Autorka tohoto sloupku se v případě pánů od Cirkusu nebude pokoušet předstírat recenzní, neřkuli kritický tón. Musela by za tímto účelem zapřít intenzivní platonickou náklonnost k osobě Johna Cleesea, který na prahu sedmdesátky odpovídá tomu, nač její babička, věkově adekvátnější fanynka, odjakživa odkazuje slovy „toť typ!“.

Musela by taky pominout svou někdejší náklonnost k Eriku Idleovi, nejlépe v roli Židovky Loretty, jenž své původní mccartneyovské — řeklo by se ňoumovité — roztomilosti definitivně odrostl. Ale zpívá pořád výtečně.

A pak by musela zatlouct, že je Pythonům schopna pro ty jejich satirické a parodické trvalky prorůstající šutry čtyřech dekád odpustit skoro všechno, a to i v případě, že se člověk během onoho posledního představení v pase často nelámal. A někdy taky trnul.

K profiltrování těchto dojmů naštěstí byla k dispozici fanouškovská vlčí mlha, a pak taky náhodné setkání s osobou, která svébytný humor sama pěstuje, čili s odstupem několika dní lze říct, že když je s kým sporné části díla protrpět, divák se doma ocitne spokojený. Ale popořadě.