Co přinese letošní rok v české politice

Letos se nekonají řádné volby. Klíčovým aktérům to umožní konsolidovat síly a připravit se na další politické bitvy. Experti je ale očekávají až napřesrok: opozice má své vlastní problémy a vládní strany nebudou riskovat předčasné volby.

Vr_a

Vratislav Dostál

02.01.2015 19:03

Vlada

Koaliční vláda ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL nejspíš nepadne. Příčin to má několik. Foto web vlády ČR

V letošním roce nás po čase nečekají ani jedny řádné volby. To však neznamená, že bude obdobím politicky klidným. Podle expertů oslovených Deníkem Referendum nás ale klíčové střety v politice čekají spíše až v roce následujícím.

Na paměti musíme nicméně mít, že předpovídat budoucí vývoj je vždy ošemetné, navíc česká politika se nachází v čase přeskupování sil a přestože jsou mnohé tendence již patrné, s jistotou lze tvrdit máloco, neznámých proměnných je celá řada.

Padne Sobotkova vláda? Pokud ano, proč? Jak se budou vyvíjet preference jednotlivých formací? A jak na úbytek či růst oblíbenosti aktéři zareagují? Jak do politiky zasáhne prezident? Jak se budou vyvíjet vztahy v koalici? A co pravicová opozice, dokáže se zmátořit anebo bude pokračovat její úpadek?

Jak promění ČSSD a ANO jejich sjezdy? A jak to ovlivní jejich pozici ve vládě? Vznikne v Babišově hnutí opozice anebo si jeho zakladatel udrží vše pod svou kontrolou? A co Bohuslav Sobotka a ČSSD? A co prozatím zcela nevýrazní komunisté?

Podobných otázek je celá řada. Na úvod je třeba říct, že mezi faktory, které mohou vývoj ovlivnit, nepatří pouze ty vnitřní, o nichž pojednáváme v tomto rozboru, nýbrž i vnější, mezinárodní politickou situací počínaje, vývojem světové ekonomiky konče. Přesto má smysl pokusit se zevrubně popsat domácí politický terén.

Českou stranickou politiku lze nyní analyticky uchopit minimálně na pozadí tří základních konfliktních linií: vláda – opozice, pravice – levice, tradiční strany – nová hnutí. Co nás, bráno z tohoto pohledu, letos čeká?

Vláda – opozice
Klíčová otázka zní, zda Sobotkova vláda letos padne či nikoli. A pokud ano, z jakých důvodů. Dojít přitom může také pouze k obměně ministrů či premiéra. Připomeňme v této souvislosti, že posledním ministerským předsedou, který ve funkci vydržel po celé volební období, byl současný prezident Miloš Zeman v letech 1998 až 2002. Umožnila mu to opoziční smlouva, tedy dohoda sociálních a občanských demokratů. Po Zemanovi už ani jeden premiér celé čtyři roky nevládl.

Případný pád vlády či její zásadní rekonstrukci mohou v zásadě způsobit především tři okolnosti: velký skandál některého z klíčových ministrů či dokonce premiéra, štěpení v poslaneckém klubu hnutí ANO anebo koaliční krize.

U lidovců žádná krize nenastane, strana pod vedením Pavla Bělobrádka zvládla nejkritičtější období své historie, vrátila se do dolní komory i do vlády, navíc v loňských senátních i komunálních volbách uspěla a posílila. A předseda KDU-ČSL již oznámil, že bude svůj post obhajovat i na příštím sjezdu strany.

To samé platí o sociálních demokratech, kteří se zdají být poprvé v „postparoubkovském“ období vnitřně konsolidovaní, ostatně Bohuslav Sobotka nebude mít nejspíš na březnovém sjezdu před volbou předsedy protikandidáta. Sociální demokracie nicméně před řešením řady problémů stojí, těmi hlavními jsou expanze hnutí ANO, nízké volební preference a vyloženě kritická vnitrostranická situace v mnoha regionech, jež může nejsilnější levicovou stranu rozložit podobně, jako se to stalo ODS.

Nové Sobotkovo vedení se bude muset vypořádat s polomafiánskými strukturami uvnitř strany a zároveň bude muset přijít s důmyslnou ofenzivní strategií, jež dokáže srovnat Andreje Babiše. Obojí bude klíčovým předpokladem k tomu, aby se preference sociálních demokratů vrátily ke třiceti procentům.

Zbývá tedy hnutí ANO. Můžeme konstatovat, že podle všech indicií Babišův subjekt v nejbližší době osud Věcí veřejných nepotká. Právě štěpení VV bylo první příčinou nestability vlády Petra Nečase, ostatní skandály přišly později.

