Po zániku bipolárního světa máme objektivně svět multipolární. Ranná globalita prostě unipolární není, ale jednotlivé póly civilizačního rozvoje hledají pro svou expanzi adekvátní konkurenční strategie. Mocenské i ideologické. A navzájem si dokazují, která má větší oprávnění při hledání kulturní hegemonie. Zatímco jedni jsou vydáváni za nositele dobra, tak ti druzí za nepřátele lidstva. A obraz nepřítele se hodí na roztáčení kol byznysu vojensko-průmyslových komplexů.

Často zaniká fakt, že jádrem jsou tak či tak imperiální zájmy, mezi kterými rozlišovat má smysl pouze relativní. Pokud zápas mocných za nové dělení světa je ze své povahy imperiální, nelze mezi takovými bloky vybrat toho spravedlivého, mravního, který je východiskem pro neprivilegované vrstvy obyvatel a oporou míru. Impéria nikdy nebudou zárukou míru, ty dodržují jen to, co musí. Propagandistické aparáty se ale samozřejmě snaží vnutit lidem opak.

Imperiální úsilí USA o světovou hegemonii vyvolává pochopitelnou obrannou reakci. Co se však logice vymyká, je, když kritikové jednoho imperialismu ten druhý jaksi nevnímají. V dnešní geopolitické situaci nejčastěji ten ruský, který se údajně neposkvrnil „imperialistickými zločiny“. Přitom samotné Rusko je hrdé na to, že se vrací po svém propadu v 90. letech opět mezi světová impéria s velmocenskými ambicemi.

Součástí velmocenské identity Ruska byl i zápas o křesťanství jako státní ideologii. Někdejší schizma mezi katolíky a pravoslavím bylo vyjadřováno imperiální metaforou třetího Říma. První byl Řím Caesarů a prvních biskupů, padl, pak přišla východní Byzanc, která vystřídala Řím a taky padla. A nyní je řada na moskevské říši, poslední velký Řím.

Hlasatelé slávy třetího Říma jako říše dobra a správné cesty k Bohu, s tím dnes někdy paradoxně spojují křížovou výpravu proti globalismu a neoliberalismu. Přitom každá světová velmoc uvažuje globálně a  musí se poměřit s realitou světového trhu. A kapitalismus na ruské půdě není nijak přívětivější než ten jinde. To není nějaká lež západní propagandy.

↗

Samotné Rusko je hrdé na to, že se vrací po svém propadu v 90. letech opět mezi světová impéria s velmocenskými ambicemi. Foto archiv WEF, flickr.com

Lidstvo v globální éře tíhne k univerzálnosti, i když projekt „světového státu“ a „světové společnosti“ je zatím v nedohlednu. V multipolární společnosti jsou cesty ke globalismu různé. Ale pokud Rusko dělá z tzv. atlantického okruhu svého nepřítele, tak ne pro nějakou civilizační misi, ale z konkurenčních důvodů. Slouží tomu např. geopolitický koncept „eurasijství“, který otevřeně deklaruje cíl odtrhnout Evropu od atlantické vazby a ovládnout ji v rámci kontinentální Eurasie (otázkou zůstává, co na to Čína).

Zájmem globální civilizace je modernizace, tedy i modernizace Ruska. Nejde o to dostat je na kolena, ale ani o to, aby imperiální Rusko v ambicích na globální hegemonii vystřídalo USA. Zatím ideologie globální role „eurasijství“ vypadá spíš jako útěcha než jako reálný plán. Hra na Evropu až po Vladivostok a krach transatlantického partnerství je absurdní strategie.

Konflikt Západu a Východu je cesta do pekel. Sousedství Evropy a Asie má samozřejmě potenciál. Euroasijský koncept ale vznikl před začátkem 90. let, jako obranářské a iracionální odmítnutí universalismu v evropské civilizační tradici (srv, např. P. N. Savickij „Eurasijství“, Berlín, 1925).

Podivný odér dává dnešnímu eurasijství jeho klíčový propagátor profesor Alexandr Geljevič Dugin. Někdejší lídr obskurní národně bolševické strany (1993), ale především donedávna vlivný ředitel Centra konzervativních studií v Moskvě, obdivovaný lídry prezidentské strany Jednotné Rusko.

Své názory rasputinovský vizionář Dugin podrobně prezentoval zejména v monografii „Čtvrtá politická teorie“ (Moskva, 2009). Vychází z nesouhlasu s třemi velkými ideologiemi historie (socialismus, fašismus a liberalismus) a navrhuje čtvrtou, jejímž domovem má být právě Eurasie a třetí Řím v provedení Moskvy.

V podstatě mu jde o konzervativní ideokracii, hybatelem nemá být společenské bytí a reálné sociální zájmy, ale uspořádání legitimní, korporativní moci. Znamená to vůdcovský kult, snahu dosáhnout harmonie autoritářstvím a pohrdání individuem. Státní je nad lidským.

Dugin volá po „Řádu“, ale tím řádem mají být ruské pořádky odvozené od ruských zájmů a čelící „Chaosu“, reprezentovanému především říší Zla, tedy USA. Jeho neo-eurasijství je vlastní, kulturně a civilizačně uzavřený systém, který se připravuje na „událost“, která jako úderem blesku osvobodí lidstvo od atlantické dekadence a nicoty postdemokracie.

Dugin hájí tradice, ale přitom odmítá tradici osvícenského racionalismu. Spíše pracuje s iracionální reakcí na eschatologické napětí této doby. Eklekticky utváří tradici jako účelový a dosti toxický mix zprofanovaného panslavistického dogmatu, nostalgie po časech generalissima Stalina, revitalizovaného imperiálního šovinismu, mysticismu pravoslavné církve, ale neštítí se ani mysterií kořenících již v předkřesťanské době jako nietscheovského návratu k „nezkaženým“ předmoderním hodnotám.

Asi se lze shodnout na tom, že s Ruskem je lépe obchodovat než válčit. Pro nás i pro Rusko samotné. Byť z opačných pozic se Dugin i Huntigton mýlí — iracionální kulturní konflikty nejsou dobrým motorem dějin. Ani hegemonie neo-eurasijství odmítající tradici universalismu lidských práv by nepřinesla lidstvu nějaký Ráj.

Hledejme si každý svou cestu s respektem k hledání těch druhých. Multipolární svět by měl ale spíš využívat této různosti než ztrácet energii na konfliktech. A když ne hned standardy universální tak ty, které umožní sbližovat kvalitu života.