Ukrajinská krize a česká energetika
Roman JurigaFinsko pro předraženost a velké zpoždění zastavilo projekt atomové elektrárny. Cestou k energetické nezávislosti na Rusku podle Romana Jurigy není atomová energie, ale důsledná podpora domácích obnovitelných zdrojů.
Jak je v Čechách dobrým zvykem, vždy když bouchne někde atomová elektrárna, anebo se skvělému a „čím dál levnějšímu“ atomovému průmyslu něco nepovede, informace o tom je poskytována pokud možno jenom okrajově, stručně a rámcově. Anebo případně také vůbec ne…
Obdobného, jaksi okrajového informování veřejnosti jsme byli svědky také, když se 28. 2. 2014, provalilo, že do té doby „renesanci atomové energetiky v Evropě dokazující“ a po všech stránkách „úspěšný“; ve skutečnosti však vlastně jediný (a doufejme, že historicky snad již opravdu předposlední) projekt atomové elektrárny v Evropě byl jednoduše pro obrovskou předraženost a velké zpoždění, k němuž u něj došlo v tichosti, zastaven.
Dlužno dodat, že se to stalo na rozdíl od chudého Česka v bohatém Finsku, kde francouzská společnost AREVA stavěla atomovou elektrárnu ještě dalších pět let po tom, jak měla být tato v provozu a energii dodávat. Zároveň se do února 2014 prodražila o nějakých 500 % proti plánu. Samozřejmě také s příslibem, že když všechno půjde dobře a investoři budou i nadále řádně platit, tak elektrárnu do roku 2019 (tj. v termínu o deset let prodlouženém a zřejmě za desetinásobek původní ceny) AREVA nakonec dostaví…
Není divu, že zpráva o tomto „skvělém“ evropském atomovém projektu uprostřed vážných starostí členů české vlády jak zachovat v provozu ruské energovody a provize z nich i v době ukrajinské krize (tj. také pokud by nakonec opravdu došlo na hospodářské sankce namířené proti milovanému Rusku), u nás jaksi zapadla.
Nemluvě ani o dalších velikých starostech, které našim politickým představitelům leckde způsobila březnová jednání EU o tzv. energeticko-klimatickém balíčku v Bruselu. Jeho schválením totiž chtějí některé evropské země nejenom zásadním způsobem omezit emise skleníkových plynů, ale také jednou provždy utnout pupeční šňůru, jíž evropská energetika tak velmi závisí na matičce Rusi.
Cestou k tomu je však pouze důrazná a důsledná podpora v Čechách zatracovaných domácích obnovitelných zdrojů energie.
Je ale myslím charakteristické a do jisté míry i moudré, že se třeba ani komentátoři uznávaných českých týdeníků a deníků do analýz takto vystavěné a vzniklé geopolitické i energetické závislosti u nás příliš nepouštějí. Vždyť již dnes celá čtvrtina českého mediálně zmasírovaného obyvatelstva je ochotná si z přesvědčení za nezvládnutou a z ekologického hlediska nepřijatelnou atomovou energii z dovozu připlatit…
Příslušníci kulturní fronty i novináři samozřejmě především s dojetím zhlédli a právem ocenili nový film Hořící keř. Se slzou v oku jsme pak také vzpomněli a uctili Palachovu nejvyšší oběť při příležitosti výročí jeho sebeupálení, jímž chtěl v hodině dvanácté vyburcovat národ k odmítnutí husákovské normalizace.
Nejeden český intelektuál pak také na začátku roku 2014 zaznamenal, že zemřel Vasil Biľak „náš zrádce z roku 1968“. Četní jakože „pro-evropští“ politici a kulturní pracovníci se pak ještě ve svých článcích a komentářích spravedlivě rozčilovali nad tím, jak „zlé a nedemokratické“ Rusko obsadilo Krym, vysmívá se Západu a haraší zbraněmi… A souvislost s energetikou?
Při všem tom statečném odmítání ruské hegemonie a staronového ruského imperialismu, však naše hrdinné politiky a i jimi sponzorované ještě hrdinnější intelektuály a kulturní pracovníky samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že by měli ve svých útulných bytech a chalupách začít mrznout a dál si již ten ruský plyn z ruského energovodu prostě nebrat.
