V komentářích k právě proběhnuvšímu sjezdu hnutí ANO 2011 se často opakoval Masarykův výrok „demokracie je diskuse“. I proto, že od narození TGM uplyne za tři dny 165 let, stojí za to připomenout si méně známé Masarykovo vysvětlení a rozvedení jeho velmi známého citátu.

„Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“

V Čapkových Hovorech s TGM se Masaryk pokoušel svůj okřídlený citát dovést více do hloubky. Onou diskusí, která je podstatou demokracie, pro něj není jakákoli výměna názorů, ale pouze taková, která je založena na obecně lidských hodnotách — důvěře, lásce, hledání pravdy.

Podobně demokracie podle Masaryka není prostě určitý druh státního uspořádání, ale celkový postoj k životu, k druhým lidem; je to způsob života. Úhel pohledu tu není politikův, ale filozofův. Demokracie stejně jako diskuse se může nepozorovaně proměnit ve svou vyprázdněnou karikaturu.

Sneseme-li se z filozofických výšin do reality české politiky, zjistíme, že Masarykova slova dobře vystihují to, co se v ní aktuálně děje. Sjezd naší podle průzkumů nejsilnější strany některé pozorovatele šokoval tím, že se na něm nediskutovalo. Přesto se dá říci, že přehlídka ne-diskuse v kombinaci se stoprocentně jednomyslnou volbou předsedy a čilými zákulisními dohodami není v kontextu české politiky ničím novým ani překvapivým.

↗

Demokracie podle Masaryka není určitý druh státního uspořádání, ale celkový postoj k životu, k druhým lidem. Foto Imrich, Wikimedia Commons

Je pravděpodobné, že potupení diskuse jako podstaty demokracie na sjezdu ANO Andreji Babišovi u velké části obyvatel projde celkem hladce. A to proto, že diskuse se vinou českých politických elit posledních let stala do velké míry právě tou vyprázdněnou karikaturou. Diskutovalo se téměř nepřetržitě, ovšem diskuse často měly podobu vzájemného napadání či exhibování, a především za nimi nebyl vidět výsledek.

Na sjezdech politických stran se sice vždy (více či méně) diskutovalo, ale zároveň i čile kupčilo s hlasy. Volby sice většinou nebyly jednohlasné, ale mnohdy tomu mnoho nechybělo. A hlavně celý sjezdový provoz vzbuzoval neodbytný dojem, že volby a diskuse je provázející se staly cílem o sobě. Rozdělit si navzájem pozice a nějak to okecat; to ostatní není až tak důležité.

Babišovský slogan „prostě to dokážeme“ se přesně trefil do stále rostoucího pocitu stále většího množství obyvatel, že tradiční demokratický provoz se zacyklil do sebe, ztratil schopnost reflektovat realitu kolem sebe a hlavně přestal být efektivní. V takové situaci je pochopitelné, že miliardář, který namísto mnoha slov a ideologického vymezování sází na pragmatismus a verbálně vyjadřuje svůj odstup od politiky, se někomu jeví jako zachránce.

A bude se tak jevit tak dlouho, dokud se jeho reálný výkon a výsledek neukáže méně efektivní, než se slibovalo. Dokud se neukáže, že některé věci „prostě nedokáže“, nebo dokáže podstatně hůř, než sliboval.

To, že se na sjezdu jeho strany nediskutuje, Andreji Babišovi zcela jistě hlavu nesrazí. Pokud by se ale on a jeho ministři či jiní viditelní politici ukázali jako nekompetentní a jeho rodící se strana jako rozežraná zákulisními dohodami a spory, mohlo by ho to poškodit velmi silně.

Pro ostatní politické strany, zejména pro sociální demokracii, již volební sjezd očekává velmi brzy, platí vlastně stejné poučení jako pro stranu ANO. Vnitrostranická a jakákoli diskuse je sice dobrá věc, ale pokud za ní nejsou vidět výsledky — důvěryhodní a kompetentní politici na příslušných pozicích a čitelný a v praxi realizovatelný a realizovaný program s pozitivním dopadem, sama o sobě naši demokracii nezachrání.

Zvrhne-li se diskuse i sama demokracie v přehlídku prázdných řečí, vzájemných útoků a stále opakovaných a stále nesplněných příslibů, není divu, že se stále většímu počtu lidí jeví jako něco ne až tak zásadního. Pak se mnohým zdá, že demokracie bez diskuse nejenže není nic až tak nepřijatelného, ale dokonce je i výkonnější, a rozhodně méně obtěžující variantou.

Vrátíme-li se k Masarykovu citátu, skutečná diskuse, stejně jako skutečná demokracie se neobejdou bez hlubších hodnot, jakýchsi kořenů, které jim dávají životodárnou sílu. Ty nejsou ničím abstraktním a od života odtrženým, ale projevují se zcela reálně v tom, jak se lidé chovají k sobě navzájem i ke světu je obklopujícímu.

Masaryk by možná řekl: chceš-li změnit stav věcí veřejných, začni sám u sebe.