Životní prostředí nezná hranic, ani svět mocných

Rozdělení Československa nemělo zásadní vliv na zájem o životní prostředí. Jisté rozdíly mezi oběma nástupnickými zeměmi ovšem existují.

Změna režimu v listopadu 1989 nastartovala proces značného zájmu o ochranu životního prostředí a občanského aktivismu v obou tehdejších republikách Československé socialistické republiky. Bylo to logické, neboť příroda nezná hranic a její ochrana rovněž. A ačkoliv jsme se za dva roky rozdělili, tento proces, dle mého soudu, neměl až tak zásadní pozitivní a negativní důsledek. Prostě nelze jednoznačně říci, že šlo o značnou výhru či prohru. Nicméně jisté rozdíly existují.

V Česku se totiž rychleji a lépe rozvinula myšlenka rozvoje občanské společnosti, jako logické protiváhy pouhého politicko-stranického pojetí demokracie. Naproti tomu na Slovensku občanská společnost musela několik let zápasit o své místo a obhájit svůj význam, neboť svět mocných se nasměroval spíše na ekonomické a národní zájmy. A toto úsilí slovenské politické reprezentace znamenalo vázání značných sil a posunutí ekologických témat stranou.

Dva roky státotvornosti

Podstatným pozitivním prvkem do konce roku 1992 bylo schválení základních zákonů na ochranu přírody a krajiny a životního prostředí, byť v každém státě v odlišné podobě. Důvodem byl poněkud zvláštní stav, neboť federální ministerstvo životního prostředí neexistovalo – šlo o pouhý výbor.

Nicméně i tak jeho činnost byla heroická, neboť se přinejmenším nastavily základní mechanismy ochrany životního prostředí z filozofického a právního hlediska. Důkazem je například myšlenkově zásadní federální zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb.

Důležité také bylo, že existovalo nepsané pravidlo, že by bylo absurdní, aby náš demokraticky nový federální stát v této oblasti musel dělat stejné chyby jako industrializovaný kapitalismus na Západě.

A i když prosazování této teze bylo složité, stalo se hnacím motorem v řadě ekologických aktivit. Zejména šlo o kritiku automobilové kultury a snahy udržet vysoce rozvinutou veřejnou dopravu nebo o kritiku bezmezného spoléhání se na „vědeckotechnický pokrok“ rozvojem jaderné energetiky, včetně snahy vybudovat jaderné spalovny.

V druhé řadě bylo cílem schválit tak kvalitní ekologické zákony, které by daly velký prostor občanské společnosti, právě s ohledem na selhání politicko-stranických struktur Národní fronty šesti politických stran pod vedením KSČ a KSS. Takže se například podařilo schválit progresivní zákon na ochranu přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. a na přijatelné úrovni i zákon o hodnocení vlivů na životní prostředí č. 244/1992 Sb.

Oba tyto české zákony, a v podobném znění i na Slovensku, zajistily aktivní účast občanů a občanských sdružení při schvalování různých koncepcí a konkrétních staveb. Bylo proto v následujících letech logické, že oba tyto zákony se staly terčem politické moci na jejich oslabení.

Nicméně jeden z požadavků výzvy Několik let z léta 1989, „aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti“, byl tak po právní stránce naplněn.

Z institucionálního hlediska bylo výhodou, že v obou republikách existovalo poměrně „předlistopadové“ silné ekologické hnutí, neboť velmi špatný stav životního prostředí, zejména ovzduší, znamenal velký zájem o toto téma i z politického hlediska.

Filozoficky, institucionálně, právně i osobními vztahy se zdálo, že ochrana životního prostředí a přírody v tehdejší České a Slovenské Federativní republice bude probíhat systémově uceleným způsobem „napořád“, neboť tato oblast a řešení problémů nezná hranic.

JETE, VD G, MHD...

Období dvou let po revoluci znamenalo i aktivní spolupráci ekologických sdružení a iniciativ obou republik. Řada řešených témat se stala logicky společnými, například v oblasti energetiky a v dopravě. Jestliže například v Česku se federální ekologické hnutí spojilo proti výstavbě dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín, na Slovensku se jedním z hybatelů aktivní spolupráce stal zase boj proti výstavbě Vodního díla Gabčíkovo.

V prvním případě docházelo k velkému množství veřejných akcí či protestních happeningů a výzev federální vládě, dokonce společně s rakouskými a bavorskými občany. Příkladem velké masové veřejné akce byl v dubnu 1991 pochod z Týna nad Vltavou do Temelína, kterého se zúčastnilo kolem osmi tisíc lidí, včetně tehdejšího českého ministra životního prostředí Ivana Dejmala a hornorakouského hejtmana Josefa Ratzönbecka.

