Kvůli devadesáti haléřům exekuce ve výši dvacet jedna tisíc? Dnes už by to bylo sice o něco méně, ale právě změna legislativy, která tento a miliony dalších případů umožňovala, poskytla podmínky pro obchod s bídou enormních rozměrů.

Dnes už víme, že více než polovina všech nařízených exekucí se týká pohledávek nižších než deset tisíc korun a více než třetina všech exekucí má původ dokonce v pohledávkách nižších než pět tisíc korun! Do exekuce by se přitom měly dostávat především obtížně vymahatelné pohledávky. V praxi to jsou ale většinou bagatelní dluhy. Proč tomu tak je?

O problému jménem exekuce se řada dlužníků, resp. povinných dovídá až z exekučního příkazu, čímž dochází ke spojení problému s exekutorem jako takovým. To však není úplně přesné. Vymáhací proces je poměrně složitý a často se skládá ze dvou částí. Věřitel se v první řadě obrací na soud, případně na rozhodce, aby rozhodl o oprávněnosti jeho nároku a vydal tzv. exekuční titul. Pokud si věřitel na podání většinou velmi jednoduchého návrhu na vydání platebního rozkazu najme advokáta, prodražuje se celé řízení o náklady na právní zastoupení věřitele.

Pokud dlužník po vydání rozhodnutí nezaplatí a ani se do patnácti dnů neodvolá, může se věřitel teprve obrátit na exekutora. A jestliže se i v exekučním řízení nechá zastupovat advokátem, narůstá dluh dlužníkovi opětovně. Tentokrát ale nejen o odměnu advokáta, ale už také o odměnu a náklady exekutora. Odměna exekutora se přitom odvíjí od výše pohledávky a minimálně tvoří tři tisíce korun. Náklady může exekutor dokládat po položkách, nebo je uplatnit paušálně ve výši 3,5 tisíce korun.

Ačkoli je výše popsaný proces trochu komplikovaný, bez toho, abychom mu porozuměli nemůžeme pochopit proč jsou exekuce v České republice takový problém. Nepochybně se řada exekutorů dopouští nemravného a mnohdy nezákonného jednání, ale to není podstatou problému. Podstatou problému je, že se pořád ještě v ČR vyplatí vytvořit si drobného dlužníka a následně vydělat prostřednictvím advokátních náhrad na samotném vymáhání dluhu. To vytváří z ekonomického hlediska nebezpečný stimul a proto se do odvětví obchodu s bagatelními pohledávkami vrhlo tolik predátorů. 

Celý systém si přitom samotní predátoři ve své podstatě vytvořili sami. Zajímavé na celém problému je i skutečnost, že politická podpora obchodu s bídou nemá klasickou pravolevou polaritu, neboť vymáhací lobby zasahuje politiky od ODS po KSČM. Zákon o soudních exekutorech prosadil z role opozičního poslance Pavel Němec z Unie svobody a proti zákonu hlasovali tehdy pouze tři poslanci, kdy jedním z nich byl Marek Benda, naopak sociální demokraté či komunisté proti nehlasovali.

Zásadní ale bylo až výrazné navýšení odměn advokátů, o kterém rozhodl opět Pavel Němec, ale tentokrát v koaliční vládě s premiérem Jiřím Paroubkem. Když se v roce 2012 podařilo Jiřímu Dienstbierovi spolu s dalšími senátory vrátit do Sněmovny novelu OSŘ (občanského soudního řádu), která by vymáhání v ČR výrazně zlevnila, předseda KSČM Vojtěch Filip byl proti, stejně jako většina pravicových poslanců.

Dnes je to opět skupina poslanců napříč politickým spektrem, kteří se snaží situaci změnit. Tentokrát novela OSŘ, která prošla prvním čtením obrací dosavadní princip přiznávání advokátních náhrad tak, aby to odpovídalo povaze sporů. Přibližně 95 % všech soudně vymáhaných pohledávek tvoří tzv. formulářové žaloby.

Pokud si například dopravní podnik najme na podání platebního rozkazu advokáta a tomu celá procedura zabere několik minut, dlužník za to musí zaplatit téměř pět tisíc korun. To je nemravné a o řád více než kdekoli v EU. Novela navrhuje, aby za takovou proceduru dlužník zaplatil přibližně sedm set až tisíc korun. I tak to je více než v Německu či Polsku, ale již to nebude představovat motivaci pro predátory.

Tuto novelu předložila Helena Langšádlová z TOP 09, Marek Benda z ODS, Jan Chvojka z ČSSD a Jan Bartošek z KDU. Původně to chtěla podepsat i Helena Válková, ale ta si spletla tisky, takže to nakonec nepodepsala, ale když Hana Marvanová začala prosazovat podobnou ideu, tak ji, nejen za to, vyhodila.

Ne svět opravdu není jednoduchý. Většina předkladatelů se shodla, že se doposud nesetkali s podobným tlakem, který nyní zažívají ze strany vymahačské lobby. Zvláštní odvahu přitom projevili Marek Benda a Jan Chvojka, kteří jsou advokátními koncipienty a jednou budou zkoušeni u advokátních zkoušek zástupci této lobby.

Skutečnost, že v České republice máme nejdražší vymáhací systém v celé Evropské unii, je důsledkem privatizace spravedlnosti. Spory mezi firmami s milionovými zisky a běžnými občany rozhodují rozhodci najatí těmito firmami, pro které každý spor představuje zakázku a tak nebudou rozhodovat proti zájmu klienta — věřitele.

Exekutora si vybírá věřitel a ten exekutor, který by se chtěl držet legálního rámce logicky vymůže méně peněz a proto si jej větší věřitelé nevyberou. Naopak ten exekutor, který občas pošlape zákonná práva dlužníků dosahuje vysoké efektivity a o tu věřitelům většinou jde. A nakonec tvorba pravidel, zákonů.

Když už ministrem není přímo zástupce vymahačské lobby jako tomu bylo v době Pavla Němce, který vlastnil firmu obchodující s pohledávkami, existuje úzké propojení mezi úřednickým aparátem a touto lobby tak, že není jasné, kde zákony či vyhlášky vznikají. To potvrdila i Marie Benešová na podzim 2013 v případě novely advokátního tarifu, kdy v tiskovém prohlášení uvedla, že novela nevznikla na ministerstvu spravedlnosti.

Je otázkou, čí ministerstvo to je, spravedlnosti ale rozhodně ne. Stávající ministryně připomíná spíše wrestlingovou zápasnici… mnoho odvážných slov, ale nakonec stačí pár schůzek s vymahači a všem nadějím je konec, stejně jako těm, kteří se rozhodli lobbyistům čelit.