Nenapadlo je ani to, že by teď měli začít - pokud totiž ty řeči o národní a územní suverenitě a oddanosti evropským ideálům demokracie myslí opravdu alespoň trochu vážně - chodit do práce pěšky anebo jezdit na kole a nevyužívat k tomu skvělé auto - poháněné však na osmdesát či na sto procent ruskou naftou anebo benzínem z ruské nafty vyrobeným.
Stejně tak jim nepřišlo na mysl ani to, že by se po všech těch „jakože odvážných“ protiruských vystoupeních asi patřilo alespoň na jeden večer zhasnout televizi i žárovky, beroucí si převážnou část svojí energie z ruských uranových tyčí v Dukovanech a Temelíně a z ruského plynu spalovaného v českých paroplynových elektrárnách.
Nemylme se ale. Odvážné a statečné mrznutí v domě a neježdění do práce na ruskou naftu anebo dokonce nesvícení na ruský uran nebo plyn by možná stejně nakonec nemělo valný význam.
Česká vláda totiž se souhlasem většiny obyvatelstva posledních pět let podnikala bezprecedentní kroky k posílení energetické závislosti České republiky na Rusku. Spadají sem jak velké atomové plány, tak výstavba paroplynových elektráren využívajících ruskou surovinu.
Patří sem i naprosto chabý rozvoj alternativní mobility a nedostatek příležitostí rozvoje využití domácích biopaliv v dopravě a také absence jakékoliv podpory pro nová zařízení, která by budovala domácí a ekologickou energetiku.
Realizace malých a domácích energetických projektů opravdu budujících naší energetickou nezávislost je u nás „z moci úřední“ na rozdíl od rozvinuté Evropy i v době tzv. „ukrajinské krize“ tvrdě penalizována a pronásledována. Zejména pokud se v těchto případech jedná o projekty na Putinově Rusku zcela nezávislých větrných, fotovoltaických, bioplynových anebo vodních elektráren.
Tyto projekty jsou u nás již teď de facto „úspěšně“ pozastaveny nekonečnými administrativními řízeními a také skutečností, že jim - opět na rozdíl od vyspělé Evropy usilující o energetickou nezávislost — nemá být (zřejmě jakožto zdrojům ekologickým) do budoucna již poskytována žádná podpora. Zejména proto, aby se zajistily peníze a zametly cesty pro „nové Temelíny“. (Teď již to ale prý mají být „Temelíny demokratické“ - od americké společnosti Westinghouse a na cenu se již taky koukat nebude…)
Jsme tudíž zemí, která se ústy svých nejvyšších představitelů a rozhodnutími volených zákonodárců otevřeně rozhodla nepodporovat decentralizovanou domácí energetiku a je i nadále z vůle svých politiků odsouzena k prohlubování totální energetické závislosti zejména na Putinově Rusku nebo — v případě nepředstavitelně velkých politických změn - na dalekých USA.
Alternativy směřující k domácí, bezuhlíkové, ekologické, decentralizované a české energetice velmi ohrožují kšefty našich politiků s ruskými oligarchy, zde již natrvalo usídlenými, a také dnes plánované nové obchody s americkými akcionáři. Že se jedná ve světle nedávného vývoje v Evropě i ve světě o záležitost hanebnou, netřeba, myslím, vůbec pochybovat.
Příklad Německa (Rakouska) ukazuje, že sázka na obnovitelné zdroje i vdor značným investičním nákladům k bezemisní energetice nevede. Příklad Francie, ale i Švédska, ukazuje, že kombinací jaderných a obnovitelných zdrojů, se bezemisní energetiky docílit dá. Za investičních nákladů obdobnýcht tj. značných.
Více zde: http://www.euractiv.cz/energeticka-ucinnost/interview/lutz-mez-jaderna-energie-neni-bez-emisi-co2-obnovitelne-zdroje-ucinnost-energetika-temelin-nemecko-eu-010651
Zásadní ale je, že obnovitelné zdroje musí být rozvíjeny všechny zároveň a nikoliv tak, že se ekonomickými pravidly a politickými rozhodnutím upřednostní a prudce vzroste nasazení jedné jediné technologie na úkor všech ostatních. To pak vede ke kolapsu a k likvidaci celého perspektivního odvětví – jak se již stalo u nás. Pak se třeba jeden jediný obnovitelný zdroj (třeba energie z fotovoltaiky) jakože „musí“ vyvažovat zdroji neobnovitelnými (uhelné, paroplynové a atomové elektrárny).
