Rozhovor s Godfreyem Reggiem: Lidé se rodí k tomu, aby tvořili

Pronikavý kritik moderní civilizace, americký režisér Godfrey Reggio na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě přebírá cenu za přínos světové kinematografii. Deníku Referendum při té příležitosti poskytl následující rozhovor.

Před jednašedesáti lety vstoupil Godfrey Reggio (75) do katolického kláštera a strávil v něm čtrnáct let. Z moderního amerického velkoměsta New Orleans se tak podle svých slov přesunul prakticky do středověku, do komunity, která žila naprosto soběstačně. To ho ovlivnilo na zbytek života.

Reggio pochází z rodiny s italskými šlechtickými kořeny a podstatnou část svého života – nejen v řádu, ale i poté – zasvětil práci s tak zvaně problémovou a sociálně vyloučenou mládeží.

„Ještě v době, kdy jsem byl v řádu, mi jeden bratr doporučil zhlédnout film Luise Buňuela Zapomenutí (Los Olvidados), který pojednává o mladistvých na periferii Mexico City. Abych ho mohl vidět, musel jsem požádat o povolení našeho představeného,“ vzpomíná Reggio.

Snímek něj ohromně zapůsobil tím, jak autenticky téma přibližuje divákovi. „Nechtěl jsem dělat filmy jako Buňuel. Věděl jsem, že na to nemám. Ale zaujalo mě, jak dobře kinematografie komunikuje s mladými lidmi, se kterými jsem tehdy pracoval. Došlo mi, že je to nejlepší způsob, jak světu zprostředkovat svoji představu o ničivých dopadech technologií.“

Godfrey Reggio vytvořil šest filmů, z nichž nejslavnější je tak zvaná Qatsi trilogie: Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi. Vizuální eseje beze slov, doprovázené v dokonalé souhře hudbou amerického skladatele Phillipa Glasse diváka konfrontují s destruktivní sílu moderní civilizace.

Svůj zatím poslední celovečerní film s názvem Visitors (návštěvníci) dokončil Reggio vloni. Černo-bílý snímek má pouze sedmdesát čtyři záběrů, tváří lidí, a jedné gorily, civících do kamery či monitorů. Byl charakterizován jako „film, který na vás zírá“.

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě přebírá Godfrey Reggio cenu za přínos světové kinematografii. Jeho filmy publikum přijalo vřele a s velkým zájmem naslouchalo jeho přednášce.

Deník Referendum na rozhovor s mistrem dostal půl hodiny, a jak jsme při přepisu zjistili, nahrávka měla přesně třicet minut a jednu vteřinu.

Godfrey Reggio. Foto MFDF Jihlava

Ve svých filmech se věnujete destruktivním dopadům technologií na život a společnost. Na mnoha místech se o vás lze dočíst, jak jste se dostal natáčení filmů, ale nikde jsme nenašli, co vás přivedlo k tak radikálně kritickému postoji vůči technologiím?
Jednoduše řečeno: čtením světa kolem sebe. Sledoval jsem, jak technologie postupně ovládají naše životy. A když říkám technologie, nemyslím jen všelijaká ta elektronická udělátka, co jsme si zvykli používat, ale komplexní organizaci našich životů. Mám na mysli i jazyk, kterým mluvíme – způsob, jakým užíváme svou mateřštinu, nás propojuje se zemí, se světem.

Pod vlivem technologií se vše kolem nás stává stejným a unifikovaným. Vytrácí se rozmanitost. Film jsem objevil jako vynikající nástroj, jak o těchto myšlenkách hovořit. Věděl jsem, že jazyk nám k popisu světa, ve kterém žijeme, nestačí. Jinými slovy, nechtěl jsem lidem o nepříznivých dopadech technologií jen vyprávět, ale chtěl jsem jim umožnit zažít, jaké to je, když nás technologie ovládají. Využít obraz, nikoliv slova. Chtěl jsem provokovat uměním ve smyslu citátu ruského básníka Josifa Brodského „estetika je matka etiky“.

