Deník Referendum Umění

Autorka tohoto sloupku se v případě pánů od Cirkusu nebude pokoušet předstírat recenzní, neřkuli kritický tón. Musela by za tímto účelem zapřít intenzivní platonickou náklonnost k osobě Johna Cleesea, který na prahu sedmdesátky odpovídá tomu, nač její babička, věkově adekvátnější fanynka, odjakživa odkazuje slovy „toť typ!“.

Musela by taky pominout svou někdejší náklonnost k Eriku Idleovi, nejlépe v roli Židovky Loretty, jenž své původní mccartneyovské – řeklo by se ňoumovité – roztomilosti definitivně odrostl. Ale zpívá pořád výtečně.

A pak by musela zatlouct, že je Pythonům schopna pro ty jejich satirické a parodické trvalky prorůstající šutry čtyřech dekád odpustit skoro všechno, a to i v případě, že se člověk během onoho posledního představení v pase často nelámal. A někdy taky trnul.

K profiltrování těchto dojmů naštěstí byla k dispozici fanouškovská vlčí mlha, a pak taky náhodné setkání s osobou, která svébytný humor sama pěstuje, čili s odstupem několika dní lze říct, že když je s kým sporné části díla protrpět, divák se doma ocitne spokojený. Ale popořadě.
Večírek se konal pod názvem One Down, Five More to Go. Suchý britský humor? Foto LondonTheatreDirect

Když se v druhém čísle prvního aktu Pythoni mínus Graham Chapman uvelebili v bílých smokinzích nad sklenkou koňaku, aby pohovořili o svých skromných začátcích (když jsem byl malý, byli jsme tak chudí, že jsme bydleli v krabici od bot na dně bažiny, a já musel vstávat třicet minut předtím, než jsem šel spát, abych mohl jít pracovat do válcovny, kde jsem posnídal hrst štěrku a jednou za šest let inkasoval šest pencí, přičemž můj otec mě každý večer zřezal kuchyňským nožem) bylo jasné, že vědí, že úspěch jejich podniku je nevyhnutelný.

Vsadím se taky, že ten martell, kterým si připíjeli, byl pravý: před poslední show v životě a narvanou O2 Arenou, z níž emanuje přízeň napříč generacemi – to by si dal každý, kdo má trochu citu pro joie de vivre.

Muzikálové kudrlinky kolem klasických skečů i nové sborové choreografie přitom, jak se dalo čekat, trochu šlapaly té původně minimalistické srandě na animovanou nohu. Jenže O2 Arena není místem, kde se celé představení uhraje na točně, na níž spočívá psací stůl, dvě židle, vycpaný papoušek a dva muži s knírem, přičemž jeden z nich ječí fistulí v převleku za bábu.

A tak nastoupily tanečnice s nohama až na zem a baleťáci s rysy tak pravidelnými, že by člověk mohl jejich hromadného portrétu dosíci prostým otiskováním po čtvrtce. To všechno člověk chápal a nic nenamítal přinejmenším do chvíle, než na scénu vyjely dva obrovské růžové penisy coby kanóny. Což se, bohužel, stalo poměrně záhy.

Tyhle obrobky z dílny zešílevšího cukráře Wonky během šlágru Every Sperm Is Sacred navíc vypouštěly do vzduchu bílé pápěří. Jako víte co, drc, drc, vaše paní ráda fotečky, škoda mluvit, škoda mluvit! A kdyby zůstalo jenom u olbřímích penisů...

Člověk, konkrétně žena, nemusela být ustavičně v genderovém střehu, aby zaznamenala, že aktéři jsou nepřetržitě v nedbalkách, a když ne v nich, tak rovnou v podvazcích, a to včetně Palina a Idlea, kteří tedy ukázali dost pěkné nohy, přičemž Idle je v negližé vyloženě typ na flitry. (Cleeseovi zase sluší modré stíny, ten byl převážně oblečený.)

„Je to takovej trochu německej humor,“ poznamenal ten můj milý společník, což byl Jiří Peňás, žurnalista s rukopisem charakteristickým takovou trochu anglosaskou varietou vtipu, přičemž Autor umí naživo přepnout do jiného rejstříku, takže člověk naň někdy hledí a neví, za kterou páčku by vzal, natož co by mu na to řekl.

Byla to ale pravda: jeden by při pohledu na tance nahatých zadnic a suspenzorů bral do ruky máz světlého ležáku, třískal jím do stolu a ryčel smíchy pokaždé, když někdo vysloví „prdel“.

A tak jsem se neubránila úvaze, jestli by na okresní úrovni takové pojetí neodpovídalo kroužku pěti dědů Lebedů, co se o neděli scházejí v místní hospodě, aby si udělali svátek a mohli plácnout po zadku mladou provozní.

Na druhou stranu, když si člověk může pořídit stádo krasavic, aby dal sbohem významné části svého díla, neudělal by to stejně? No já nejspíš ne. Ale někdo s fantazií možná ano!

Očekávat od Pythonů uměřenost v jakémkoliv směru by samozřejmě bylo naivní, protože Pythoni se nikdy s ničím nepářou. A taky se s tím nepárali. Fanoušci se zajíkali štěstím, chvílemi se ohleduplně dívali jinam, dva šekely pro bývalého malomocného to Judejské lidové frontě jistě vydělalo, tak už snad jenom stálé zdraví, pánové!