Beck odešel, rizika zůstávají

Přední český sociolog a poslanec Evropského parlamentu Jan Keller vzpomíná pro Deník Referendum na svého kolegu Ulricha Becka.

Je svým způsobem symbolické, že autor Rizikové společnosti zemřel v první den roku, který mnozí považují za jeden z nejnejistějších a nejriskantnějších v poválečné historii. Ulrich Beck zemřel na selhání srdce ve věku sedmdesáti let.

Vnesl do sociologie řadu nových témat a některá témata klasická osvětlil z dosud neznámých stran. Začínal sice jako sociolog zabývající se v empirické rovině výzkumem práce a zaměstnání, svojí teorií reflexivní modernizace však syntetizoval trendy, které byly přítomny už u klasiků sociologické teorie.

Beckova koncepce se rodila v osmdesátých letech 20. století. To byla doba, kdy doznívalo nadšení z nových sociálních hnutí, která měla nahradit „politické zombie“, tedy klasické politické strany. Zároveň to byla doba, kdy teprve začínal neoliberální experiment, takže ještě nenastal propad příjmů lidí práce.

Znejistění středních vrstev a frontální útok na sociální stát a veřejný sektor byl teprve v počátcích. No a konečně vychází Beckova kniha o společnosti rizik jen krátce před výbuchem v Černobylu, který jako kdyby dotvrdil její aktuálnost.

V konceptu rizikové společnosti Beck oživil velké téma sociologie – téma nezamýšlených důsledků jednání. Rizika, která ohrožují přežití našeho druhu, jsou jen vedlejším dopadem naší snahy zajistit si co nejpohodlnější a nejkomfortnější život. Nikdo nám život v krajní nejistotě nenutí, rozhodujeme se pro něj dobrovolně puzeni vidinou naprosté jistoty a bezpečí, o které mohli naši předci jen snít.

V konceptu rizikové společnosti Ulrich Beck oživil velké téma sociologie: téma nezamýšlených důsledků. Foto Sociologiac.net

Právě v rovině produkce rizik črtá Beck svoji koncepci sociální stratifikace. Vychází ze zkušenosti blahobytné společnosti sedmdesátých let, ve které přístup k široce demokratizovanému konzumu čehokoliv včetně vzdělání smazal obrysy třídní společnosti.

Dělníci se tehdy cítili na jedné lodi se středními vrstvami a střední vrstvy si namlouvaly, že už brzy dostihnou v životním stylu privilegované vrstvy horní. Protože distribuce dobra v podobě příjmů a bohatství vyvezla celou společnost o několik pater výše, převládal tehdy pocit, že tento výtah se nikde nezastaví. O to výrazněji se společnost diferencovala v rovině dělby zla, tedy právě rizik.

Vrstvám horním umožňuje jejich bohatství z řady (ne ze všech) rizik se vykoupit. Mohou se přestěhovat do lokalit nezasažených průmyslovým smogem, mohou žít daleko od hluku, mohou si kupovat vajíčka „šťastných slepic“.

Vrstvy střední sice takovou možnost odejít od rizik nemají, vydatně však z jejich produkce profitují a mohou si namlouvat, že to dostatečně kompenzuje nižší kvalitu jejich životního prostředí. Jsou proto zároveň obětí i komplicem rizikové společnosti.

Na vrstvy nižší zbyly jenom nevýhody. Žijí v nejméně atraktivních lokalitách a zplodiny automobilového provozu musejí dýchat i přesto, že jezdí veřejnou dopravou.

Ulrich Beck opakovaně zdůrazňuje, že naše pojistky vůči technologickým a ekologickým rizikům zoufale zaostávají za hrozivou váhou rizik, jsou s nimi nesouměřitelné. Je to mimo jiné tím, že věda a úřad, které by měly rizika minimalizovat, se stávají spolupachateli.

Vědci nedokáží rozhodnout, kolik mrtvých musí mít určité riziko na svědomí, aby mohla být s veškerou autoritou vědy jeho produkce odmítnuta. Úřady, které se zabývají pečlivým normováním přípustných rizik, nemají v popisu práce znemožnit otravování populace, jejich úkolem je pouze přijatelně dávkovat míru travičství.

Rizika jsou tak vědou legalizována, úřady normována a normalizována a politiky podle potřeby buďto zvýrazněna, anebo bagatelizován. Vždy v rytmu volebního kyvadla demokracie.

Ulrich Beck zasáhl výrazně do debaty o modernizaci, která se už od let padesátých rozvíjela nejen v akademické sféře, ale především v oblasti praktické politiky. Po druhé světové válce platilo slůvko „modernizace“ jako zaklínadlo, jež mělo zaručeně vyřešit všechny myslitelné problémy. Je příznačné, že o více než půl století později používají mnozí téhož slůvka ve stejném významu zaručeného všeléku, aniž by zpracovali Beckovu lekci o ambivalentnosti modernizace.

Beck si uvědomoval, že modernizace nemůže znamenat pouhé mechanické prolongování dosavadních křivek výroby, spotřeby, míry vzdělanosti a politické participace. Jednoduchá průmyslová modernita se vyčerpala podobně, jako se na jejím počátku vyčerpaly společnosti tradiční.

