Nejsme zemí ani Karla IV. a T. G. Masaryka

Osobnosti, které jsou dnes oslavované jako největší Češi, byly v různých dobách naopak zavrhované. U T. G. Masaryka se časy uctívání a vykazování z českého národa vystřídaly hned několikrát.

„Není a většinově nikdy nebyla“, odpovídá Alexandr Mitrofanov („Mýtus“, Právo 6. října) na udivenou otázku ruské obhájkyně lidských práv Olgy Romanovové, zda tato země je vůbec zemí Václava Havla.

A má pravdu a není to (u nás) nic mimořádného ani udivujícího. Už kdysi dávno kdosi vtipně poznamenal, že našim „Největším Čechům“ – ano, je to narážka na stejnojmennou anketu organizovanou v roce 2005 Českou televizí – stavíme pomníky, pálíme u jejich oltářů svíčky, a zejména rádi jejich jména a špatně pochopené nebo zlomyslně překroucené citáty z jejich děl používáme jako rákosku, kdykoliv se octneme v argumentační nouzi. Ale, že bychom na ně nějak dali v obyčejném společenském i politickém provozu, to ani náhodou.

„Buď svatý rád, když není bit“, stýská si ústy básníka Jana Nerudy právě ten největším Čechem v lidovém hlasování zvolený Karel IV, český král a císař Svaté říše římské. A mýlil by se, kdo by nad veršem mávl rukou jako nad pouhou básnickou licencí. Stačí připomenout osud zemského zákoníku Maiestas Carolina, na svou dobu úctyhodného právnického i obecně myšlenkového díla, na jehož zpracování se Karel osobně podílel.

Málo se například ví, že tento Codex Carolinus už před více než šesti sty padesáti roky poskytoval ochranu lesům království a stanovoval přísné tresty za jejich drancování. Jenže se nehodil do krámu tehdejším mocným, jejichž rozpínavost a libovůli nepříjemně omezoval, a tak ho Karel musel po pouhých pěti letech platnosti na jejich nátlak odvolat.

Podobně jako za hilsneriády byl Masaryk vyhazován z národa už dvě desetiletí předtím, když se opovážil vyslovit pochybnosti o tzv. Rukopisech. Foto Wikimedia Commons

A co T. G. Masaryk, ve zmíněném hlasování druhý z Největších? Za hilsneriády, protižidovské hysterie vyvolané v roce 1899 vraždou křesťanské dívky, z níž byl obviněn mladík židovského původu, Masarykovi vlastní studenti, až do té doby jeho oddaní zastánci a budoucí elita národa, jej z tohoto národa vyhazovali. 

Pokřik, „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku“, patřil ještě k těm mírnějším. Stačilo málo. Stačilo se postavit proti lidové pověře, stejně nesmyslné jako děsivé, že totiž Židé Anežku Hrůzovou zavraždili, protože nutně potřebovali její krev do velikonočních macesů.

A podobně byl Masaryk vyhazován z národa už dvě desetiletí předtím, když se opovážil vyslovit pochybnosti o tzv. Rukopisech, na nichž si ten národ hodlal budovat falešnou identitu.

No dobrá, řekne si teď leckdo, ale pak se TGM stal prezidentem, dokonce prezidentem uctívaným a mnohými milovaným, a tedy když konec dobrý, všechno dobré. On to ale ještě konec nebyl, a dobrý už vůbec ne. Ten nastal až po prezidentově smrti a poté, co na podzim 1938 skončila 1. republika.

Všechny výhrady, všechna kritika znovu ožily, zpochybněny byly Masarykovy ideály humanitní, sám pojem humanitní demokracie. Odpor vůči všemu masarykovskému se svou silou skoro vyrovnal předchozímu zbožňování, a pojem „masarykovština“ se stal nadávkou a strašidlem na dlouhá desetiletí.

A dnes? Kdo ví, jak by se na adresu TGM vyjadřovali leckteří z těch, kdo rutinně skloňují jeho jméno ve všech pádech, kdyby si opravdu poctivě přečetli aspoň jednu z jeho knih.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.