V roce 1938 napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister dětskou operu Brundibár. V polovině roku 1941 představení nacvičil Rafael Schächter s několika přáteli jako dárek k padesátinám ředitele sirotčince v Praze na Hagiboru. Architekt František Zelenka vytvořil na jevišti ohradu z prken, na které umístil kulisy postav zvířátek s otvory pro obličeje dětí.

V Praze se představení hrálo pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína, mnozí jeho spolupracovníci a děti ho brzy následovali.

Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní výtah a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Do práce neustále zasahovaly transporty. Dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi padesát pět repríz, hrálo se v průměru jedno představení týdně.

Tenhle obdivuhodný počin byl ovšem zneužit. Na jaře 1944 se terezínské ghetto chystalo na návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která měla zhodnotit jeho funkci „vzorového“ ghetta, které „vůdce daroval Židům“. Brundibár byl vybrán jako představení, které se komisi předvede.