O čem mluví kardiochirurg Pirk, když mluví o socialismu
Zuzana VlasatáČeské nemocnice momentálně řeší, jak letos zajistit provoz, jak nepřipravit své lékaře o podstatné příjmy a jak zapracovat evropskou směrnici o přesčasech. Podle médii oblíbeného profesora Pirka je to ale socialismus.
Představme si Lucii. Lucie má něco mezi třiceti a pětatřiceti lety. Je lékařka, anestezioložka. Bydlí v Brně a pracuje ve fakultní nemocnici. Lucie má ráda svoji práci, ale hodně věcí ji na českém zdravotnictví slušně řečeno štve. Taky se jí zdá, že se české nemocnice řítí do nepěkného průšvihu. A přiznává, že nemusí profesora Jana Pirka, kardiochirurga s motýlkem z pražského IKEMu.
Podívejme se proč:
Do práce chodí Lucie na půl osmou a končí zhruba ve čtyři. Doma je tedy dřív než mnozí jiní lidé v Brně, což se hodí třeba v létě, kdy jezdí ráda na kole. Zdá se jí ale, že je to jeden z mála benefitů jejího zaměstnání.
Někdy musí Lucie odpracovat noční služby. V průměru se to týká jednoho všedního dne v týdnu a jednoho až dvou víkendových dnů v měsíci. To pak znamená, že je v práci od půl osmé od rána celých dvacet čtyři hodin. Často je na nohou nepřetržitě do hluboké noci. Uspává pacienty, udržuje je při životě, probouzí, někdy resuscituje. Občas už při noční práci ani neví, jak se jmenuje. To ji pak napadá, že by za svůj výkon radši neručila. Přece jen jde o lidské životy…
Po každé takové službě má Lucie následující den volno. Ráno přijde domů, něco sní, padne do postele a probudí se až dlouho po poledni. Zdá se jí, že už je ze služeb dost unavená.
Veřejnost nebude pravda uklidňována autoritou, že vlastně když člověk pracuje 32 hodin v kuse, sbírá cenné zkušenosti a nic nehrozí, ba ještě dlužno děkovat. Per aspera ad astra. Ovšem pracovní doba lékařů není ani v té nejmenší míře téma jakékoli diskuze. Když už se do blízkosti tématu bůhví jak zabloudí, co tak zaznívá, aby každý byl ošetřen, okamžitě a střelhbitě kdykoli, nejvíc rezonuje stále ještě trestuhodně častá absence úsměvu od ucha k uchu. Na kritických a levicových platformách se probírá tak ponejvíce nedostatek součinnosti v naplňování ambicí progresivních porodních asistentek. Porušování limitů pro pracovní dobu začne Deníku Referendum vadit, jedná-li se o zaměstnance hypermarketů, to dokáže probudit z letargie dokonce i ministryni, přimět k shlédnutí shůry a sepsat článek - s bohatou diskuzí v závěsu, tam se dokáže zaběhnout až jak to máme v civilizované cizině lepší než u nás Křováků.
Pracovní doba lékařů není téma. O Pirka míň, nebo víc, vyjde nastejno. Nepomůže, neuškodí, leda tak rozčílí. Zajímavější je trochu zasutější sdělení z článku.
"Teď se ale dostáváme k tomu, co Lucii, a vlastně celé lékařské obci, vrtá hlavou." Sedíme, vrtá nám hlavou. Čekáme, kdo to vyřeší. Jak to vyřeší. Jenže na barikády musí každý po svých, s vlastní kůží na trh. Byla reálná a neopakovatelná šance, něco na změnit. Co změnit, jediná akce občanské nespokojenosti v polistopadové historii s potenciálem svrhnout vládu. V akci Děkujeme - Odcházíme ovšem FN Brno - na kterou popis pracoviště hlavní hrdinky sedí jak pozadí na hrnec - sehrála až na výjimečné jednotlivce úlohu stávkokazů, jak ostatně nakonec většina pracovišť a kolegů. A tak se sedí a vrtá hlavou.