Vyměněné zámky. Zazděné dveře. Vypnutá teplá nebo i studená voda. Odkrytá střecha, aby do domu lépe zatékalo. To jsou jen některé metody šikany, které majitelé domů používali proti nájemníkům i v České republice. Majitelé, kteří v devadesátých letech získali domy v centrech měst, chtěli vyšší nájmy, proto upřednostňovali spíše kanceláře než živé lidi.

Jistě, nebyli takoví všichni. Ale jako téma se šikana nájemníků ze strany majitelů dostala i do písniček. „Trubky vyrvi ze zdí, pak snad odtáhnou, když se jinak nechtěj hnout,“ zpívá v jedné z nich Těžkej Pokondr.

Poláci prožívají dramata spojená s restitucemi, kterým se u nich říká reprivatizace, zažívají je až v posledních letech, ve Varšavě jde dokonce o události docela nedávné. V polském hlavním městě restituce po válce znárodněného majetku nikdy neproběhly.

↗

„Všechny nás nespálíte“, nápis na nábřeží Visly v Krakově dokazuje, že památka Jolanty Brzeské není omezená jen na polské hlavní město. Foto archiv DR 

Důvodem je mimo jiné to, že po válce, bombardování z roku 1939, povstání v židovském ghettu v roce 1943 a o rok pozdějším Varšavském povstání leželo město z velké části v troskách. Varšava je ukázkou města, kde nebylo co zabavovat, které ale bylo potřeba kompletně znovu postavit.

Přesto se dnes hlásí zmocněnci dávných majitelů kdysi zničených budov a chtějí převzít správu domů, které na stejných místech stojí dnes. Popisoval jsem v tomto deníku tento proces před několika měsíci, dnes jen připomenu tehdejší slova předsedy polského sociálně demokratického Svazu demokratické levice Leszka Millera: „Varšava byla po válce mořem suti! Nebyly žádné domy, tak o jakých domech mluvíme. Jaké domy máme vydávat? Ty hromady suti? Ať si vezmou suť, jestli si myslí, že je to jejich majetek.“

Symbolem boje za práva nájemníků je v Polsku Jolanta Brzeska. Aktivistka nájemnického hnutí z varšavské čtvrti Mokotów zemřela 1. března 2011. Přesněji, ještě doutnající tělo čtyřiašedesátileté ženy našli v jednom z varšavských parků o šest dní později okolojedoucí cyklisté. Vyšetřování bylo uzavřeno po několika letech s tím, že šlo pravděpodobně o vraždu, pachatele ovšem nelze vypátrat.

Jolanta Brzeska se k aktivismu dostala až ve chvíli, kdy dům, ve kterém bydlela od začátku padesátých let, převzal nový majitel. A začal zvyšovat nájmy a šikanovat nájemníky třeba i vlamováním se do jejich bytů. Pak se stala spoluzakladatelkou Varšavského sdružení nájemníků coby jedné z organizací nájemníků působících v polském hlavním městě.

Střet o právo na bydlení přitom patří u našich severních sousedů mezi střety mimořádně živé. Výjimkou nejsou ani násilné blokády soudně nařízených vystěhování lidí z bytů.

V Polsku je Jolanta Brzeska symbolem boje za práva nájemníků, její tvář se objevuje na transparentech na demonstracích, na budovách napříč Polskem je součástí graffity. Její památce je věnována i písnička dua Kopyt/Kowalski. Jako oběť středoevropského boje za lepší život si Jolanta Brzeská zaslouží být známá i v českém prostředí.