Hrdinové, nebo oběti?
Matěj StropnickýVálek přibývá, a to i těch za účasti českých vojáků. Červencové smrti pěti z nich v Afghánistánu dala vláda i média falešný smysl s cílem uspokojit českou poptávku po nedostatkovém veřejném hrdinství a naši účast v této válce ospravedlnit.
Ztráta lidského života ve válečném konfliktu je vždy tragická. Po teroristickém útoku v Afghánistánu zemřelo takto v červenci pět českých vojáků. Napsáno bylo o tom dopodrobna. Odstup více než měsíce dovoluje ale snad dnes už pohlédnout kriticky na to, jak byla tato smrt oceněna. Státníci mluvili a novináři psali takřka výhradně — o hrdinství.
Nikdo nepochybuje o tom, že už volba povolání profesionálního vojáka vyžaduje odvahu. Fakt sám, že jde na rozdíl od povinné vojenské služby minulých dob vskutku o akt svobodné vůle, na věci mnoho nemění. Se smrtí je v této „práci“ nutno počítat, ale přece je smrt něco, s čím počítat nelze. Ačkoliv také nevede český útvar v Afghánistánu bojové operace, i tak je vystaven obrovskému psychickému tlaku všudypřítomného ozbrojeného konfliktu s nevyzpytatelným protivníkem. Každá smrt ve válce je smrtí v boji, i když pětice českých vojáků nezahynula v přímém střetu, ale v důsledku sebevražedného atentátu.
Ano, i vojáci z povolání musejí být odvážní, ano i nebojová mise je pořád válkou, ano, i smrt v týlu je stále zmařeným lidským životem.
Je však voják hrdinou jen proto, že byl zabit?
Byl by pak hrdinou i havíř zasypaný při důlním otřesu. I on musí být odvážný, jeho práce je psychicky i fyzicky náročná a je ve stálém ohrožení života. Nikdy jsem však nečetl o padlých hrdinech důlního neštěstí. Hrdinou je horník, který zachrání někoho jiného místo sebe. Zasypaný horník je obětí. Byl by pak hrdinou i pilot, jehož letadlo s cestujícími na palubě ztroskotalo. Není ale hrdinou, je obětí. Hrdinou je pilot, který při nouzovém přistání vynesl z hořícího stroje pasažéry a riskoval vlastní život pro druhé. Konečně, byl by hrdinou i perzekvovaný politik, zatčený třeba a odsouzený ve vykonstruovaném procesu. Až dotud je jen obětí represálií a hrdinou se stává teprve tehdy, když svou při neodvolá, pokračuje v ní ve vězení a znovu po propuštění až do těch hrdel a statků.
Ne, výkon povolání není ještě hrdinstvím.
Hrdinství je nasazení vlastního života pro vyšší smysl, než je obživa nebo sebezáchova. Třeba i ve válce. Smysl válce ale nedává voják svou obětí. Miliony lidí zemřely ve válkách zbytečných, hloupých, marných. Smysl války je v ideálech, jimiž a za něž je vedena. Tvrdit tak o padlých českých vojácích v Afghánistánu, že jsou to hrdinové, znamená nejen vzdát jim poslední poctu. Znamená to i tvrdit, že afghánská válka má vyšší smysl, že je to oprávněná a spravedlivá válka. Že je vedena ideály, za něž stojí za to i zemřít.
Jenomže, je-li tomu tak, to nám právě nikdy nikdo přesvědčivě nevysvětlil.
Než halasit o hrdinství, povinné úctě, řádech na prsou a povinnosti vytrvat v boji, který tito padlí vedli, je proto přiměřenější projevit tichou účast rodinám pěti obětí a urychleně hledat způsoby, jak vést tento konflikt opět politickými prostředky.
Text vyšel 13. srpna 2014 též v upravené podobě v Lidových novinách.
Ty státní panychidy za padlé vojáky měly mnohdy opravdu charakter prázdného teatralismu. Sotva se přitom nedalo myslet na Krylův legendární song o "Hrobu neznámého vojína".
Smrt českých vojáků byla bezpochyby pro jejich rodiny tragédií, jako je jí smrt každého blízkého člověka. Ale opravdu se při tom všem nemělo předstírat, jako by tito muži padli hrdinskou smrtí při obraně vlasti.
Nechci principiálně zpochybňovat, že i v Afghánistánu je možno bránit určité základní lidské hodnoty civilizace, oproti středověkému barbarství. Ale zahynout při plnění politické mise ve vzdálené zemi, anebo padnout při obraně vlasti bezprostředně ohrožené nepřítelem - to jsou přece jenom dvě podstatně odlišné záležitosti.