Psaní SMRŤOVI?

Knihy Terryho Pratchetta nejsou jen únikem od šedivé reality do magického světa vzniklého z lidských mýtů a pohádek. Pratchett si ve své Zeměploše dokázal vybojovat prostor pro kritický odstup, který dnes tolik chybí.

Zemřel sir Terry Pratchett a čtenáři jeho knih podepisují psaní jedné z jeho literárních postav, SMRŤOVI, aby nám Terryho vrátil. Vědí přitom dobře, že mají psát personifikaci smrti náležející Zeměploše, magickému světu vzniklému z lidských mýtů a pohádek v té končině vesmíru, kde je předivo pravděpodobnosti a reality nahodile oslabené a zteřelé.

Vždyť pozemské SMRTCE, té se snad ani psát nedá. Ta se už dávno rozpustila v antiseptickém pachu jipek a eldeenek, v kriminalistických statistikách a v koeficientech dopravní nehodovosti, v kalkulacích počtů dětí, které tento měsíc zemřou hlady, a právě tak kalkulovatelných odhadech kolaterálních ztrát při humanitárních bombardováních.

Pratchettův zeměplošský SMRŤ si alespoň pro člověka přijde osobně. Takže obyčejná fantazy? Odpočinkový únik od skutečné, šedivé reality? Únik do světa, který je alespoň barevný a kde namísto neprůhledných a neosobních fetišizací společenských vztahů, jakými jsou konkurenceschopnost, inovativní potenciál, řídící a alokační funkce trhu, kvalita lidských zdrojů či dluhová past potkáváš personifikované fetiše – SMRTĚ, OSUD atd. – se kterými se dá alespoň marně smlouvat, které lze proklínat a kteří mají tolik slušnosti, že se urazí, když jim nadáváš?


Psaní SMRŤOVI, aby nám Terryho Pratchetta vrátil, získává nepratchettovsky krutý, ironický rozměr. Foto Myrmi, Wikimedia Commons

Do světa, ve kterém nevládne anonymní byrokracie podle principů technické racionality, ale mazaný, bezohledný a moudrý Patricij, který tě sice možná uvrhne do jámy plné škorpiónů, ale nenutí tě vyplňovat tři sta osmnáct kolonek daňového přiznání? Ano, možná se vyskytuje čtenář, který si bere z Pratchettových knih jen tohle. Nejspíš se pak trochu nudí a čte je jen proto, že nemá zrovna po ruce Planetu Gor anebo Hru o trůny.

Pratchettovy knihy o Zeměploše jsou však díla velkého humoru. Ne proto, že se nad nimi člověk nahlas směje, ale protože dostávají Vančurově maximě „Smáti se je lépe věděti.“ V našem světě přestaly fungovat nástroje kritiky. Jak kritiky diskursivní: koho dnes přesvědčí k jednání sebelépe doložené varování před katastrofickými ekologickými dopady té či oné lidské činnosti. Leda analytiky velkých korporací, kteří začnou plánovat byznys se stavěním hrází, skupováním pozemků, kyslíkovými stánky na ulicích velkoměst anebo alternativními zdroji a motory.

Ti ostatní nejvýše s pocitem marnosti demonstrují či organizují politické strany, aniž by si dělali iluze, že se ty strany nepřizpůsobí systému dříve, než se popřípadě dostanou k moci. A sílu ztratila i kritika umělecká.

Je těžké psát satiru, když sebevětší nadsázka klopýtá daleko za realitou a když víš, že nejhořčejší ironie nedosahuje úrovně smrtelně vážně míněných expertních stanovisek poradců vlád, politických stran a korporací. Pratchett si však v Zeměploše prostor pro kritický odstup vybojoval a co víc, dokázal zachránit či znovuoživit to, co se zdálo zemřít s velkým románem (jehož smrt, jak známo, definitivně vyhlásil Milan Kundera v roce 2009).

Lidé z uličky U Kotvy a ráhna, neidealizující oslava urputného boje těch, kteří jinak už nic nemají, o zachování té trochy lidské důstojnosti, které se jediné odmítají vzdát. A právě proto, že se odmítají deklasovat, představují ten nejlepší materiál k vykořisťování a udržování bídy.

