Hrdinové, nebo oběti?
Matěj StropnickýVálek přibývá, a to i těch za účasti českých vojáků. Červencové smrti pěti z nich v Afghánistánu dala vláda i média falešný smysl s cílem uspokojit českou poptávku po nedostatkovém veřejném hrdinství a naši účast v této válce ospravedlnit.
Ztráta lidského života ve válečném konfliktu je vždy tragická. Po teroristickém útoku v Afghánistánu zemřelo takto v červenci pět českých vojáků. Napsáno bylo o tom dopodrobna. Odstup více než měsíce dovoluje ale snad dnes už pohlédnout kriticky na to, jak byla tato smrt oceněna. Státníci mluvili a novináři psali takřka výhradně — o hrdinství.
Nikdo nepochybuje o tom, že už volba povolání profesionálního vojáka vyžaduje odvahu. Fakt sám, že jde na rozdíl od povinné vojenské služby minulých dob vskutku o akt svobodné vůle, na věci mnoho nemění. Se smrtí je v této „práci“ nutno počítat, ale přece je smrt něco, s čím počítat nelze. Ačkoliv také nevede český útvar v Afghánistánu bojové operace, i tak je vystaven obrovskému psychickému tlaku všudypřítomného ozbrojeného konfliktu s nevyzpytatelným protivníkem. Každá smrt ve válce je smrtí v boji, i když pětice českých vojáků nezahynula v přímém střetu, ale v důsledku sebevražedného atentátu.
Ty státní panychidy za padlé vojáky měly mnohdy opravdu charakter prázdného teatralismu. Sotva se přitom nedalo myslet na Krylův legendární song o "Hrobu neznámého vojína".
Smrt českých vojáků byla bezpochyby pro jejich rodiny tragédií, jako je jí smrt každého blízkého člověka. Ale opravdu se při tom všem nemělo předstírat, jako by tito muži padli hrdinskou smrtí při obraně vlasti.
Nechci principiálně zpochybňovat, že i v Afghánistánu je možno bránit určité základní lidské hodnoty civilizace, oproti středověkému barbarství. Ale zahynout při plnění politické mise ve vzdálené zemi, anebo padnout při obraně vlasti bezprostředně ohrožené nepřítelem - to jsou přece jenom dvě podstatně odlišné záležitosti.