Mechanické promítání dosavadních trendů by vedlo přinejmenším v oblasti ekologické k velké katastrofě. Proto je třeba, aby nyní modernita podrobila sebe samu tak tvrdé kritice, jakou ve svých počátcích dokázala použít na společnosti tradiční.

Její racionalita je totiž jen polovičatá. Dobře je to patrné na ukazateli hospodářského růstu, který i likvidaci přírody, krajiny a kultury registruje jako naše zbohatnutí. Důsledná reflexe podobných protismyslů by měla pomoci moderní společnosti zbavit se prvků barbarství, které v ní přetrvávají. Vždyť čím jiným je moderní bojová technika než primitivním barbarstvím oděným do vysoce sofistikovaného hávu vědy a techniky.

Ulrich Beck poctivě přiznává, že neví, kam nás reflexivní modernita zavede. Ani proti dopadům našeho vlastního rozumu nejsme spolehlivě pojištěni. Je si však jist, že jednoduchá modernita projevující se stupňovaným tlakem na přírodu mimo nás i v nás zná jen jedinou cestu – širokou autostrádu ústící do slepé uličky.

Právě v souvislosti s kritickou teorií modernity se Ulrich Beck vrací tématu, které je v sociologii rozvíjeno přinejmenším už od dob Emila Durkheima, a sice k tématu individualizace.

Prudký nárůst individualizace je všeobecně považován za jeden z hlavních znaků moderní společnosti. Optimisté tento jev jednoznačně vítají, skeptici se spíše hrozí jeho dopadů. Všichni se však shodují na tom, že individualizace znamená výrazné zvýšení svobody jednotlivce a jeho rozhodování.

Ulrich Beck je i v tomto bodě nepříjemný, když hovoří o vynucené individualizaci. To, že se každý stává jedincem a má rozhodovat jen sám za sebe, není výsledkem svobodné volby dotyčných individuí. Individuální životní strategie je tím jediným, co člověku zbývá, když byl postupně vyvázán ze širších vazeb komunitního typu.

Jako tvorové žijící v individualizované společnosti nemáme žádnou volbu chovat se jinak. Jsme prostě jen produktem určitého typu společnosti, o které se ve své neinformovanosti domníváme, že jsme na ní nezávislí.

Jedním z nejúčinnějších urychlovačů procesu individualizace se stal sociální stát. Vybudoval rozvětvenou infrastrukturu, která nám umožňuje minimalizovat riziko svých rozhodnutí. V případě špatné volby typu vzdělání, profesní kariéry, životosprávy, či životního partnera nám sociální stát hradí část nákladů a usnadňuje nový start.

Výsledkem jsou individua, která se cítí natolik svobodná, svrchovaná a neohrožená, že požadují likvidaci sociálního státu, který je, podle jejich názoru, svazuje v rozletu a nutí přispívat na druhé, čímž snižuje i jejich svobodu.

Ústup sociálního státu podle Becka povede k efektu přesně opačnému, než z jakého se radují neoliberálové. Nezvýší svobodu našeho rozhodování, zvýší pouze náklady a rizika, která každé rozhodování zatěžují. Tím může některé od určitých voleb zcela odradit a rozsah jejich svobody tak snížit.

Také v případě sociálního státu vystupuje prvek neadekvátnosti pojištění rizikům. Sociální stát snížil rizika, která se týkala v podstatě patriarchálně uspořádaných rodin. Zvýšil však míru individualizace, která činí z rodiny mnohdy jen průchozí prostor.

A nepojišťuje účinně proti novým sociálním rizikům, jež se týkají lidí, kteří se od svých primárních skupin dalekosáhle emancipovali. Sociální stát je tak – podobně jako věda a úřad – další z institucí, která byla zamýšlena jako pojistka vůči rizikům, přeměnila se však ve zdroj rizik nových.

Ulrich Beck odešel v době, kdy se ukazuje, že naše pojistky byly ještě chatrnější, než jsme si mysleli. Pojistky proti ekonomické krizi, které se pracně budovaly pod dojmem velké hospodářské krize třicátých let, byly odstraněny sice nenápadně, ale velmi důkladně.

Výsledkem bylo vypuknutí krize v rozsahu, který Evropa a Amerika od třicátých let nepamatují. Stejně soustředěně byly odbourávány pojistky, které v oblasti mezinárodních vztahů jistily světový mír.
Pojistky chránící nás před vypuknutím nové ničivé války jsou stejně chatrné jako pojistky chránící nás před krizí.

Sociální stát dnes není považován za pojistku, nýbrž je vydáván za hlavní zdroj rizika obávaného stejně jako válka – rizika zadlužení. I když lze ukázat, že zadlužení nezpůsobil, ochránit před ním nedokáže.

S využitím myšlenek Ulricha Becka by bylo přinejmenším možno zpracovat jedno z nejaktuálnějších témat současnosti, téma deregulace. Tolik oslavovaná deregulace není totiž ničím jiným než absencí pojistek vydávanou za zázračný nový zdroj snižování rizik. Kde jsou ty doby, kdy byl rozum modernity aspoň polovičatý.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.