K problematice cen energie a cen výstavby zařízení, které jste se dotknul - jsem přesvědčen, že pokud by v ČR došlo k uzákonění dlouhodobých výkupních cen ve výši třeba 2,75Kč/kWh až 3,-Kč/kWh za veškerou elektrickou energii dodávanou z nově postavených obnovitelných zdrojů (tj. za elektrickou energii vyráběnou v nových zařízeních z větru, vody, slunce anebo z biomasy) a zároveň k tomu, že by se maximálně zjednodušili administrativně –byrokratické překážky pro připojování nových zdrojů k síti (třeba i formou upřednostňovaných zdrojů a staveb), došlo by u nás bez jakýchkoliv investic státu do předražených a opožďujících se atomových reaktorů k rychlému a úplnému přechodu na obnovitelnou, bezuhlíkovou (a také bezatomovou) energetiku v průběhu pěti až deseti let a k významnému zlepšení ekonomiky státu i zaměstnanosti.
ČEZ a další velké společnosti by si samozřejmě mohli i nadále účtovat svoje 2 až 2,25Kč/kWh za řízení toků a distribuci energie. Co takovémuto řešení naší energetické nezávislosti vlastně brání?
K technologii skladování energie - jako perspektivní se jeví do budoucna projekty skladování energie v malých a z technologického hlediska relativně jednoduchých přečerpávacích elektrárnách (vrchní a spodní nádrž, potrubí, čerpací a energetická stanice- elektrárna). Účinnost skladování energie je zde projektována na úrovni 70 až 80% a tato zařízení by umožňovala samozřejmě jak snadnou demontáž po skončení provozu, tak přenesení na jiné místo. V malých přečerpávacích elektrárnách by při jejich rozšíření bylo možné „uskladnit“ obrovské množství energie ze slunce a větru a využívat ji ve chvíli energetických špiček. Myslíte, že je to opravdu až taková utopie? Je u nás (třeba na úrovni MPO) nad takovýmito řešeními (tj. bez Rosatomu, Gazpromu a otevírání uranových dolů i pracovišť na obohacování uranu) vůbec dovoleno uvažovat?
Možná to vypadá, že hledám problémy, ale tohle mne napadlo takřka automaticky.
Přečerpávací minielektrárny zní na každý pád zajímavě. Jako ostatní způsoby skladování velkých množství elektřiny - jsou ve stadiu nadějných prototypů. V tomže stadiu, v jakém jsou všechny ostatní metody posledních 20-30 let. Třeba už příští rok přejdou do stadia průmyslového provozu, vůbec se to nedá vyloučit. Spíš je ovšem na místě skepse, je-li něco desítky let "nadějné, za pár let se to určitě vyřeší", jedná se o nějakou principiální závadu, která se nedaří odstranit. Tak jak tak, metodu skladování významných množství (desítek procent denní produkce) elektřiny nemáme a dokud ji nemáme, je energetika založená čistě na obnovitelných zdrojích nerealizovatelná. Což snahám o bezuhlíkovou energetiku není nijak na závadu, energetika kombinující obnovitelné a jaderné zdroje je současným technologickým možnostem plně v dosahu.
"pokud by v ČR došlo k uzákonění dlouhodobých výkupních cen ve výši třeba 2,75Kč/kWh až 3,-Kč/kWh za veškerou elektrickou energii dodávanou z nově postavených obnovitelných zdrojů..."
...vzniká pak otázka, proč tutéž uzákoněnou dlouhodobou výkupní cenu neposkytnout i nově stavěným jaderným zdrojům - a pak porovnávat, který zdroj je rentabilnější za srovnatelných dotačních podmínek.