Opravdu jste si vystačil jen čtením okolního světa? Nečetl jste i nějaké knihy?
Někdy v roce 1974 jsem si přečetl knihu, která všechny mé pocity o technologiích popisovala úplně dokonale. Bylo to jako zjevení. Jmenuje se Technologická společnost (The Technological Society), napsal ji Jacques Ellul. To byl člověk, který dle mého dokázal o technologiích a jejich vlivu na lidské společenství mluvit vůbec nejpřesněji. Mnohem lépe než Heidegger.

Pohyboval se ve francouzském undergroundu, protože se nehodil ani pravici, ani levici. Pro obě strany byl příliš radikální, což ho pro mě samozřejmě činilo mimořádně zajímavým. Jsem přesvědčený, že každému citlivému čtenáři musí jeho kniha Technologická společnost změnit život. Mezi mnoha mistry je on pro mě tím největším. Přejal jsem i jeho názvosloví. Naplňuje mě štěstím a moc si vážím toho, že se z nás stali přátelé.

V Powaqqatsi, druhém filmu vaší trilogie, stavíte do kontrastu dva typy technologií, tradiční a moderní. Ty první líčíte jako měkké, ty druhé jako ničivé. Ale kde přesně pro vás vede dělicí linie mezi technologiemi prospěšnými a těmi z podstaty špatnými?
Jedny jsou centralizované, druhé decentralizované. Jedny jsou rukodělné, druhé využívají stroje. Okamžik, kdy na plátně projíždí dlouhá vlaková souprava, je předělem mezi tradičním a moderním, homogenizovaným světem. Krása života podle mě spočívá v pestrosti a rozličnosti. To jsem se na „rukodělném životě“ snažil ukázat.

Mnoho lidí se domnívá, že tradiční způsob života je životem v chudobě. Ale to je omyl. Jde o život v jednoduchosti, který naopak umožňuje, abychom si sami vytvářeli svou vlastní existenci. Což je v moderní společnosti nemožné.

Myslíte si, že technologie se musí vždy vyvíjet od decentralizovaných k centralizovaným, zkrátka k těm, které náš svět homogenizují a zbavují pestrosti a svobody, jak to popisujete? Je takový vývoj nevyhnutelný?
Ne. Řekl bych, že naprosto nic není nevyhnutelné, ale… To je opravdu těžká otázka. Nevyhnutelné je to v tuto chvíli, protože věci jsou již v pohybu.

To, na co se ptáte, se týká osudu. A osudu vzdorovat můžeme. Staří Řekové mluvili o hrdinech, kteří žijí mnoho životů a mnohokrát umírají, to vše proto, aby vzdorovali osudu. Právě tato vzdorovitost eliminuje nevyhnutelnost nepříznivého vývoje od prostých nástrojů ke komplexním technologiím. Možná, že nejsme Homo Sapiens, ale zcela jistě jsme Homo Faber (člověk tvůrce).

Tvoříme nástroje, kterými se pak sami stáváme. Tím se mimochodem odlišujeme od ostatních zvířat.

Vy otevřeně říkáte, že současná situace lidstva je beznadějná. Znamená to, že nevěříte v možnost, že by se prosadily udržitelné technologie?
Ne, tomu absolutně nevěřím. Vůbec nejsem příznivcem vývoje technologií, které sice neznečišťují prostředí, ale nadále nás homogenizují v jednu masovou společnost. Jsem příznivcem decentralizace a vývoje, který v sobě zahrnuje i rozpad států. Můj svět a to, na co se soustředím, jsou vztahy, které pěstuji. Nesnažím se zachránit planetu, to by bylo megalomanství. Je to nad síly jedince.

To po vás rozhodně nechceme. Spíš by nás zajímalo, zda si nemyslíte, že bychom se jako lidstvo přece jen mohli navrátit k měkkým technologiím. Říkáte-li, že naše jednání předurčuje naše myšlení, a že se v tomto smyslu stáváme technologií, kyborgy, pak by přece prosazení technologií, které by se vracely k tradičnímu pojetí a respektovaly lidské měřítko, znamenalo obrovskou proměnu. Proč by to nemohlo jít?
Nejsem tak chytrý, abych na tuto otázku dokázal odpovědět. Na světě se odehrává sedm miliard životů a každý si nakonec jdeme po své vlastní cestě. Domnívám se ale, že ať už budeme používat jakékoliv technologie, byť decentralizovaně, staneme se jimi. Přesně to jsem měl na mysli, když jsem včera na své přednášce říkal, že v tuto chvíli se z nás všech vlastně stali kyborgové…

A jestli se může něco dít také bez použití technologií či s použitím technologií jiného typu? Jsem si jistý, že ano. Svět je dnes technologiemi zaneřáděný, avšak je potřeba si uvědomit, že náprava spousty problémů, které technologie vytvořily, je možná opět jen s využitím technologií. To je to ovšem skutečný hlavolam a jeho řešení neznám. Neumím vám tudíž odpovědět.