Pád Sobotkovy vlády tak nezpůsobí nestabilita jeho jednotlivých prvků. Pokud má koaliční krize přijít, její příčinou bude buď nějaký velký skandál (zatím není na obzoru), anebo – a to je přece jen pravděpodobnější – koaliční pnutí, za nímž by mohla být touha Andreje Babiše vyvolat předčasné volby s nadějí, že se po nich stane premiérem.

„Příští rok v české politice může být docela dryáčnický, ale bude spíše časem zrání než politických krizí. Vládní strany budou zpevňovat své řady a ty upadlé pravicové opoziční budou hledat témata, která by jim dodala vítr do plachet,“ předpovídá politolog Milan Znoj.

To samé tvrdí jeho kolega Lukáš Jelínek: „Předpokládám, že vláda rok 2015 přečká. Především zásluhou stability koaličních stran. Sobotka má nečekaně silnou pozici v ČSSD, Babiš bude i po sněmu ANO jeho jediným hybatelem a lidovce drží v optimismu úspěšná konsolidace, kterou by nejspíš nezhatila ani personální soutěž o post předsedy.“

Politoložka Vladimíra Dvořáková souhlasí s tezí, že pokud by vládu měl čekat nějaký kritický moment, bude spíše vnější povahy, jedním dechem ale dodává, že jej v tuto chvíli nelze předvídat. „Může být také uměle vyvolaný s cílem dosáhnout předčasných voleb,“ vysvětluje v rozhovoru pro Deník Referendum s tím, že by to muselo být skutečně dobře mediálně zvládnuté.

Dvořáková připomíná, že kdokoli tu v minulosti vyvolal předčasné volby, byl voliči spíše potrestán. „Veřejnost požaduje stabilizaci a trochu klidu,“ tvrdí. „Kromě toho,“ doplňuje Jelínek, „koaliční strany nemají alternativní partnery. Nikdo není tak silný, aby mohl ČSSD nebo ANO ve vládě nahradit, nadto odpor TOP 09 a ODS vůči ANO a tradiční nesoulad mezi pravicí a levicovou ČSSD vytváří situaci, která vládě nahrává.“
Petr Fiala nastupoval do čela ODS s jasným zadáním: učinit z ní opět důvěryhodnou značku. Foto web ODS

Jednoduše řečeno, opozice je v současné chvíli z mnoha důvodů nezvykle slabá. „ODS se zabývá sama sebou a minulými válkami, TOP 09 žije jen z atakování Zemana a Babiše. Proto také nejvíce voličů nevidí alternativu nalevo u KSČM či napravo u ODS a TOP 09, nýbrž v hnutí ANO,“ vysvětluje Jelínek.

To, že se letos nekonají řádné volby, by navíc podle Dvořákové mohlo vytvořit ve vládě prostor pro pragmatické řešení problémů. „Případnou vládní krizi očekávám až napřesrok. Ale samozřejmě bude záležet na situaci, mocenských podmínkách a dalších faktorech,“ uvažuje politoložka. „Žijeme v unikátní době: vládní strany zastanou roli koalice i opozice zároveň, a přesto dokáží dál sedět u jednoho stolu,“ doplňuje ji Jelínek.

Podle něj to přispívá ke zklidnění atmosféry ve společnosti, jde ale o stabilizaci na dluh. „Každá vláda totiž potřebuje normální, ideově odlišnou opozici. Stav, kdy alternativou je babišovská ,nepolitika‘ či ,antipolitika‘ není z hlediska vývoje společnosti zdravý. V zájmu nás všech by proto bylo, kdyby se ANO vydalo na standardní politickou dráhu, byť by třeba dále používalo i netypické postupy v politické soutěži,“ usuzuje Jelínek.

Pravice – levice
Zatímco situace na levici je v České republice dlouhodobě stabilní, pravice prochází převratnými změnami. Nejsilnější formací situovanou nalevo od středu tu je ČSSD, tato základní charakteristika platí navzdory tomu, že její podpora klesá, respektive se ustálila těsně nad dvaceti procenty. Vedle sociálních demokratů tu dlouhodobě a se stabilní podporou protestních hlasů krouží komunisté.

Pozoruhodné možná je, že KSČM – byť je nejsilnější opoziční stranou – nikterak neprofituje z toho, že je v současnosti jedinou relevantní opoziční stranou nalevo od středu. Komunisté mají své jisté, jde o nejstabilnější prvek české stranické soustavy. A jako by jim právě toto stačilo, k nějaké expanzivnější politice nesměřují.