Za schválení dostavby této elektrárny v roce 1993 dostali sice tehdejší předseda české vlády Václav Klaus a ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý titul Ropák 1993, nicméně podstatné je, že veřejnost v obou republikách se o toto téma velmi zajímala stejně tak jako o snahu zabránit výstavbě dvou bloků v JE Mochovce na Slovensku. Protijaderné hnutí bylo v té době na federální úrovni velmi silné.

Podobně oboustranným zájmem se stala ochrana lužních lesů. Příkladem může být happening v únoru 1991 u Třetí novomlýnské nádrže na jižní Moravě pod názvem Akce špunt!, jež cílem bylo „vypustit“ tuto nádrž a místo ní vysadit nový lužní les.

Naopak na Slovensku šlo o snahu zastavit výstavbu Vodního díla Gabčíkovo na Dunaji, takže třeba v červenci 1991 proběhla blokáda stavby i za účasti brněnských zástupců ekologických sdružení. Toto téma pak vyvrcholilo udělením historicky prvního titulu Ropák, a to za rok 1992 řediteli podniku Vodohospodářská výstavba, s. p., Júliusi Binderovi.

Nelze ovšem třeba ani zapomenout na česko-slovenskou protestní demonstraci v Brně v srpnu 1990 proti zdražení železniční a autobusové dopravy, které se zúčastnilo kolem pěti set osob z celé federace.

V tomto období také vznikaly snahy o existenci federálních ekologických sdružení. Lze zmínit nejen „federalizaci“ Dětí Země v roce 1991 s první pobočkou ve Zvoleně, ale i vznik Dopravního klubu ČSFR v květnu 1991 v Brně. Od listopadu 1990 samozřejmě existuje platforma ekologických sdružení pod názvem Zelený kruh (ČSFR).

Tento ne zcela úplný výčet aktivit občanské společnosti tak dokládá, že řada ekologických témat byla nejen podobná či shodná, ale že s jejich řešením solidárně pomáhali lidé a skupiny obou republik. Jakási idylická spolupráce a pomoc tedy probíhaly nejen ve státní správě, ale i v nevládním sektoru.

Zdálo by se, že tento stav nemohlo nic a nikdo zastavit. Leda rozpad federace k 1. lednu 1993, kterému předcházelo faktické zrušení Federálního výboru pro životní prostředí již v červenci 1992 tehdejším místopředsedou federální vlády Miroslavem Mackem, který za tento čin byl nominován do ankety Ropák 1992.

Rozpad federace – pouze změna

Nelze tedy, dle mého soudu, říci, že by rozpad federace prospěl či neprospěl aktivitám ochránců životního prostředí na vládní a nevládní úrovni. Prostě došlo jen ke změně podmínek v jejich činnosti, ať už rozdílně formulovanými a schválenými zákony, jinou vládní politikou na ministerstvu (a personálním obsazením podle politických stran) či rozdílným důrazem na ekologická témata nebo jinou intenzitou spolupráce.

Stav životního prostředí se tedy v obou republikách řeší po „svém“ a společné aktivity se spíše týkají koncepčních otázek či společenských. Snad neaktivnější „pracovní“ styky může být mezi pobočkami Greenpeace či třeba Hnutím DUHA a Lesoochranárske zoskupenie VLK, ornitology apod. Pokud existují konkrétní témata, pak se přirozenou cestou najdou i témata ke spolupráci.

Jistý rozdíl lze vidět v množství a vlivu občanských sdružení, kdy má Česko poněkud navrch nad Slovenskem. Je to zřejmě důsledek snazší české cesty, kde prostředí, kultivované zejména myšlenkami Václava Havla, nebylo vůči občanské společnosti tak negativní. Aspoň v prvních letech po rozpadu federace byly toto pojetí odlišné.

Rozpad federace spíše znamenal, že se ekologické téma přizpůsobilo tomuto politickému stavu. A pokud existují konkrétní ekologické problémy, pak se řeší konkrétními lidmi a konkrétním způsobem. Sice poklesla vzájemná informovanost či vzájemná solidární pomoc, nicméně tyto změny nejsou, dle mého soudu, nijak fatální. Došlo sice k mírnému oslabení společného ekologického hnutí, nicméně nevidím to jako fatální.

Pokud by k rozpadu federace nedošlo, zřejmě bychom měli více federálních občanských sdružení, věděli bychom o sobě více a více bychom se znali osobně. Nicméně i současný stav „dvou samostatných republik“ lze považovat za přijatelný. K žádnému extrémně nepřijatelnému stavu tedy nedošlo, ani z pozitivního a ani z negativního hlediska.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.