Co mi ale v této souvislosti připadá opravdu důležité říct je, že všechno je dnes ohromně centralizované. A my všichni jsme na té centralizaci závislí. Jestliže tedy něco zkolabuje, dopadne to prakticky na každého člověka. Ale možná právě v takovém zlomu a kolapsu spočívá i naděje. Ale jak jistě chápete, toto je ve velmi nekomfortní představa.

Jistě. Vraťme se tedy k vaší filmové Qatsi trilogii. Slovo qatsi, které znamená život, pochází z jazyka indiánského kmene Hopiů. První díl trilogie se jmenuje Koyaanisqatsi a volně se dá přeložit jako život vyvedený z rovnováhy či vykloubený život. Studoval jste v rámci příprav natáčení zvyky Hopiů, způsob jejich myšlení a kulturu? Snažil se to ve vašich filmech reflektovat? Anebo je volba názvu nahodilá?
Tam, kde žiji, jsou lidé, kteří Hopie bezbřeze uctívají. To není můj případ. Ale co opravdu uznávám a co mě zajímá je, z jakého úhlu pohledu vidí tradiční kultury nás, naši moderní společnost. Pro své filmy jsem chtěl použít slova, která nikdo nezná. Dokonce ani mezi Hopii je většina lidí už neznala a dnes už je nepoužívají. Hledal jsem slova, která jsou přesnější než cokoliv v našem slovníku. Proto jsem použil slovo koyaanis, které nebylo ničím zatíženo.

Znáte reakce Hopiů na vaše snímky?
Ano, ano. Abych jejich slova mohl s klidným srdcem používat, šel jsem si k jejich stařešinům pro povolení. Jakmile byl film Koyaanisqatsi hotový, pronajal jsem dva autobusy a odvezl asi sto Hopiů do obrovského kina ve městě Flagstaf v Arizoně na jeho promítání.

Nejdříve jsem jejich reakci tak úplně nerozuměl, ale potom, když jsme se opět vraceli autobusem domů, všiml jsem si, že si náruživě povídají, brebentili a brebentili, byli k nezastavení. Cestou tam se přitom nic takového nedělo.

Z toho jsem usoudil, že to na ně nějakým způsobem velmi zapůsobilo. O něco později jsem film také promítal v kulturním centru Hopiů. V následné diskuzi se ukázalo, že je film znovu seznámil se smyslem slova, které pozapomněli.

Takže film přijali příznivě?
Ano.

Říkal jste, že kdybyste nyní nebyl tady v Jihlavě, byl byste v New Yorku na nějaké akci spolu s vaším přítelem Jerrym Manderem a s Ralphem Naderem. Cítíte se politicky spřízněn s radikálně kritickou politickou tradicí, kterou oba reprezentují?
Víte, vždycky jsem se snažil nepřipojovat se k jakémukoliv hnutí. Jak jsem už říkal, mám rád věci na lokální úrovni. Nejsem členem žádného ekologického hnutí ani žádné skupiny kromě mé vlastní, neformální, sestávající z lidí, kteří jsou mi blízcí a s nimiž už trávím přes čtyřicet let.

Je jasné, že s Jerrym Manderem a dalšími lidmi z tohoto myšlenkového prostředí souzním. Ale vůbec nejbližší je mi asi Chet Bower, který napsal nádhernou knihu, kde reinterpretuje Paola Freireho, autora knihy Pedagogika utlačených (Pedagogy of the Opressed). Freire byl velmi významný politický aktivista z brazilského Sao Paula.