Pokud bychom tedy měli předpovídat nějakou významnější sílu na levici, která by dala české politice novou dynamiku, nejspíš si budeme muset počkat na vznik radikální emancipační strany nekomunistického typu, nějakou obdobu řecké Syrizy či španělských Podemos. Zatím je ale podobný subjekt, zdá se, v nedohlednu.

„KSČM je vlastně spokojená s tím, že dlí mimo ,velkou‘ politiku, tj. mimo vládu, ale má pozice v komunální politice a dokáže ovlivnit i velkou politiku,“ připomíná Dvořáková a jako příklady uvádí volbu Václava Klause a Miloše Zemana prezidentem. „KSČM získává protestní hlasy, aniž by se dostala do rozporu s většinou členské základny,“ dodává.

V daleko složitější pozici je podle ní sociální demokracie. Přitom řešení se zdá být relativně jednoduché: „ČSSD je velmi nekompatibilním subjektem ve srovnání s podobnými typy stran v evropských i světových zemích: odmítá základní témata levice,“ zdůrazňuje Dvořáková.

A vyjmenovává témata související s fenoménem genderu, s integrací přistěhovalců, se vztahem k sociálně vyloučeným a celkově s tolerancí vůči jinakosti. Podle ní přitom nejde o žádné teoretizování či o podléhání „módním výstřelkům“, nýbrž o návrhy pragmatických řešení a dlouhodobou práci v tomto smyslu. „Strana se opírá málo o hodnoty,“ varuje Dvořáková.

Dokáže Sobotka učinit z ČSSD stranu přitažlivou pro široké segmenty společnosti? Foto web ČSSD

„Aby se ČSSD ubránila úpadku, který rozvrátil pravici, tak by se musela proměnit i vnitřně,“ doplňuje Milan Znoj. „Strana by se musela pustit do vnitrostranických reforem, které by ji otevřely vlivu širší sympatizující veřejnosti. Pokud se do dalších vnitrostranických reforem nepustí, bude její čas zrání v tomto roce promarněn,“ tvrdí Znoj.

Pokud jde o pravici, její situace je ještě více než pozice ČSSD ovlivněna expanzivní politikou Andreje Babiše. Hnutí ANO totiž čerpá svou sílu především z elektorátu dosud dominantních pravicových subjektů.

Právě bývalí voliči ODS i TOP 09 se při posledních sněmovních volbách masivně přiklonili k nové naději. Zda může Babiš jejich touhy naplnit, zatím nevíme. V každém případě je zřejmé, že lídři ODS a TOP 09 budou muset na novou situaci reagovat, nechtějí-li upadnout do bezvýznamnosti.

Rok 2015 tak mimo jiné ukáže, zda bude pokračovat stále bližší spolupráce ODS a TOP 09, která by mohla vyvrcholit před krajskými volbami v roce 2016. Připomeňme, že obě formace již v loňských senátních volbách postupovaly koordinovaně, v osmi volebních obvodech proti sobě nenasadily kandidáty. Valný úspěch to pro ně přesto neznamenalo, ODS získala pouhé dva senátní mandáty, TOP 09 nezískala mandát ani jeden.

Buď jak buď, stále platí, že na pravici se přeskupují síly, což bude pokračovat i letos. „Pravice je v této chvíli ve velké krizi – ODS vypadá, komunální volby sice ukázaly, že si zachovala určité jádro svých příznivců, jejím problémem nicméně je, že nedokáže v tuto chvíli oslovit další voliče a vytvořit svůj nový obraz bez osob spjatých s různými skandály,“ tvrdí Dvořáková.

O TOP 09 přední česká politoložka usuzuje, že je virtuální stranou: „Je bez členské základny, po odchodu hnutí Starostové a nezávislí také bez zakotvení v regionech a se slábnoucím symbolem jejího předsedy Karla Schwarzenberga,“ vyjmenovává důvody úpadku TOP 09.

Tradiční strany – nová hnutí

S úpadkem pravice souvisí proměna stranického systému, která započala volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Zatímco do té doby se poltický systém spíše konsolidoval, od roku 2010 se rozvolňuje.

Nedotýká se to přitom pouze pravice, nýbrž i ČSSD, která na tom sice zatím není tak špatně jako ODS, avšak to neznamená, že se nevydá po obdobné dráze. Dosud těžila z opoziční role.

