Po zániku bipolárního světa máme objektivně svět multipolární. Ranná globalita prostě unipolární není, ale jednotlivé póly civilizačního rozvoje hledají pro svou expanzi adekvátní konkurenční strategie. Mocenské i ideologické. A navzájem si dokazují, která má větší oprávnění při hledání kulturní hegemonie. Zatímco jedni jsou vydáváni za nositele dobra, tak ti druzí za nepřátele lidstva. A obraz nepřítele se hodí na roztáčení kol byznysu vojensko-průmyslových komplexů.

Často zaniká fakt, že jádrem jsou tak či tak imperiální zájmy, mezi kterými rozlišovat má smysl pouze relativní. Pokud zápas mocných za nové dělení světa je ze své povahy imperiální, nelze mezi takovými bloky vybrat toho spravedlivého, mravního, který je východiskem pro neprivilegované vrstvy obyvatel a oporou míru. Impéria nikdy nebudou zárukou míru, ty dodržují jen to, co musí. Propagandistické aparáty se ale samozřejmě snaží vnutit lidem opak.

Imperiální úsilí USA o světovou hegemonii vyvolává pochopitelnou obrannou reakci. Co se však logice vymyká, je, když kritikové jednoho imperialismu ten druhý jaksi nevnímají. V dnešní geopolitické situaci nejčastěji ten ruský, který se údajně neposkvrnil „imperialistickými zločiny“. Přitom samotné Rusko je hrdé na to, že se vrací po svém propadu v 90. letech opět mezi světová impéria s velmocenskými ambicemi.

Součástí velmocenské identity Ruska byl i zápas o křesťanství jako státní ideologii. Někdejší schizma mezi katolíky a pravoslavím bylo vyjadřováno imperiální metaforou třetího Říma. První byl Řím Caesarů a prvních biskupů, padl, pak přišla východní Byzanc, která vystřídala Řím a taky padla. A nyní je řada na moskevské říši, poslední velký Řím.