Godfrey Reggio. Foto MFDF Jihlava

Natočil jste třicetiminutový film Anima Mundi pro Světový fond ochrany přírody (WWF), obrovskou ekologickou organizaci působící na mezinárodní úrovni. Současně ale říkáte, že se necítíte jako součást toho, co dělají. Jak to tedy je?
Tady je potřeba uvést na pravou míru, že za mnou nepřišli lidé z WWF, ale ze šperkařské firmy Bulgari. Zkrátka přesně ti, co dělají dobrou věc ze špatných důvodů. Oslovil mě sám Paolo Bulgari s nabídkou: „Dám vám milion dolarů na film pro kampaň na ochranu divoké přírody, kterou dělá WWF. Máte zájem?“

Na to jsem mu řekl, že zájem bych měl jen v případě, že mi zaručí, že budu mít nad filmem absolutní kontrolu. Dodal jsem také, že když se jim film nebude líbit, nemusí ho použít, ale rozhodně si nepřeji, aby mi do něj on a jeho lidé jakkoliv vrtali. Řekl jsem to samozřejmě diplomaticky… A on na to, že fajn a že film mimochodem také odstartuje jeho novou kolekci šperků, která se bude jmenovat Natura.

Víte, přesně takhle funguje svět – hledáte spojence se stejnými zájmy. Nemám nic společného s WWF ani s Bulgari. Nezajímám se o šperky. WWF je mezinárodní organizace, což už samo o sobě znamená, že s tím nechci mít nic společného. Ale spolupráce s nimi mi umožnila vytvořit něco čistě na základě mé imaginace. A oni to zas mohli použít pro svou práci…

Jak se vyvíjí reakce publika na vaše filmy? V jednom starším rozhovoru jste popsal, jak vás část publika v Berlíně po projekci filmu Powaqqatsi (1988) vypískala. Někdo si na vás v diskuzi přišel i plivnout. Kdežto zde v Jihlavě vás všichni přijímají s vřelou sympatií.
Když se moje filmy objevily v osmdesátých letech, diváci nic podobného neznali. Koyaanisqatsi (1982) zaznamenal veliký úspěch. Powaqqatsi byl naopak velmi kontroverzní. Radikálně smýšlející lidé ze středního východu, kteří se v té době usadili v Berlíně, to pochopili tak, že popírám modernitu a že ji chci upřít přírodním národům a tradičním kulturám.

Ptali se, jak se opovažuji obírat je o technologie, které používá rozvinutý svět. Zkrátka můj film četli úplně jinak, než jsem jej zamýšlel. Což je samozřejmě v pořádku, protože provokujete k myšlení.

Po promítání v Berlíně následovala tisková konference asi ve dvě hodiny ráno. Bylo tam šíleně natřískáno a někteří lidé byli doslova rozzuření. Polovina osazenstva bučela, polovina vřískala radostí. A to byla hudba pro moje uši.

A jak se tedy takovéto reakce proměňovaly v čase?
Na to se mi těžko odpovídá. Neanalyzuji si je, nedělám si demografické šetření. Příznivá reakce publika v Jihlavě mě velmi potěšila. Musíme si však uvědomit, že doba se změnila. Jsem ale opravdu šťastný, že se moje filmy neustále někde promítají.

Vaše filmy vznikají v docela pomalém tempu. Asi tak jeden za šest let. Co děláte v mezičasech? Připravujete se na další film, anebo máte jiné aktivity?
Kdybych sázel jeden film za druhým, nikdy by nemohly vypadat, jak vypadají. Čili ano, v mezičasech se hlavně připravuji. Musím se do toho ponořit, cítit, co a jak chci udělat. Filmy Powaqqatsi a Naqoyqatsi (2002) od sebe dělí čtrnáct let. Za tu dobu jsem natočil Anima Mundi a Evidence.

Spustil jsem také školu pro oděvní firmu Benetton v severní Itálii. Jmenuje se Fabrica. Spousta mých radikálních kamarádů se do mě samozřejmě na to konto pustila s tím, že se paktuji s korporacemi. Znáte to… Samozřejmě, že mě pak Benetton také vyrazil za to, že jsem nedělal věci, které po mě požadoval, a za to, co jsem si myslel.

Takže s penězi z byznysu nemáte problém.
Jsem přesvědčený, že naprosto všechny peníze jsou špinavé, ať už pocházejí odkudkoliv. Takže jsem je vzal a umyl ve svých filmech.