Mluvit o jaderné energetice jako o nerentabilní, neb vyžaduje garanci výkupních cen energie - a stavět garanci výkupních cen energie jako podmínku nutnou pro rozvoj obnovitelných zdrojů- mi přijde jako protimluv. Když jeden, tak druhý, říkávalo se kdysi na vojně.
Ostatně pak souhlasím s názorem Vladimíra Wagnera, že věnovat jen čtvrtinu současných přímých dotací místo na přímou podporu obnovitelných zdrojů, na jejich výzkum a zejm. na výzkum skladování energie, učinilo by se pro jejich rozvoj daleko víc, než všichni političtí ekologové se všemi přímými dotacemi dohromady.
Jistě, že podpořit významnými sumami výzkum ekologicky únosných baterií v vysokou kapacitou (nutno ale podotknout, že jsme již v těchto konceptech mnohem dále - na trhu jsou Lipol baterie nové generace, které mají až 15000 cyklů, tedy 40 let) by bylo velmi přínosné. Rozpracovány jsou koncepty superkondenzátorů i přečerpávacích elektráren ve vytěžených povrchových dolech, i fantaskní námět vytvoření velikého pístu ze skalního masivu a jeho hydraulické zvedání a spouštění. Na základě teoretických studií je ale třeba zahrnout do energetického systému větší množství akumulátorů proudu až od 40 % obnovitelné elektřiny. Tomu se zatím neblíží ani Německo (25 %) . Čas tedy ještě nenazrál.
Návrh alokovat prostředky na podporu OZE od provozovatelů do výzkumu, by sice přinesl blaho výzkumníkům, ale kdo by pak OZE stavěl, pakliže by si nebyl jist návratností v případě konkurence s amortizovanými uhelnými elektrárnami a chronicky nezapočítávanými externími náklady, které mlčky a nevědouce neseme všichni?
Teprve rozvinutý trh s OZE vyvolá tlak na vědecký a technický vývoj. To se ostatně u fotovoltaiky stalo.
Čas k tomu nenazrál, jak uvádíte, i v Německu se podíl OZE blíží nějakým 25 %. Zároveň přesáhnout 40 % - už ty dosud v průmyslovém měřítku neexistující technologie skladování energie vyžadovat bude. O čemž ovšem byla v článku řeč - o většinově až kompletně bezuhlíkové energetice založené na OZE.
Tedy za vynaložení vskutku velkorysých prostředků se OZE ani nepřibližují tomu, co ve Francii (ŠVédsku a v dalších) už jaderné energetice dosáhnout podařilo, většinového podílu na výrobě elektřiny. Dokonce tomu přiblížení - zatím - brání principiální technologická překážka, jak sám potvrzujete.
Tak tedy, kdo by OZE stavěl, když by si nebyl jist návratností vynaložených prostředků...přesně tohle je ovšem argument vznášený proti jaderné energetice. Nově stavěné JE neskýtají jistotu návratnosti, nepouštějme se do jejich stavby. Takže jedny nerentabilní zdroje podporovat (kdo by je jinak stavěl), druhé opustit - právě kvůli té nerentabilitě? To zní trochu paradoxně, nemyslíte?
Teprve rozvinutý trh s OZE vyvolá tlak na vědecký a technický vývoj.......velmi zajímavá obhajoba - stavění koně před vůz. No kdyby to byla jediná nelogičnost dnešní energetiké politiky.... Ostatně jsem psal o alokaci pouhé nějaké čtvrtiny současných přímých dotací do výzkumu skladování energie (poměr v současnosti vynakládaných peněz na výzkum nedosahuje ani jednotek procent přímých dotacích); mám ten pocit, že o tu čtvrtku už solárníci a větrníkáři nezchudnou a své projekty nezastaví. A kdyby snad pouhé čtvrtinové přiškrcení dotací mělo k něčemu takovému vést, daly by se o perspektivnosti celého oboru vyslovit vskutku vážné pochybnosti.
Nastartované výzkumné a podpůrné programy dotované vládami a vládními institucemi v tomto směru však pokračovali a pokračují dalších 25 let i po skončení bipolárního světa a jsou dle mého názoru vedeny jediným cílem – upřít obyvatelům energetickou svobodu a učinit je pokud možno trvale maximálně závislými na energetické politice a elektřině jakožto produktu částečně vládami vlastněných monopolů a oligopolů – tj. také po vyčerpání již dnes velmi drahých a životní prostředí znečišťujících fosilních zdrojů.
