Zelení kontra politika

Petr Bittner se zamýšlí nad okolnostmi svého vynuceného odchodu z kandidátky Strany zelených do pardubického zastupitelstva.

Odstupuji z 6. místa pardubické kandidátky Strany zelených. Po diskusi s vedením a odpůrci mé kandidatury z řad straníků se ukázalo, že je to jediná možnost, jak zabránit ve stejném kroku několika dalším kandidátům a způsobit tak zásadní rozpad kandidátky.

Situace se vyhrotila až na takovou mez kvůli tomu, že odpor vůči mé kandidatuře vzplál až v momentě, kdy byla kandidátní listina uzavřená. Celá „Kauza Bittner“ je pro mě zajímavou zkušeností jak z hlediska praktické politiky, tak z hlediska mého oboru, politické teorie.

Rád bych osvětlil okolnosti incidentu a pokusil se formulovat některé zajímavosti, které lze, jak se domnívám, v jeho obrysech najít. V čem byl tedy problém?

V první řadě chci podotknout, že na mé osobě v této analýze nezáleží, svou pozici využívám pouze jako agenta, na němž chci ukázat jednotlivé hypotézy. Proto jsem pevně přesvědčen, že se nedopouštím psychologizace.

Ve druhé řadě je pak třeba zdůraznit, že jsem k odchodu z kandidátky nebyl nijak dotlačen samotným vedením. Naopak, lídr kandidátky a vůdčí osobnost pardubických Zelených, Jiří Čáslavka, mou kandidaturu jako jeden z prvních hájil z poctivých liberálních pozic. To mě přivádí k prvnímu bodu teoretické úvahy: jaké jsou možnosti potenciálních nositelů radikálně-demokratické politiky v bytostně liberálních institucích?

Věren liberálnímu imperativu musí politický liberál přijmout radikálního demokrata nejen jako raritu kuloárních debat a mimopolitickou výzvu k ověření vlastních postojů, ale rovněž jako rovného partnera v utváření samotného jádra liberální demokracie: praxe politického dialogu.

Vztáhneme-li tuto úvahu k Zeleným, je právě podobný demokratický postup na řadě míst k vidění. Jakkoli v místních organizacích převládá liberální postoj, radikální demokraté typu Michala Uhla, Matěje Stropnického či Martina Škabrahy přesto pěvně zaujímají významné pozice.

Časy, kdy se předseda Strany zelených na veřejnosti producíroval s antikomunistickým fundamentalistou Pavlem Žáčkem jsou sice pryč, ale potíže s hledáním identity trvají. Foto Michal Kalášek, Mediafax

V tomto smyslu splňuje Strana zelených klíčový předpoklad významného teoretika radikální demokracie Ernesta Laclaua. Podle jeho pojetí je v budoucnu možné realizovat radikálně demokratický projekt plně v rámci liberálně-demokratických institucí.

Jakkoli jsem ve svém starším textu o Straně zelených zpochybňoval budoucí potenciál liberálního (středopravého) směřování Zelených, domnívám se, že z laclauovských pozic lze tento můj předpoklad zpochybnit, zeslabit či minimálně diskutovat. Faktické střetnutí radikálně-demokratické pozice s liberálním křídlem Strany zelených dopadlo dobře: liberálové mě podpořili. To odpovídá v zásadě dobrým, či přinejmenším udržitelným vztahům mezi radikálními a liberálními demokraty ve všech patrech současné Strany zelených.

Druhý moment střetnutí probíhal mezi radikálním demokratismem a konzervativismem. Konzervativní politik je na rozdíl od politicky indiferentního člověka schopen základní politiky a uvědomuje si, že v určitých chvílích lze vůči zásadovosti uplatnit i pragmatiku. Konzervativní proud s mou kandidaturou nebyl zcela smířen, názorově se mnou zásadně kolidoval a projevoval dokonce obavy (z totalitarismu mého uvažování a potažmo tedy z poškození Strany zelených), nicméně s vidinou možnosti dialogu a se zachováním kompletní kandidátky mou kandidaturu podpořil.

Osudným se mi tak stal až třetí proud, který představuje nejfatálnější neduh a zřejmě i důvod nekonečné neúspěšnosti současné Strany zelených: radikální politická indiference. Politickou indiferenci (neurčitost, vyprázdněnost, nevyhraněnost) lze v politické základně Zelených snadno vystopovat jak u straníků, tak u podporovatelů. Nevyhranění odmítají špínu politického boje, ale kandidují do politických institucí: indiference je politickou formou idealismu.

Idealisté tohoto typu odmítají zaujímat politická stanoviska, přestože je pak nikdo nevolí – na neúspěch se totiž rychle zapomene a takovýto idealista pak nemá problém upnout svůj optimismus k dalším volbám. A k dalším, a k dalším, a k dalším. Kromě politického myšlení odmítají indiferenti totiž ze své zásadovosti i populismus, čímž se připravují také o nejpodstatnější část politicky neurčitých voličů.

Čím neurčitější, vyprázdněnější a bezobsažnější je postoj indiferentů, tím krvelačněji jsou ochotněji na něm lpět. Pokud si takový indiferentní idealista usmyslí, že je někdo proponentem totalitarismu, neváhá sám uplatnit totalitární uvažování k jeho odstranění. Indiferentův idealismus totiž nepotřebuje zdůvodnění. Ideály nemusí být předmětem diskuse, jsou přeci ideální. Nota bene když sama diskuse už zavání politickými špinavostmi.

Touto nedemokratičností se indiferent zásadně liší od liberála, který vidí (nebo alespoň je schopen vidět) případné nejasnosti či přešlapy u svého oponenta uvnitř strany jako předmět věcné diskuse a politického dialogu. Právě neschopnost politických indiferentů reflektovat inherentní nedemokratičnost vlastního postoje z nich činí smutné oběti paradoxu vlastních zásad.

Kauza Bittner není kolizí se Stranou zelených, ale kolizí politiky s přežívající vnitrostranickou ne-politikou. Svůj předchozí text o Straně zelených jsem zakončoval úvahou nad tím, že zhyne, pokud neidentifikuje sama svůj projekt jako levicový. Ukazuje se však, že problém zapouští své kořeny o poznání hlouběji: Strana zelených nepřekročí horizont marginální partaje do té doby, dokud bude její jádro vyživováno politicky bezobsažnou a v konečném důsledku nedemokratickou indiferencí.

Otázky po smyslu zelené politiky nezmizí jenom proto, že se na ně sami Zelení zdráhají odpovědět. Je nepochybné, že ať už současní Zelení interpretují svoje politické neúspěchy jakkoli, vtíravý hlas samotného Politična bude znít zelenými kuloáry stále naléhavěji: „Kdo jsme?“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Vojtěch Klusáček - Brno

Pátek, 5.Září 2014, 01:14:51

Kdo jsme, kdo jsme...

...přece pravicová strana, jen s tím malým specifikem, že se ráda uchyluje k chytání hejlů v levicových vodách

Jen mi trochu uniká, proč mají šachy v pravicové straně plnit stránky levicového deníku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.