Byl to megalomanský projekt, kdy chtěli nalákat mladé talenty ze všech koutů světa a pracovat s nimi. Myslel jsem si, že je to pitomost, ale nakonec jsem do toho šel. Nabídl jsem jim koncept školy bez studoven, bez učitelů a bez studentů. Prostě dílnu.

Benetton. Obrovské peníze… Takovou nabídku bych nikdy nedostal od americké korporace. Přitom ještě než šli za mnou, nabídli tu práci Fidelu Castrovi! Strašně o něj stáli. Znali ho velmi dobře, protože byli jednou z prvních západních firem, které otevřely obchod na Kubě.

A jak je to vůbec napadlo, nabídnout práci, kterou nevzal Fidel Castro, zrovna vám?
Bylo to trochu jinak, V létě 1993 jsem vyučoval na Aspen institutu v Coloradu. A tam za mnou po přednášce přišel Oliviero Toscani, Benettonův enfant terrible, velmi kontroverzní reklamní génius a povídá, že má pro mě nabídku a jestli bychom ji nemohli probrat u oběda. Tam mi říká: „Pan Benetton chce otevřít školu. A já chci, abyste byl jejím zakladatelem.“

Na to jsem mu odpověděl, že to je ten nejhorší nápad, o jakém jsem kdy slyšel, protože nemám rád školy. Což se mu moc líbilo, protože jak tvrdil, do té doby oslovovali jen akademiky, což znamenalo, že by udělali zase další školu. Čili nešlo ani tak o mou osobu, ale o to, jak jsem zareagoval.

Vy reprezentujete jistý způsob radikálního a provokativního myšlení…
Ano, ani mnoho environmentalistů mě nepřijímá, protože se domnívají, že jen šířím zoufalství. Ale to je nedorozumění.

Dobře, a jaké to tedy je, trávit život na myšlenkové periferii?
Cítím se dobře. Mám blízkou skupinu lidí, se kterými pracuji už 43 let. Myslím, že je to nejen štěstí, ale skutečné privilegium. Jsem spokojený člověk, nemám důvod k depresím. Hodně cestuji, což dělám nerad, ale dělám to kvůli svým filmům. Celý svůj život tvořím. Co víc bych mohl chtít?

Myslím si, že lidé se rodí k tomu, aby tvořili, nikoliv k tomu, aby se přidávali k masovým hnutím. Masová hnutí jsou pro mě jako klatba. Kdyby totiž existovala jediná správná odpověď vysvětlující podstatu světa, byla by to špatná odpověď. Svět je pestrý a složitý.


ZUZANA VLASATÁ, JAKUB PATOČKA

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Silné Úterý, 28.Října 2014, 17:58:24

Díky

Zuzana Vlasatá - reportérka DR, Brno

díky Úterý, 28.Října 2014, 19:17:51

Rádo se stalo.

Luděk Ševčík - OSVČ

Lidé se rodí k tomu, aby tvořili Středa, 29.Října 2014, 11:58:59

a náš systém je nutí k tomu, aby se místo toho povalovali. A levicová sekta za toto povalování přímo bojuje.
Kdo viděl díl Paterčat, kde jejich nezaměstnaná babička Olga váhá, zda má vzít 10.000 za to, aby se o svá vnoučata starala, ten už asi chápe, kam mířím.
Je to zparchantělý systém. A levice by jej měla reformovat, ne ještě více deformovat.

Bila

Vít Janeček - Praha

Čtvrtek, 30.Října 2014, 00:17:21

Godfrey Reggio je ve svých filmech poetický způsobem, který nikoho neurazí a přestože v nich v jednoduchosti opakuje apokalyptickou formuli či tíhne k chiliasmu, jde o romantické výtvory s vyhraněnou mainstreamovou estetikou, takže nepřekvapí, že dostane nabídku od Benettonu, Bulgari apod. Myslím, že i on ví, co je tvorba spolupracující na image firmy (takže vůči značce či její politice nemusí být nijak loajální, klidně i naopak). Je to milý a charismatický člověk, jeho první dva a současně nejslavnější filmy (Koyaanisquatsi a Powaquatsi) jsou krásné, romantické a nekrofilní ve svém apokalyptickém ladění a minimu analýzy, prostě bych to jen nepřecěňoval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.