé předměty od velmi důležitých lidí. Celková cena darů se pohybuje kolem devíti a půl milionu korun (jednalo se o drahé šperky, šaty, parfémy ale i vonné svíčky nebo mýdla).
Mezi dárce by měl patřit exministr Vladimír Tošovský, lobbista Vladimír Johanes nebo generální ředitel ČEZu Daniel Beneš. Nagyová státu upřela daň z daru v hodnotě přes sedm set tisíc korun. Nejspíš se tak ukázal další způsob uplácení spojený s Janou Nagyovou a Petrem Nečasem.
Opojná poetika korupce
Při promýšlení kauzy Nagyová se ale především musíme zříci toho, co bychom mohli nazvat „lyrismem korupce“. Jde o přístup, který v jednotlivých případech korupčního jednání vidí osamocený příběh jedince jednajícího jako zlý atom oddělený od slušných lidí. Je posuzován jako výjimka ovládaná egoistickými tužbami.
Snadno se pak necháme unést narativem, v němž padouch (Nagyová) zmítaný mamonářstvím a opilý mocí tahá za nitky premiéra. Jemu zase snadno připíšeme nerozvážné okouzlení mladší ženou. Do zromantizované politické scény nakonec přičteme vlastní pocity nás pozorovatelů, kteří s mravní převahou přehlížíme kolbiště citů proměněné na červenou knihovnu. Guláš subjektivního prožívání je hotov.
Takové čtení situace má na společnost podobný vliv, jaký má na posluchače zážitek z poslechu klasické hudby. Cítí se naplněn velikostí a sám sebe vidí jako vznešeného a grandiózního. Milan Kundera tomu říká „pumpa na nafukování duše“.