V širším veřejném prostoru, ale v posledních dnech i zde na stránkách Deníku Referendum propuká pře mezi příznivci environmentálních a sociálních programů. Příznivci sociální demokracie se diví českým zeleným, jak mohl takový přirozený spojenec levice natolik zmodrat. Jak se pod vedením Martina Bursíka mohla tato strana stát spojencem strany, jejíž představitelé, často a rád například Ivan Langer, zdůrazňují, že napravo od nich už není žádný politický prostor. Ba i pravicový extremismus se jim jeví dost nalevo.

S blížícími volbami se naplňuje nedávné rčení Karla Schwarzenberga, že před volbami žádná politická strana nemá spojence. Kolotoč výsměchu, urážek, pomluv a účelových odhalení dlouho známých deliktů se roztáčí. Přesto předpokládaný vítěz přitahuje nové zájemce a nalevo od pomyslného středu politické osy dochází k tlačenici. Týž senátor připustil povolební koaliční spojení s vítěznou sociální demokracií, pouze (pro danou chvíli?) s personální výhradou. Plebejec v čele strany panu knížeti nevoní. Nic naplat, že má co dělat se stranou spíše méně pravicovou než skutečně levicovou.

Ondřej Liška se těsně po zvolení za předsedu vyslovil, že chce zelené mít nalevo od středu. Není tedy divu, že pro občanské demokraty jsou zelení levicovou stranou.

Petr Jedlička ve středečním vydání našeho deníku sice neplane pro Bursíkovy tyrkysové, ale k možnostem reformovat tradiční levici směrem k větší ekologické citlivosti je nanejvýš skeptický. K možným tendencím ozelenit české oranžové namítá, že tato strana se nemůže reformovat, protože se přece nereformovala. Ale není v tom jen nedostatek dobré vůle z jeho strany. Nutno uznat, že s jednoduchou razancí vystihuje neshodu reálných zájmů, které dvě strany hájí.

Některé z nás mrzí boj téměř bratrovražedný, který plane před volbami, když jde o hlasy voličů, po volbách, když se sestavuje vláda, a mezi volbami, když politika přestala být péčí o polis, o obec, a stala se ideovým vyjadřováním reálných mocenských, zejména ekonomicko-sociálních zájmů. Raději bychom viděli kultivovaný dialog nad politickými koncepcemi a kompromisy ve společném zájmu.

Nakonec se ukazuje, že dávné heslo zelených „Nejsme ani vlevo ani vpravo, jdeme vpřed" něco na sobě má. V českém deformovaném politickém prostoru se nakonec jen opakuje obecná tendence liberálů i socialistů k technokracii, jedni i druzí podporují megalomanské projekty poskytující více pohodlí za problematickou cenu méně vzduchu k dýchání a vody k pití.

Zelené strany se v západní Evropě etablovaly jako parlamentní shodou náhodných okolností v konfliktu s pravicovou verzí bezohledného podmaňování přírody, a proto pochopitelně takticky spojily síly s umírněnou, ve Skandinávii i s radikální levicí. Konkrétní projekty však ukázaly, že různé typy ekologických daní se, snad navzdory původním záměrům, drží železné logiky kapitalismu, že totiž těm, kdo nemají, se bere i to málo, co snad ještě mají, a těm, kdo oplývají množstvím vezdejších statků, se přidává (nebo aspoň nebere). Docela pochopitelný sklon omezovat špinavou energetiku může vést k masové ztrátě pracovních příležitostí.

V levicových stranách se projevuje navzdory pragmatickým zájmům jejich vůdců mimo jiné tendence hájit menšiny. Tematika lidských práv se dnes pokládá za levicovou agendu. Sociální demokraté ochotně poskytli prostor minoritním zájmům, když si tím mohli u voličů očekávajících populistická řešení poškodit. Typickou ukázkou v měřítku západního světa je obhajoba menšinové sexuální orientace. Když hnutí hájící zájmy lidí s homosexuální preferencí dosáhlo svého, ukázalo se, že tato převážně dobře situovaná skupina ztratila nebo nezískala zájem o obhajobu jiných dosud omezovaných minorit a o sociální téma vůbec.

Levice doplatila na svůj programový altruismus a tato skupina vedle jiných, dříve marginalizovaných, dnes etablovaných, se ukázala jako dočasný spojenec na dobu, kdy to bylo pragmaticky vhodné. Podobné je to se spojenectvím socialistů a environmentalistů.

Spor se jeví jako reálný. Není jen projevem chybějící politické kultury. Rozjitřenou bojovnost nezchladí ani jejich dobrá předsevzetí. Jsou ve vleku reálné politické logiky. V mnoha případech stojí zájem životního prostředí a zájem na spravedlivě odměňované a bezpečné práci pro všechny proti sobě. Nestojí proti sobě jako ideologie, nýbrž jako reálné potřeby konkrétních sociálních vrstev a skupin, které mohou a nemusí být ideologicky zprostředkované.

Stoupenci morálního, sekulárního pluralismu tuto diagnózu pravděpodobně uznají, ale připadá jim jako standardní situace. Mají po ruce prosté řešení, politický kompromis. Řešení trochu ekologické a trochu sociální. Možná ani ekologické, ani sociální, protože někdy trochu znamená nic. O poměru jednoho a druhého směřování správy věcí veřejných přece rozhodnou voliči, namítnou nám. Bude-li mít v nějaké představitelné budoucí vládní koalici sociální směr osmdesát a ekologický deset procent mandátů (zbytek nechme otevřený), bude sociální program masivním korpusem a ekologie už mnohokrát zmíněnou třešničkou na témž dortu. Víme ale, že to tak není a že v proporčním systému mají malé strany ve vládních koalicích neproporčně velkou moc.

Naskýtá se ještě jedno řešení, ale zde je třeba vážně upozornit, že je utopické. Tím je politický dialog. Ne polemika, ne pouhá diskuze rozhodující, kdo svou tezi obhájil a kdo musel s hanbou odejít. Dialog zahrnuje úctu k partnerům, rovnost zúčastněných, ochotu všech ke změně a má vždy otevřený konec.

Kdyby nastala ta nepravděpodobná okolnost, že by se do Čech, na Moravu a do našeho flíčku Slezska vrátila politická kultura, historicky věrněji řečeno, kdyby sem poprvé vstoupila, nešlo by o mechanický kompromis vedoucí k nespokojenosti všech. Šlo by zejména o to, společně prozkoumat, není-li zdravé životní prostředí jedním ze zanedbaných sociálních práv občanů a nepatří-li tělesné a duševní zdraví ještě jednoho z biologických druhů — mám na mysli druh homo sapiens — k trvale udržitelnému životu.