Velký boj nejmenší indiánské vesnice

Stálý spolupracovník DR tentokrát přímo z Brazílie o situaci původního obyvatelstva, jež nezřídka žije v obklíčení rostoucích velkoměst.

P1010065_1

František Kalenda

24.01.2015 16:11

Aktualizováno: 17:02

Brazilští indiáni

A2

Přestože v době před portugalským „objevením“ Brazílie v roce 1500 žilo na jejím dnešním území zřejmě několik milionů členů původního obyvatelstva, dnes se jejich počet podle posledního odhadu pohybuje pouze okolo 800 tisíc. Indiánů kmene Guaraní je mezi nimi 51 tisíc a většina z nich žije v jihovýchodní a jižní části země.

Oproti stereotypům žije zhruba třetina brazilských indiánů podobně jako obyvatelé Jaraguá v městských aglomeracích, kde se ovšem potýkají také s nejvyšší úrovní chudoby a sociálního vyloučení.

V době brazilské diktatury před rokem 1985 byli brazilští indiáni cílem systematického útlaku a pokusů o likvidaci souvislého osídlení. Po demokratizaci a přijetí nové ústavy se rozběhl obtížný proces vymezování a přidělování teritoria státní agenturou FUNAI, který do této chvíle neskončil a čelí tvrdé opozici ze strany velkých držitelů půdy, rančerů a těžařských společností.

V tomto sporu bylo jen mezi lety 2002 a 2010 zavražděno 452 indiánů.

Na první pohled by to klidně mohla být favela. Ostatně nachází se na okraji megalopole São Paulo, největšího města na jižní polokouli, kde žije asi dvacet milionů lidí. A ohraničují ji tři dálnice, z nichž jedna paradoxně nese jméno Bandeirantes, tedy označení skupin kolonistů, kteří zotročovali „indiány“ a násilím si podrobovali vnitrozemí.

Přesto je to terra indígena, tedy vymezené území původního obyvatelstva. Nejmenší podobné území v Brazílii a nejmenší na světě.

Hora Jaraguá je pro indiány posvátná. Foto Wikimedia Commons

Nachází se u samotného vstupu do parku Jaraguá, kde je zároveň nejvyšší hora města São Paulo, vypínající se do výše zhruba 1300 metrů nad mořem. První, čeho si návštěvník pravděpodobně všimne, jsou psi. Potulují se jich tu asi čtyři stovky; zhruba dvakrát tolik má indiánské území obyvatel. Patří ke kmeni Guaraní, přesněji řečeno k jeho odnoži Mbya, alespoň tedy podle rozčlenění brazilských antropologů v 50. letech. Velká část z nich ani neumí portugalsky. Snaží se žít původním stylem života a praktikovat staré rituály ve spojení s katolictvím převzatým kdysi dávno od jezuitských misionářů.

Jenže na vyměřené ploše je to prakticky nemožné. Přestože jejich předci kdysi obývali široké okolí a hora Jaraguá je pro ně posvátná, stát jim po pádu diktatury při tzv. demarkaci indiánských území vyměřil směšných 1,5 hektaru.

Vzhledem k jejich rostoucímu počtu nemají obyvatelé dost místa ani na pěstování kukuřice a maté ke svým obřadům; a všechno jídlo musí kupovat ve městě. Antropolog Daniel Pierri říká, že kvůli tomu komunita ztrácí původní techniky kultivace půdy a stává se závislou na pomoci zvenčí. Tu přitom poskytují téměř výhradně neziskové organizace jako Teto nebo právě katoličtí misionáři z různých řádů.

Indiáni už léta samozřejmě žádají o větší pozemky, ale zemědělské lobby se zatím daří tyto žádosti zablokovávat. V loňském roce přitom státní Fundação Nacional do Índio (FUNAI) zodpovědná za demarkaci rozhodla, že by se území mělo rozšířit o zhruba dalších 500 hektarů, jenže čeká se stále na potvrzení státního návladního.

Je veřejným tajemstvím, proč otálí.
Místním obyvatelům tedy nezbývá než jednat na vlastní pěst. A vstoupit do víru velkoměsta, v jehož stínu žijí. Před několika týdny například okupovali opačnou stranu hory, kde leží značná část přiděleného, ale neschváleného území pro jejich potřebu.

Často se spolu s dalšími indiánskými skupinami objevují v samém středu São Paula, na Avenida Paulista, kde buď protestují, nebo blokují důležité křižovatky. Prakticky neexistuje den, kdy by v centru města neprotestovala nebo nesbírala podpisy na petici alespoň malá skupina indiánů z některého koutu Brazílie. Guaraníové jsou v tomto ohledu obzvlášť dobře zorganizovaní, protože založili řadu nátlakových iniciativ a daří se jim na velké akce dostávat tisíce lidí.

Jak už bylo naznačeno, komunita v Jaraguá zdaleka není osamoceným příkladem. Podobně nuzným způsobem života v čekání na dokončení demarkace funguje nejméně 400 komunit. Zlaté období z dob prezidenta Luly přitom skončilo; Dilma Rousseffová je známá svým opatrným přístupem k zemědělské lobby, která má mimochodem velkou sílu v Kongresu. Za její vlády zatím nebylo dokončeno předání vymezeného území ani jediné z oněch stovek čekajících indigenních komunit.

A v Kongresu čeká na projednání zákon, jenž by toto předávání definitivně zastavil a znemožnil. Těžko říct, jaké jiné možnosti pak zůstanou původním obyvatelům od hory Jaraguá, než pokusit se o násilnou okupaci.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.