Nijak radikální studentské protesty v Granadě

Ivana Recmanová popisuje protesty, které probíhají na Granadské univerzitě ve Španělsku. Jestliže se má španělské terciární vzdělávání reformovat odspodu, je potřeba, aby studenti formulovali požadavky, které skutečně povedou k jeho zlepšení.

Pobývá-li student v rámci výměnného programu Erasmus na Granadské univerzitě, jen těžko může přehlédnout protestní náladu, která celou univerzitou prosakuje. Za zhruba půl roku, co zde studuji, jsem zažila dvě stávky a jeden protest, přičemž další, plánované na 26. a 27. března, se přibližují.

Zatímco v prvním semestru byl mottem protestů pouze nesouhlas se školným, nyní se k němu připojil i odpor proti požadavku na jazykovou kvalifikaci nutnou k získání bakalářského titulu, kterou by ovšem nezajišťovala univerzita, nýbrž by ji studenti museli získat jinde, a to bohužel za poplatek. Ačkoliv se ztotožňuji s tím, že vysokoškolské vzdělání (včetně zkoušek nutných k získání titulu) by mělo být bezplatné, zdejší protesty a jejich propagace mě v mnohém zklamaly a vyvolaly ve mně pocit, že požadavky zdejších studentů jsou příliš plytké.

Školné je ve Španělsku palčivý problém, jelikož se platí nejen na soukromých, nýbrž i veřejných vysokých školách. Zatímco například ve Velké Británii jsou studentům domácím i těm z EU alespoň poskytovány státní půjčky, které se splácejí až při dosažení určitého platu, ve Španělsku nic takového neexistuje a jedinou nadějí pro snížení školních výdajů je prospěchové nebo sociální stipendium, případně rozložení si ročníku tak, aby byli studenti schopni zaplatit si zapsané kredity (školné se odvíjí od jejich počtu).


V současné době se nezdá, že by protesty studentů na Granadské univerzitě měly naději na úspěch. Foto Michael Komm

Není tedy divu, že pro některé studenty jsou brány univerzit metaforicky uzavřeny a pro další znamená studium dlouhodobý pobyt na univerzitě, kvůli čemuž se oddaluje nástup do praxe, případně i plánování rodičovství, a prodlužuje se závislost na rodině.

Představa, že placené vzdělání indikuje vyšší kvalitu, je mylná. Vládní investice do terciárního vzdělání se za posledních několik desetiletí drasticky snižují, přičemž školy zoufale bojují o příjmy, kde se dá, a kvalita výuky značně pokulhává.

Na Filozofické fakultě působí málo vyučujících, zato zde studují spousty studentů a výjimkou nejsou předměty, kam i na cvičení chodí sto padesát studentů najednou (!). Kvůli tomu neexistuje individuální přístup a prostředí je značně anonymní. Tato situace není ve Španělsku ojedinělá a podle statistik školu nedokončí až padesát procent studentů.

Výuka je monotónní, při které je centrem všeho dění vyučující, který má patent na pravdu. Od studentů se většinou neočekává výraznější aktivita, jen docházka na hodiny a pořizování poznámek na základě toho, co vyučující odpřednáší, výjimečně vypracování nějakých písemných prací či prezentací. Z pohledu člověka, který dva roky studoval v bakalářském programu na University College London, je jejich kvalita ovšem vesměs tragická.

Od studentů se pouze očekává sumarizace jednoho zdroje, dokonce jsem se setkala i s tím, že k projití stačilo pouze opsat pár odstavců z několika kapitol knihy. Kritické myšlení není podporováno a invence se v některých případech dokonce zakazuje. Zkoušky jsou písemné, což je sice dobrý krok k objektivnímu hodnocení, nicméně se často sestávají z jednofrázových „otázek“, např. „afrikáty“ nebo „onomatopoie“, u kterých není ani otazník, ani jasné vysvětlení, jestli chce zkoušející definici, příklady nebo názory vědců na toto téma.

Když se při jedné takové zkoušce student zeptal vyučující, jak má na takovou „otázku“ zodpovědět, vyučující ho na místě seřvala s tím, že co jiného než to, co se píše v učebnici, by po něm měla chtít. To poukazuje na druhý problém – cílem zkoušky není ani tak prokázat, že student látku pochopil a umí ji aplikovat, nýbrž předříkat naučený text.

Pokud tedy tímto několikaletým martyriem projdete až k titulu, nebude vám to nic platné, jelikož potenciálnímu zaměstnavateli tím pouze sdělíte, že se umíte akorát učit texty nazpaměť. Není tedy divu, že nezaměstnanost ve Španělsku, především v Andalusii, je alarmující.

Požadují-li tedy protestující zrušení školného, měli by taktéž mít vizi, jakým způsobem bude tento schodek nahrazen a hlavně kam se bude ubírat další vývoj. Bude zvýšen počet pedagogických pracovníků? Bude snížen počet studentů? Bude snížen počet vyučovacích hodin? Zlepší se situace tak, že naše vzdělání se stane dobrou investicí a nalezneme adekvátní uplatnění? Bohužel tyto návrhy z úst studentů neexistují nebo nejsou slyšet.

