Ryba je jeden ze symbolů křesťanství a také postní jídlo. Zřejmě proto Češi jako známý křesťanský národ pojídají téměř povinně o vánocích kapry. Každý rok to před Vánocemi na našich ulicích vypadá jako po výlovu. Ryby jsou často polomrtvé namačkány mnoho hodin v malých kádích a poté před zraky kupujících i kolemjdoucích zabíjeny a porcovány. Zkrátka naše města v adventním čase zaplní množství malých veřejných jatek, která výmluvně dokreslují všeobecný mír, klid a pohodu blížících se Vánoc.
Zastánci kapřích jatek nejčastěji argumentují tím, že je to taková naše dlouholetá oblíbená tradice. Na světě nepochybně existují nejrůznější zvrhlé tradice, které spoluvytváří „kulturní dědictví lidstva“. Jak známo, ve španělsky mluvících zemích například pro pobavení diváků zabíjejí býky a příležitostně i recipročně býci toreadory.
Tato dávná „kulturní tradice“ je už ale naštěstí na ústupu. Je zajímavé, že některé druhy zvířat člověk odsoudil k systematickému zabíjení a k jiným (psi a kočky) se naopak často chová lépe a s větší péčí, než jaké se dostává některým lidem. 
Zastánci kapřích jatek nejčastěji argumentují tím, že je to taková naše dlouholetá oblíbená tradice. Foto Dezidor, Wikimedia Commons
Pokud mě paměť neklame, tak jiná zvířata u nás na veřejných prostranstvích nemordujeme, přestože je během svátků také pojídáme. Například před svátkem svatého Martina by mohly naše města zaplavit malé ohrádky, ve kterých by se tísnily namačkané husy, které by prodavači zájemcům na místě zařízli, oškubali a vykuchali.
Něco podobného by se mohlo konat také o Velikonocích, jen místo hus by ohrádky zaplnili beránci. Husy by možná u veřejnosti ještě prošly, ale taková jehňátka už těžko. Malým roztomilým bečícím ovečkám přeci nejde ubližovat. To lze jedině neveřejně za zdmi masokombinátů. Ryba má prostě smůlu, že hlasitě nekvičí. Nikoho tak nedojme a roztomilá taky moc není.
Dnešní doba je opravdu hodně paradoxní. Hlavně příslušníci mladší generace ve městech by většinou sami zabít zvíře nedokázali, ale jíst maso jim nevadí. Naporcované kousky v supermarketu či řeznictví nebo řízek na talíři už tolik živé zvíře nepřipomínají. Sebekriticky přiznávám, že taky patřím k oněm pokrytcům, kteří by mouše neublížili, ale maso na talíři neodmítnou.
Povánoční zamyšlení nad kapřími masakry a masožravými tradicemi
Robert Bezděk se vrací k vánočním svátkům a k tradičnímu zabíjení kapra. Je zajímavé, že některé druhy zvířat člověk odsoudil k systematickému zabíjení a k jiným se naopak chová lépe a s větší péčí, než jaké se dostává některým lidem.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
Snažím se alespoň nejíst maso tak často, ale jeho konzumaci si vnitřně odůvodnit ani ospravedlnit příliš nedokážu. Do značné míry je to taky svým způsobem tradice či zvyk. Dělá to většina lidí v mém okolí, tak proč bych já neměl? Nepochybně je v tom i kus pohodlí. Představa, že bych si vařil sám, mě jako velmi nepraktického člověka děsí a chodit každý den do vegetariánských restaurací zase docela leze do peněz.
Možná ještě horší než hromadné zabíjení zvířat na jatkách jsou podmínky jejich chovu a transportu. Velkochovy kuřat, prasat nebo krav jsou v podstatě průmyslovými koncentračními tábory, o kterých snad ani příliš vědět nechceme. Asi podobně jako Němci nechtěli příliš vědět o likvidačních koncentračních táborech pro Židy. Uvědomuji si, že srovnání nacistického a zvířecího „holokaustu“ může působit jako extrémní a nepatřičné, ale jsem přesvědčen, že záleží jen na úhlu pohledu.
Většina společnosti se pravděpodobně domnívá, že hodnota života člověka je nesrovnatelná s hodnotou života jiného tvora. To je ale čistě antropocentrické hledisko. Nacisté byli také přesvědčeni o nadřazenosti árijské rasy a zavraždění Žida pro ně znamenalo asi totéž jako pro nás zabití zvířete.
Možná se za několik století budou naši potomci dívat na tuto dobu jako na barbarský věk lidského masožravectví. Asi nějak podobně jako my dnes vnímáme kanibalismus pravěkých či přírodních kmenů.
