Zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček volá po co nejrychlejším přijetí nového památkového zákona, zároveň vítá, že ministerstvo kultury na novém zákoně intenzivně pracuje. Nový zákon by měl upravit možnosti dotací vlastníkům nemovitostí v památkových územích a posiluje pravomoci Památkové inspekce, což koresponduje s dřívějšími doporučeními ochránce Poslanecké sněmovně.

Zástupce veřejné ochránkyně práv rovněž vítá, že připravovaný zákon počítá s tím, že se památkově chráněná území stanoví opatřením obecné povahy, což zaručí větší míru zapojení veřejnosti a dotčených vlastníků. Pro účinné zajištění ochrany kulturních památek je nicméně podle Křečka zásadní, aby nový památkový zákon zajistil podmínky pro výrazný posun v oblasti náhradního výkonu rozhodnutí orgánů státní památkové péče v případech, kdy vlastníci nemovitých kulturních památek dlouhodobě neplní své povinnosti a nechávají památku chátrat.

Podobných případů jsou podle něj stovky, stačí nahlédnout do seznamu nejohroženějších památek v České republice, nebo připomenout v poslední době medializovaný případ bývalého obchodního domu Ostravica, kterým se zástupce ochránkyně zabývá z vlastní iniciativy.

„Jsem přesvědčen, že má-li stát zájem na památkové ochraně, musí být schopen vyšší intervence,“ míní zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček a dodává: „Pokud je veřejným zájmem, tedy zájmem státu, udržet památku v dobrém stavu a uchovat její hodnotu, musí být schopen v případě nezájmu vlastníka památky zasáhnout, postarat se o její záchranu a náklady pak po vlastníkovi důsledně vymáhat“.

V souvislosti s památkovou ochranou se však opakovaně objevují případy architektonicky cenných staveb, pro něž se dodatečně hledají důvody pro prohlášení za kulturní památky v situacích, kdy stavbám hrozí demolice. Známým příkladem je demolice bývalého obchodního domu Ještěd architektů Karla Hubáčka a Miroslava Masáka v centru Liberce, kterou se v roce 2007 zabýval i veřejný ochránce práv.

Podobným příkladem ze současnosti je pak aktuálně probíhající řízení o prohlášení železničního nádraží v Havířově za kulturní památku. Tyto případy podle Křečka svědčí o nedostatcích v systému státní památkové péče, kdy jsou opakovaně podávány návrhy na prohlášení objektu za památku, aniž by hned napoprvé došlo ke komplexnímu a jednoznačnému posouzení památkové hodnoty. Výsledkem jsou pak opakované návrhy, které hledají další důvody a přinášejí nové skutečnosti svědčící o veřejném zájmu na zachování objektu.

Současně však tyto případy dle jeho názoru potvrzují přetrvávající nesoučinnost mezi stavebními úřady a orgány památkové péče. V praxi se památkáři často až dodatečně dozvídají o vydaném povolení k odstranění stavby, která by si možná zasluhovala památkovou ochranu.

Prohlášení stavby za kulturní památku by však podle zástupce ombudsmanky nemělo být vnímáno jako účelový nástroj zabránění demolice ve chvíli, kdy je už o odstranění stavby rozhodnuto nebo se o jejím odstranění vede řízení u stavebního úřadu. Stát totiž podle Křečka nemůže chránit všechny hodnotné stavby.

Podle něj je to především úkolem místních samospráv, které by měly usilovat o ochranu architektonického obrazu svého města či obce. K tomu mohou využívat dobře zpracované územní plány, spolupráci se stavebním úřadem a vlastníky staveb, které sice nejsou památkami, ale dotvářejí charakter a vzhled místa, nebo jsou samy o sobě urbanistickou hodnotou, kterou je v daném území třeba chránit a zachovat pro budoucí generace.

„Rozhodnutí o demolici takto významných, i když zákonem nechráněných, objektů by měla předcházet i debata s odbornou i laickou veřejností,“ upozorňuje zástupce ombudsmanky a dodává na příkladu havířovského nádraží: „Hlas předních odborníků na architekturu a historii architektury a design by neměl zapadnout a měl by být jak pro město Havířov, tak pro vlastníka stavby vážným důvodem pro to, aby záměr demolice stavby důkladně zvážili“.