Faktem je, že tu tradiční strany čelí dosud největší krizi, jde o systémový fenomén, který souvisí s mnoha faktory. Zatímco pro období od roku 1996 do roku 2006 je charakteristické, že se tu koncentrují volební hlasy, volby v roce 2010 tento trend zvrátily.

Zatímco v roce 2010 ještě skončily ČSSD a ODS tradičně na prvních dvou místech, v roce 2013 už bylo vše jinak. ČSSD sice volby vyhrála, ODS ale skončila hluboko v poli poražených a byla ráda, že se vůbec dostala do sněmovny.

Jinak řečeno: systém, který se tu ustavoval od roku 1992, se stal v roce 2013 minulostí. Uvolněný prostor doposud obsazený tradičními subjekty postupně začala obsazovat nová hnutí, v roce 2010 Věci veřejné, předloni hnutí ANO a Úsvit.

Zatímco Úsvit Tomia Okamury nejspíš podobně jako Věci veřejné nepřežije jedno volební období, razantní nástup Andreje Babiše může znamenat, že se v české politice etabluje nový prvek. Babišovo hnutí ANO by se za určitých okolností dokonce mohlo stát hegemonem.

Udrží Babiš směr a tempo? Anebo přijde stagnace či dokonce krize jeho politiky? Foto web hnutí ANO.

Politologové se nicméně přou, nakolik možný nástup Andreje Babiše do čela exekutivy, představuje hrozbu pro chod demokracie. Ostatně už jeho současná kumulace ekonomické, mediální a politické moci by mohla sloužit jako příklad ukázkového střetu zájmů.

Dvořáková připomíná, že k jisté přeskupování sil a nástup nových typů stran na úkor tradičních nastává i v jiných zemích. Problémem u nás podle ní tkví v tom, že nové subjekty velmi silně zneužívají systém, do nějž vstupují.

„Jednoduše řečeno, naším problémem zde je propojení politiky, businessu a státní správy – a nabízená řešení spočívají ve větším propojení businessu a státní správy,“ uvedla Dvořáková. V této souvislosti připomněla strategii Andreje Babiše, který neváhá své ministry vybírat mezi vysokými manažery korporací.

V rozhovoru pro Deník Referendum pak zdůraznila, že je nutné tyto tři sféry naopak rozpojit. Podle ní si tady málokdo klade otázku, co je funkcí politika. „Politik nemusí být superodborník, musí ale umět být politikem, tj. vědět, jak prosadit v politice politická rozhodnutí,“ připomíná.

„Proto koneckonců,“ pokračuje, „ve služebním zákonu měli být političtí náměstci, kteří měli fungovat směrem k parlamentu, koalici, opozici… A funkcí úředníka je implementace rozhodnutí, upozornění na rizika a dopady a odpovědnost za implementaci norem a zákonů.“

Jelínek očekává ucelenou reakci na vzestup hnutí ANO především od sociálních demokratů. „Přitom ANO má vážné mouchy: například legislativní dluhy ministrů Babiše (majetková přiznání, elektronická evidence tržeb) a Válkové (zákon o státním zastupitelství). Brzy též budeme moci hodnotit první výsledky primátorů a starostů za ANO. Ty mohou dost ovlivnit pohled voličů na celé hnutí,“ myslí si Jelínek.

Pokud jde o tradiční strany, musíme se zastavit alespoň několika větami také u lidovců. Možná totiž představují příklad, jak se z hluboké krize vzpamatovat. V roce 2010 vypadli ze sněmovny, loni zaznamenali relativně velký úspěch v senátních volbách, jichž se stali faktickým vítězem.

V mezidobí obměnili kompletní vedení strany, uspěli v krajských volbách, vrátili se do dolní komory a stali se součástí vlády. Omlazené vedení kolem Pavla Bělobrádka by možná mohlo být inspirací i pro lídry ostatních tradičních politických subjektů.

Podle Dvořákové lidovci dokázali vytvořit jisté předvolební koalice a zabodovali nyní zejména v komunálních a senátních volbách i v místech, kde tradičně neměli pozice, a to aniž by ohrozili svou tradiční základnu. „Je to strana s dlouhou tradicí, takže mnoho lidí je vnímá jako jistou nutnou součást systému. Přesto si myslím, že úspěch je spíše důsledkem úspěšné bezprostřední strategie, nikoli vnitřní proměny strany,“ myslí si Dvořáková.

Jelínek připomíná, že vedle KDU-ČSL přinesl loňský rok ještě jeden sehraný subjekt, který se nebojí nazývat stranou – Piráty. „A jsem zvědavý, zda budou dál zúročovat na podzim nabytou důvěru,“ podotkl.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.