Ani v těchto dalších 25 letech výzkumu se však kolem jádra nevyřešilo nic, ani bezpečnost, ani bezpečné skladování odpadu na 100.000 let, ani studená a ani „horká“ fůze, ani možnost stavby malých a ekonomicky výhodných reaktorů; u smělých ruských prototypů se třeba uvolnilo až příliš mnoho Polónia… Výsledky investic v řádu bilionů dolarů a rublů do výzkumu této ( pro ČR prý ale i nadále perspektivní technologie) jsou vskutku pozoruhodné: jadrná energetika celosvětově nadále zdražuje, nadále nikdo neví co s odpadem (recyklovat se jej nedaří ani 10%) a i nadále štědře dotované vědecké instituce v oboru slibují - tak jako před padesáti lety - že snad za 50, ale spíše za 60 let prý zde bude rozhodující technologický průlom... (Nadále nás podporujte, oze nemají budoucnost! Tj. jejich rétorika se ani po Černobylu a Fukušimě nemění a ani po dalším mega-průšvihu asi měnit nebude a nákup uranových tyčí od soudruha Putina bude mít i u nás nadále „zelenou…“)
Pokud bychom ale v debatě o ceně energie vzali za bernou minci argument, že nedotovaná energie z jádra a uhlí stojí dnes jenom nějakých 0,60 Kč anebo nanejvýš 1,50 Kč za KWh, jak je možné, že jakožto zákazníci energetických firem platíme kolem 5,-Kč za spotřebovanou kWh?. Opravdu máme při čtení faktury za elektřinu slepě věřit tomu, že oněch dalších 3,50 Kč anebo dokonce 4,40 Kč neobsahuje ani částečně žádnou skrytou dotaci (v našem případě především za jádro a uhlí)? Ostraha „na 100% bezpečných“ jaderných elektráren pomocí pronajatých nadzvukových stíhaček jde i nadále na vrub státu. Zrovna tak léčení rakoviny a respiračních nemocí v důsledku uvolněných rádionuklidů i emisí ze spalování fosilních nosičů... Za léky si samozřejmě připlatíme. Opravdu nic z toho není žádnou skrytou dotací pro jádro a fosilní zdroje?
I nadále si tudíž myslím, že podpora fotovoltaiky, větrných elektráren, malé vody a využití všech forem biomasy formou pevných výkupních cen za dodávané energie na úrovni kolem 3Kč za dodanou kWh by zásadním způsobem prospěla energetické nezávislosti naší země, české ekonomice i zaměstnanosti v nastávajících letech. Velcí distributoři by si pak zajisté mohli i nadále nechat 2,- Kč na inteligentní dispečink a řízení toků energie a na opravu i rozvoj sítí.
Je zde dle mého názoru nakonec ale jedna zásadní překážka. Ta byla jasně tlumočena spoluobčanem při nedávné veřejné diskusi k tématu v krajském městě: „Kam by k tomu občané přišli, aby zde jedna skupina investorů prosperovala? To teda raději ať se tady všichni udusíme, anebo ať pomřeme na rakovinu…“ A to je myslím mezi námi Slovany u nás zásadní a trvale nezpochybnitelný argument pro pokračování v pro jaderné a pro fosilní politice.
Souvisí to nakonec také s projekty malých přečerpávacích elektráren – mluví se dnes o nádržích o rozloze fotbalového hřiště vysokých 10 metrů s celkovým převýšením nádrží ve vhodném terénu 200m a více.( Na kopcích ale pak také četné nové větrníky a na všech střechách modrá pole…)To by již sousedé a zřejmě ani naši úředníci krajští a okresní nerozdýchali. „To pak raději ať nám za humny bouchnou třeba ty dosluhující Dukovany…? „
O komunitním, družstevním a komanditním vlastnictví a rozvoji větších energetických projektů a energetických zařízení se v naší gubernii samozřejmě ani v náznaku neuvažuje, i když právě tento typ společností je zásadním hybatelem zelené energetické revoluce ve vyspělém světě.