Jídlo jako přítel

Statistiky varují před zvyšující se obezitou. Důležitou složkou zdravého životního stylu musí být aspekt míry a vyváženosti. Ke štíhlosti, resp. optimální hmotnosti, se ale člověk musí projíst zdravou a pestrou stravou.

V současné době nás média bombardují varovnými statistikami o obezitě. Čísla, která hovoří až o čtvrtině či třetině české populace, a v poslední době stále častěji právě o dětech, něco dokazují. Svědčí o skutečnosti, že špatné stravování představuje závažný sociální problém.

Přesto se domnívám, že lepší, než pořádat další z „honů na čarodějnice“, je zachovat klid. Vůbec nejprve je třeba zastavit se. Zdravě si utřídit racionální fakta a získat tak jakýsi pomyslný „čistý stůl“. Nebo se už i do našeho jídelníčku vklínila jakási „firemní ideologie spěchu“?

Nebudu zde psát o tom, jak se vypočítává ideální tělesná hmotnost či jaké složky by měl obsahovat pestrý a vyvážený jídelníček. Tím se zabývají jiní odborníci. Spíše usiluji o pojmenování ideových a ideologických aspektů, jež se podprahově skrývají za tzv. dietologickým marketingem. Zdravé hubnutí má cenu zlata.

Hlad možná může býti nejlepším kuchařem, ale rozhodně ne dietologem! Ba naopak. Ke štíhlosti, resp. optimální hmotnosti, se člověk musí projíst zdravou a pestrou stravou. Foto neznámého autora, flickr.com

Nebezpečím dnešní doby je vedle chronické netrpělivosti také redukování lidského individua na „firemní komoditu“. Lidově řečeno – zboží. Člověk však představuje bytost o třech rozměrech. První rozměr představuje aspekt biologický, druhý symbolizuje aspekt sociálně-psychologický a třetí, poněkud opomíjený rozměr, symbolizuje u člověka aspekt duchovní (spirituální).

Lidský jedinec přeci nemůže být redukován jen na „biologické kritérium“. Pro manželství si také nevybíráme druhou osobu jen na „biologických základech“. Partner pro život se značně liší od prvoplánové ideální představy. Není jen bezduchým modelem. A přeci vznikají i v pracovně-právních vztazích určité stereotypy. Že tzv. tlustí lidé jsou línější, náchylnější k nemocem, častěji marodící, a tudíž méně efektivní.

Např. v Africe, kde je rozšířen virus HIV, se zase naopak hubenost interpretuje jako vyjádření nemoci. Zato ve vyspělých zemích je určitá střídmost interpretována jako symbol zdravé sebekontroly a profesní ctnosti - askeze. Jistě je třeba si přiznat, že „slovanské gruntovní typy“ opravdu představují pro lidský organismus zátěž.

Nechci zde relativizovat ani problémy spjaté s nadváhou, ale ani problémy spjaté s jiným typem onemocnění – bulimií a mentální anorexií. Přesto však mě jímá ironický údiv, když např. v reklamách, ale i ve zdánlivě seriózních dokumentech, vídáme proti sobě „vypaseného darebáka“ a „štíhlého charaktera“.

O tom, že jídlo může fungovat jednak jako jed a jednak jako lék, není třeba vést dlouhé polemiky. Já bych zde naopak rád vyjádřil poněkud jiný dualismus:

1) Jídlo může být (v jistém kontextu) náš nepřítel, resp. nepřítel našeho zdraví (ale i naší duše).

2) Jídlo může být (v jistém kontextu) náš přítel, pomocník (pomocník i na cestě za zhubnutím).

To slovo „kontext“ pokládám za mimořádně důležité!

Hlad možná může býti nejlepším kuchařem, ale rozhodně ne dietologem! Ba naopak. Ke štíhlosti, resp. optimální hmotnosti, se člověk musí projíst zdravou a pestrou stravou.

Avšak nedivím se tomu, že lidi už nebaví se dívat na „vlezlou arogantní doktorku“ a „prudícího specialistu“ v jisté reality-show. Druhým extrémem se stává fenomén kuchyňských reality-show o vaření. Unikáme k jídlu před vnějšími starostmi? Stává se kuchyně naší kompenzací prázdnoty vnějšího světa?

Důležitou složkou zdravého životního stylu musí být právě aspekt míry a vyváženosti. A to platí jak v jídle, tak v pohybu. V prožívání obecně. Člověk nemusí lézt po umělých stěnách. Vždyť taková inspirativní procházka přírodou či pěší cesta za kulturou přinese nejen dobrý pocit, ale i příjemný a libý prožitek.

Umění „mít rád své tělo“ tkví v tom, že člověk sám vůči sobě zaujme přátelský postoj. Ono přátelství vůči svému „“, kombinované s transcendentální pokorou vůči svému životu, nám dává pocit vlastní zodpovědnosti za svou trojjedinou osobnost. Aby v člověku zůstal zachován trojí rozměr - mezi tělem, duší a duchem, jak jinak, než v harmonickém souladu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Bílek - Husle

Byznys, dávání-přijímání Středa, 20.Srpna 2014, 07:19:31

Máte pravdu pane Adame. Pěkný článek.
...Nejen poskytování jídla je byznys, ale bohužel i veliká část věcí okolo hubnutí (např. přepichová poradenská centra přímo ve středech větších měst).

...Tak mě k Vašemu příspěvku ještě napadá jedna myšlenka, která částečně není z mé hlavy a která souvisí s tím "kuchyně jako kompenzace prázdnoty vnějšího světa". Slyšel jsem názor, že přijímání potravy by se jinak dalo nazvat "přivtělování". Že tím, že něco sníme, přijmeme to a stane se to naší součástí. Je to velmi zajímavá myšlenka a mě k ní nyní napadá, že vlastně naše společnost je nastavená tak, že přijímání máme rádi, zatímco dávání rádi nemáme. A právě ono hubnutí je na straně dávání. Dáváme totiž nějaké úsilí, které vede ke snížení naší hmotnosti. Např. sport, kdy dáváme náš vlastní čas, abychom dosáhli cíle - zhubnutí. ...Přijímání potravy je na straně přijímání a to máme moc rádi. ...Jenže ve světě existují i jiné postoje - například ty, které dávání - lépe řečeno OBDAROVÁNÍ - považují za správné. Že skrze rozdávání, obdarovávání můžeme dosáhnout vnitřní radosti a štěstí. ....Takže se domnívám, že celá ta problematika s jídlem versus hubnutím se dosti točí kolem přístupu/duality dávat-přijímat. ...Opravdu, kdybychom například pravidelnou fyzickou aktivitu (tedy dávání) brali jako prokázání vděku našemu tělu, pokud bychom měli radost, že bychom udělali něco dobrého pro naše tělo resp. pro nás samotné, pak by to celé fungovalo jinak - viz. Váš poslední odstavec pane Adame.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.