Před třiceti sedmi lety, tedy 22. února 1977, došlo v Jaslovských Bohunicích k jaderné havárii stupně 4, doposud největší v rámci československého území. Od té doby se sice postavily další jaderné elektrárny, ale tento konkrétní reaktor A-1, kde k havárii došlo, je od té doby odstavený. Probíhá zde tzv. clean-up proces, který poběží až do roku 2033, kdy by měla být dokončená dekontaminace a reaktor bude rozmontován (více na greenpeace.org).

Poruchy na jaderných zařízeních se podle závažnosti a dopadu na obyvatelstvo a životní prostředí označují na stupnici od nuly do sedmi, podobně jako Richterova škála označuje sílu zemětřesení. Je ovšem obtížné získat informace o poruchách menšího rozsahu, což je jeden z důvodů, proč je jaderná energie vnímána jako bezproblémová s výjimkami Černobylu a Fukušimy.

Havárie v Jaslovských Bohunicích překonala čtvrtý stupeň, což znamená nutnost o ní informovat. Je otázkou, zda-li není žádoucí dovídat se i o poruchách, které nekončí odstavením reaktoru a mnohaletým čekáním na jeho rozebrání.

Kromě havárie v Jaslovských Bohunicích budou v nadcházejících měsících výročí výše zmíněných „problémových výjimek“ jaderné energetiky, tedy havárie ve Fukušimě (11. března) a v Černobylu (26. dubna). Nebudeme se v tomto textu věnovat zdrcujícímu dopadu těchto havárií, který je víceméně obecně známý.

Připomínáme si je jako tragédie, které jsou ty z mála, o kterých víme. I přestože se jedná o jiné technologie a jiné státy, jsou to stále blízké vztahy mezi jaderným průmyslem a státem, které byly příčinou tragického dopadu těchto havárií.

Jako generace narozená po listopadu 1989 jsme nebyli bezprostředně konfrontováni ani s havárií v Jaselských Bohunicích, ani s havárií v Černobylu. Přestože jsou jejich následky dodnes patrné, neznamenají pro nás a naše vrstevníky bezprostřední hrůzu. Černobyl je kromě geografické vzdálenosti daleko také kulturně. Ukrajina dosud není součástí Evropské unie a příhraniční oblast s Běloruskem je spíše neznámým územím, než výletní destinací.

O havárii v Jaslovských Bohunicích bude mezi našimi vrstevníky něco vědět pravděpodobně málokdo, dost možná bychom stěží dovedli určit, jestli jsou v České republice, nebo na Slovensku. Zažili jsme sice havárii ve Fukušimě, jenže zprostředkovanou přes půl zeměkoule a navíc zabalenou ve změti dalších zpráv v přesycenosti mediálních kanálů, se kterou jsme rostli z dětského věku. Takto naservírované simulakrum s někým těžko otřese.

Havárie jaderných elektráren v současnosti v prostoru bývalého Československa jsou spíše haváriemi financí. Plánovaná dostavba Temelína a Mochovců je dost podobná v astronomických sumách financí, jež vyžaduje, stejně tak jako v korupčním prostředí, které je obklopuje. Navíc investice do dostavby by měly vliv i na geopolitické vztahy obou našich zemí. Sepětí státu s jaderným průmyslem tak může mít tragický dopad i bez toho, aby se stala jaderná havárie.

Tyto investice do budoucna mohou přehlušit i nedostatek informací ohledně problémů, které nás pálí už dnes. V roce 2015 končí plánovaná životnost jaderné elektrárny Dukovany. Není slyšet znepokojené zaměstnance, kteří by uzavřením elektrárny přišli o práci, tedy elektrárnu pravděpodobně nikdo zavírat nehodlá.

Samotný proces prodlužování životnosti je nicméně nejasný a dalo by se předpokládat, že místa pro veřejnost v něm nebude mnoho. Veřejnost nemá mnoho prostoru k vyjádření ani v otázce uložení jaderného odpadu, i dotčené obce v plánovaných lokalitách musí sbírat petice, aby byl proces výběru úložiště transparentní a demokratický.

Proč nám stojí za to si připomínat jaderné havárie? Přinejmenším z důvodu uctění památky obětí. Ač se jedná o události vzdálené v čase i prostoru, nemůžeme být necitliví k obětem průmyslu, který se rozvíjí v našich zemích. Dále také kvůli tomu, aby se neopakovaly chyby, které vedly k tragédiím obrovského rozsahu. Spíše než opakování chyb bychom se měli věnovat tomu, jaké jsou nové cesty ke spokojené budoucnosti a nenechávat jejich hledání mocensky silným koalicím státu a průmyslu.