Deník Referendum Domov

Představme si Lucii. Lucie má něco mezi třiceti a pětatřiceti lety. Je lékařka, anestezioložka. Bydlí v Brně a pracuje ve fakultní nemocnici. Lucie má ráda svoji práci, ale hodně věcí ji na českém zdravotnictví slušně řečeno štve. Taky se jí zdá, že se české nemocnice řítí do nepěkného průšvihu. A přiznává, že nemusí profesora Jana Pirka, kardiochirurga s motýlkem z pražského IKEMu.

Podívejme se proč:
Do práce chodí Lucie na půl osmou a končí zhruba ve čtyři. Doma je tedy dřív než mnozí jiní lidé v Brně, což se hodí třeba v létě, kdy jezdí ráda na kole. Zdá se jí ale, že je to jeden z mála benefitů jejího zaměstnání.

Někdy musí Lucie odpracovat noční služby. V průměru se to týká jednoho všedního dne v týdnu a jednoho až dvou víkendových dnů v měsíci. To pak znamená, že je v práci od půl osmé od rána celých dvacet čtyři hodin. Často je na nohou nepřetržitě do hluboké noci. Uspává pacienty, udržuje je při životě, probouzí, někdy resuscituje. Občas už při noční práci ani neví, jak se jmenuje. To ji pak napadá, že by za svůj výkon radši neručila. Přece jen jde o lidské životy…

Někdy je Lucie o službě unavená tak, že by za svou práci nejradši neručila. Foto: galwaybaymedicalcentre.ie

Po každé takové službě má Lucie následující den volno. Ráno přijde domů, něco sní, padne do postele a probudí se až dlouho po poledni. Zdá se jí, že už je ze služeb dost unavená.

Měsíčně odslouží Lucie, stejně jako její kolegové a kolegyně, desítky hodin. Jen díky tomu mohou nemocnice fungovat nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně. Která jiná profese ale musí makat měsíčně tolik hodin, říká si vždycky naštvaně, když vidí své přátele, jak se chystají na víkendový cyklovýlet.

Díky službám, které jsou hodnoceny jako přesčasy, si Lucie taky přivydělá měsíčně pár tisícovek ke své výplatě.

Lucie má po atestaci, což je velmi náročná zkouška, která ji stála měsíce času nad učením a taky hodně peněz za povinné kurzy a podobě. Teď je z ní ale „hotová“ lékařka a může pracovat bez dozoru. Také to ale znamená, že si za kvalitu své práce a za její dopady odpovídá sama.

Lucie má po atestaci spadat do čtrnácté platové třídy (v nemocnici ale dělají tak trochu vytáčky, takže je zatím ve třinácté). Kdyby nepracovala přesčas na službách, asi by jí bylo při pohledu na výplatní pásku a při ohlédnutí za tím, kolik času a energie své kariéře již věnovala, a při vědomí, jak je její práce riskantní a zodpovědná, dost smutno. Služby jí vylepšují celkovou měsíční bilanci i přesto, že jsou placené devadesát korun za hodinu.

Teď se ale dostáváme k tomu, co Lucii, a vlastně celé lékařské obci, vrtá hlavou. Už počátkem loňského roku měla začít v České republice platit směrnice Evropské unie o pracovní době, která říká, že zaměstnavatel může svému zaměstnanci nařídit nejvýše osm přesčasových hodin týdně. České zdravotnictví mělo na zakotvení tohoto pravidla deset let, ale prostě to nezvládlo… Od začátku tohoto roku na něm nicméně trvá ministerstvo zdravotnictví.

Co to znamená? Lucie a její kolegové, i kdyby se přetrhli, nemůžou zajistit nepřetržitý provoz nemocnice v takové míře, jako dosud. Nejde to. Není jich zkrátka dost na to, aby to s osmi hodinami přesčasů týdně jakkoliv polepili. Znamená to ale také to, že Lucie přijde měsíčně o docela podstatné příjmy. Co ji štve víc? Sama už ani neví.

Rozčarovaná je ale také kvůli všem, kteří během uplynulých deseti let jen čekali, že se dobře míněná a rozumná evropská směrnice opět nějak ošulí. A už je to tu zas. Nějaký chytráček u Lucie v práci navrhuje, aby se pracovalo nadále tak, jako dosud, ale lékaři budou ve smlouvách mít, že jsou jen doma na telefonu.

To je moc hezké, říká si Lucie, ale pokud se pak na takto fingované službě dopustím nějaké chyby, jak se asi bude tvářit soud, až se dozví, že jsem se jí dopustila po telefonu? Vždyť je to na hlavu.

Lucie sama nevidí žádné východisko. Je ráda, že unie chce zajistit, aby lékaři a další zaměstnanci nepracovali imrvére, ale když sleduje, jak to zase po česku bastlíme, říká si, že se snad měla věnovat jiné profesi.

A proč vlastně nemá Lucie ráda uznávaného a médii protežovaného profesora Pirka? Uhlazeného pána s motýlkem, který se u nás stal bezmála archetypem lékaře?

Štve ji už dlouho. Má ho za narcise, který opovrhuje mladými lékaři a úplně ztratil přehled o jejich situaci a pochopení pro ně. Problémy českého zdravotnictví hodnotí jen ze své prominentní pozice a celý národ si tak může myslet, že co lékař, to uhlazený boháč.

Například 20. prosince si Lucie v MF DNES přečetla, jak se vyjádřil právě k omezování přesčasů a s tím spojenými problémy:

„Je to naprostý návrat k socialismu,“ zlobí se přednosta kardiocentra IKEM Jan Pirk. Podle něj nebudou mít státní nemocnice možnost přitáhnout špičkové specialisty, za tabulkový plat nikoho nezískají. V IKEM navíc díky smluvním platům vyřešili potíže s přesčasy lékařů a nepřekračují tak zákon. Teď se platy tamějších lékařů mohou dostat níž než například v krajských nemocnicích.

Jinými slovy: Absolutně mě nezajímá, že tady chce někdo bojovat s přesčasy a že tabulkové platy jsou nízké tak, že kvůli nim lékaři odcházejí do zahraničí, případně opouštějí veřejné zdravotnictví. Nehodlám respektovat, že tady chce nějaká unie narovnávat pracovní podmínky.

V naší nemocnici si najdeme způsob, jak zákony a směrnice obejít. Když nemůžu nalákat kvalitní lékaře na tabulkový plat, naperu do nich služby, za které jim slíbím pěkný příjem. Však co, když jsem mohl od nevidím do nevidím pracovat já, musí absolvovat totéž každý doktor, který je co k čemu. A kdo si myslí, že lidi nemají být furt v práci, je socialista.

Lucie si myslí, že profesor Pirk by už do médií radši mluvit neměl.