Na okraj výstavy o Mileně Jesenské

V letošním roce uplynulo sedmdesát let od smrti Mileny Jesenské. Právě dnes byla v Praze otevřena výstava, která v řadě materiálů, komentářů a často dosud neznámých fotografií shrnuje všechny stránky života této osobnosti.

Jestliže pozemský život Mileny Jesenské byl plný zvratů a tragických předělů, pak památka na ni stála léta ve znamení zjednodušení. V poválečném Československu, respektive po únoru 1948, byla pro svůj rozchod s komunistickou stranou v roce 1935 ocejchována jako renegátka a její jméno léta zamlčováno, a to i ve vzpomínkové literatuře o koncentračním táboře Ravensbrück, v němž právě před sedmdesáti lety 17. května 1944 zemřela. (Obsáhlý kritický výbor z jejích textů chybí mimochodem v češtině dodnes.)

Na Západě se naproti tomu stala známou jako „Kafkova přítelkyně Milena“, v tradiční roli ženy jako pouhé adresátky dopisů slavného muže. Obě tato dlouho vedle sebe a nezávisle na sobě existující přízviska měla jedno společné: redukovala její osobnost na jednu událost v jejím životě; na jedné straně železné opony na rozchod s komunistickou stranou, na druhé na její vztah k jednomu z nejvýznamnějších autorů moderní světové literatury.

Přitom to byl právě Franz Kafka, který osobnostní a tvůrčí typ Mileny Jesenské v celé jeho komplexnosti i rozporuplnosti velmi přesně rozpoznal, když v duktu jejích prvních vídeňských fejetonů jej zaujala příbuznost s řečí Boženy Němcové. A pouhými čtyřmi slovy: rozhodnost, vášeň, láskyplnost - dovolíme-li si poněkud volnější překlad německého „Lieblichkeit“ - a jasnozřivá moudrost, tento charakterový ženský typ, také hned popsal, i když se na první pohled vztahují jen k textům obou žen.


Výstava Milena Jesenská – retrospektiva je otevřena od 8. září do 20. října v Nostickém paláci na Maltézkém náměstí v Praze-Malé Straně. Foto en.wikipedia.org

Stejně jako Božena Němcová patří i Milena Jesenská do řady oněch empatických žen, které vybaveny silnou citovostí a schopností vcítění ve svém chování a jednání konsekventně a neohroženě sledují hlas svého srdce, jinak vyjádřeno, čelí životu srdcem. Je to ale neúplatný jasný rozum, ne sentiment, který dodává jejich empatii onu nepřekonatelnou a tak často tragickou sílu, mnohdy chápanou jako exaltovanost, pro kterou se téměř pravidelně dostávají do rozporu se spořádanou organizovaností života.

Setkáváme se s nimi, často nepochopenými i vysmívanými, na mnoha uzlových místech evropské kultury. V tomto smyslu tvoří ženy jako Bettina von Arnim, Else Lasker-Schüler, Caroline Schlegel-Schelling, do jisté míry i George Sand, Berta von Suttner, nebo chemička Clara von Immerwahr, byť v různosti svých osudů, oním základním životním naladěním jakýsi specifický ženský protějšek k prokletým básníkům, provázejícím evropskou literaturu od Villona už po dnes.

Ženské specifikum tu do značné míry jistě tvoří i omezená možnost seberealizace v muži až po každodennost předsudků dominovaném a normovaném světě, často ztroskotávající v úsilí o právo na vlastní osud. I proto je zřejmě tento typus empatické ženy dosud tak nedostatečně pojednán a zařazen do kulturně-historických souvislostí na rozdíl třeba od toposu proklatého básníka.

Z hlediska tohoto různě rozvinutého tragického aspektu v životě těchto žen má svou hlubokou logiku, že idea výstavy k sedmdesátému výročí smrti Mileny Jesenské se zrodila právě v Ravensbrücku, místě, kde její život skončil. A tento úhel pohledu, a jistě i nezasaženost iniciátorek výstavy všemi klišé s nimiž byl její život dosud vykládán ba traktován, umožnil v tvořivé německo-české spolupráci velmi komplexní a do značné míry i zcela nový pohled na Milenu Jesenskou.

V řadě materiálů, komentářů a často dosud neznámých fotografií, výstava shrnuje všechny facety jejího života v obraz osobnosti, jejíž osud byl neobyčejně úzce spojen se všemi proměnami střední Evropy ve dvacátém století. Jimi byla také formována a ve svých textech je neobyčejně jasnozřivě reflektovala. Stačí tu jen zmínit její nezapomenutelné reportáže z rozbouřených Sudet roku 1938, vycházející v Peroutkově Přítomnosti, které nesporně patří k vrcholům nejen moderní české ale i světové žurnalistiky.

Předtím, a právě to velmi názorně výstava prostředkuje, ale Milena Jesenská de facto prošla všemi důležitými prostředími středoevropské moderny první poloviny dvacátého století od kruhu literátů v kavárně Arco, z něhož vzešla pražská německá literatura, přes kavárny Central a Herrenhof ve Vídni, kde se setkávala crème de la crème rakouské kultury pozdního období, přes příslušnost k české avantgardě, včetně krátkého nadšení pro Komunistickou stranu, až k logické konsekvenci odboje proti nacismu, který sdílelo tolik představitelů evropských elit, a smrti v koncentračním táboře.

Součástí výstavy jsou i nedávno v bezpečnostním svazku Jaromíra Krejcara objevené kopie jejích dopisů z období věznění v Drážďanech, na Pankráci a v Ravensbrücku.

K sedmdesátému výročí smrti v koncentračním táboře se tak Mileně Jesenské konečně dostává místa jako jedné z důležitých souputnic středoevropské kultury v první polovině dvacátého století, které jí už dávno náleží.

Výstava Milena Jesenská – retrospektiva je otevřena od 8. září do 20. října v Nostickém paláci na Maltézkém náměstí v Praze-Malé Straně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.