V pozadí rezonuje Dickens a Orwell, ale klasická forma i téma jsou tvořivě přivlastněny a přepsány pro 21. století. Neznám Pratchettův životopis tak dobře, abych věděl, kde svoji uličku U Kotvy a ráhna potkal, ale dík za tu krásnou láskyplnou ironii na světelné roky vzdálenou každému náznaku posměchu.

A ovšem také to nejskvostnější dědictví anglického románu. Tragičtí hrdinové, kteří stojí bez možnosti záchrany proti silám, které je nekonečně přesahují, a bojují s vědomím, že vlastně nemohou zvítězit, nakonec dobře dopadnou. Nikoliv protože vytrvali, už vůbec ne pro svoji moudrost, nikoli protože by snad byla nějaká vyšší spravedlnost, ale protože kauzalita zmaru, která jinak román prostupuje, byla prostě chvilku zaměstnaná něčím jiným; a neopomene uniknuvšímu hrdinovi zdůraznit, že příště už se nezakecá.

Rafinovaný kriticko-realistický antipod duchamorného hollywoodského happyendu, původem snad kdesi u Fieldinga, zde ožívá bravurně v laskavém Pratchettově provedení.

Proč nepsat SMRŤOVI
Terry Pratchett umíral na ohavnou a krutou nemoc. Ta tě nakonec promění v blekotající trosku neschopnou základní hygienické samoobslužnosti. Ale předtím si s tebou hraje jako kočka s myší, ukáže ti, co tě čeká, ale čekáš dlouho, celé roky, objevují se okamžiky naděje, o které víš, že je marná, vnímáš, jak odcházejí tvoje rozumové schopnosti.

Víš, že jsi na obtíž těm, kteří tě milují, umíš si představit, jak je bude děsit lhostejnost, kterou k tobě začnou sebezáchovně pociťovat, jak si ji budou vyčítat. A protože se zřejmě tak jako jeho hrdinové i Pratchett nejvíce děsil ztráty důstojnosti, začal s posledními silami, které mu zbývaly, bojovat o euthanasii, o důstojný odchod. Nejen pro sebe. Boj, ve kterém se opravdu nedalo uvažovat o sebenepravděpodobnějším happyendu. Psaní SMRŤOVI, aby nám Terryho vrátil, tak získává nepratchettovsky krutý, ironický rozměr.

SMRŤ, kterého Pratchett stvořil, není navíc nějaký pedantský despota, který si schován za alibi přísného plnění povinností užívá příležitostí k surovosti plynoucích z jeho funkce, takového by snad mělo smysl umlouvat a lichotivě tak uznávat jeho velikost a všemohoucnost, aby změnil své rozhodnutí. Není to ani bezduchý vykonavatel. Ne, Pratchettův SMRŤ s jistými rozpaky a s vědomím, že on by žádné vášně neměl mít, miluje vášnivě lidi. Bere si je, protože ví, že jim nemůže dát život, leda snad prodloužit živoření, ale že má moc jim dát smíření.

Jeho rozhodnutí je nezvratné, protože s láskou protrpěné: „Copak si myslíš, že jsem s nimi o tom nemluvil? Jenže já nemohu dát život. Mohu poskytnout jen ... prodloužení. Stav beze změny. Život mohou dát jen lidé,“ vysvětluje své adoptivní vnučce smrtelnou nehodu jejích rodičů a slyšíš při tom, že přesvědčuje spíše sám sebe než ji. Humanistické a věcné vyprávění o smrti, prosté vší mystiky, rara avis ve světové literatuře. Pratchettovým fanouškům by asi nemohl říct nic jiného.

A tak, i když strašlivě rozumím té prosbě o návrat, přál bych nám sice živého Terryho Pratchetta, ale jemu bych nepřál návrat. Vlastně bychom měli psát SMRŤOVI jiný dopis. Poděkování za to, že přišel včas, že dal Pratchettovi to jediné, co mu kdo mohl opravdu dát. I když bychom si mohli ušetřit papír, SMRŤ to ví.

A na tom ušetřeném papíru bychom mohli začít psát vládám tohoto světa, aby se konečně začaly vážně zabývat zákony, které nám, pokud se octneme v Pratchettově situaci, umožní nespoléhat se na milosrdenství antropomorfní personifikace z nepravděpodobného světa na konci vesmíru a rozhodnout o vlastním důstojném odchodu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.