Druhým požadavkem studentů je bezplatné získání úrovně B1 v cizím jazyce. Na některých fakultách granadské univerzity je nutné pro dosažení titulu, bohužel ne všude je výuka cizích jazyků zajištěna, a tím pádem si studenti musejí hledat alternativní výuku jinde, ovšem za další výdaje. Celá situace však působí paradoxně: Ve Španělsku existuje povinná maturita (španělsky bachillerato) z cizího jazyka na úrovni B1.

Je tedy otázkou, proč univerzita požaduje po některých studentech zkoušku z něčeho, co už prokazatelně dávno umějí. Druhým problémem je samotný fakt, že ve Španělsku může bakalářský titul získat někdo, jehož jazykovou vybaveností je pouze znalost vlastního mateřského jazyka a dalšího na středně pokročilé úrovni.

Úroveň B1, které odpovídá v angličtině například certifikát PET a jednu dobu mu odpovídala i základní úroveň maturity z angličtiny v ČR (o které navíc mnoho gymnazistů tvrdilo, že je pro ně příliš jednoduchá), rozhodně nesvědčí o plynulé znalosti jazyka a jeho držitel z angličtiny by ani nemohl získat práci v letovém provozu (kde je požadována úroveň B2). Nikde ani není požadavek, aby student vykonal zkoušku právě z tohoto jazyka, který je lingua franca dnešního světa.

Boj vysokoškoláků za úroveň B1 zadarmo tedy nereflektuje to, že pro mnoho studentů se jeví zbytečným (jeden jazyk na úrovni B1 už dávno ovládají), a že tento požadavek navíc ani neodpovídá potřebám současného světa. Pokud by studentům opravdu záleželo na vlastní budoucnosti, bojovali by minimálně za úroveň mezi B2 a C1 (která je již indikátorem plynulosti) zdarma, především z angličtiny. Nikde jsem se však s tímto návrhem nesetkala.

Předtím, než jsem tento komentář začala psát, jsem si přečetla článek Kateřiny Kňapové o rozdělení českých vysokoškoláků na veřejné a soukromé a připadalo mi, že v Granadě je soukromých studentů přehršel. Ve srovnání s Londýnem je zdejší studentská (ve smyslu intelektuální) scéna příliš chudá.

Neexistuje zde žádná studentská samosprávná jednotka, je zde minimum studentských spolků (zatím jsem narazila jen na divadlo a orchestr) a nefunguje tu ani žádná diskuzní platforma (například v podobě studentských médií nebo debat), kde by se střetávaly různé názory na okolní svět. Co se ovšem týče událostí na Facebooku, které několikrát týdně pobízejí k návštěvě diskoték, těch je naopak přehršel. Pro mnoho zdejších studentů je škola tedy akorát místem, kam se přijde, vysedí se pár hodin a jde se domů nebo do klubu.

Nějakou aktivitu provádí celonárodní marxistický Syndikát studentů, který ostatně koordinuje tyto protesty napříč Španělskem. Jeho webové stránky se vyznačují bojovnou rétorikou, ovšem bez hlubší argumentace. Na plakátu, který propaguje březnový protest, se objevuje pět požadavků Syndikátu (1. Dělnické děti na univerzitu! 2. Už chceme svá stipendia! 3. Za důstojné učňovské školství s dostatkem míst! 4. Zápisy, knihy a dopravu zdarma pro děti pracujících! 5. Pryč s LOMCE /reforma základního a středního školství/ a závěrečnými zkouškami!), nicméně jejich rozbor poukazuje na několik trhlin a nevyřešených problémů.

Především: Vysokoškolské vzdělání není ve Španělsku zákonem odepíráno na základě třídního původu, i když je možné, že autoři jen požadují rovné příležitosti pro všechny bez ohledu na jejich finanční zázemí. V takovém případě je ovšem s podivem, že zápis (proč ten by vůbec měl být zpoplatněn?), studijní materiály a doprava by měly být zdarma jen pro děti pracujících a nikoliv pro jiné, ohrožené studenty (děti nezaměstnaných, bez rodin, bez domova atp.).

Požaduje-li Syndikát odstranění závěrečných zkoušek, na základě kterých bývají studenti ve Španělsku přijímáni na vysoké školy, potom se ovšem musí smířit s tím, že na tom právě budou biti studenti z nezámožných rodin. Počet studentů vysokých škol se ještě zvýší, studentům nebude věnována ze strany kantorů žádná pozornost a chudí studenti si nebudou moci zaplatit doučování, aby vůbec tímto systémem prošli. Kvalita výuky půjde ještě víc dolů.

V konfrontaci s touto realitou působí tedy předprotestní propagační materiály ověšené znaky anarchistů a levice značně nevyrovnaně. Požadavky studentů jsou minimální, vlastně ani nedisponují hlubším zamyšlením nad budoucím udržitelným rozvojem a v konečném důsledku víc uškodí, než pomůžou. Na druhou stranu je ovšem pravda, že tyto neduhy se netýkají jen studentů.

Když jsem se v listopadu minulého roku zúčastnila socialistické konference v Málaze na téma nezaměstnanosti mládeže, kde vystupovali nejen zdejší socialisté, ale i hosté z Evropského parlamentu, přišlo mi, že ani zdejší Partido Socialista Obrero Español neprezentuje jako řešení nezaměstnanosti mladých víc než: „Neruště Erasmus!“ Program Erasmus, je-li realizován na kvalitní škole, může být prospěšný, samotný semestr či rok v zahraničí však nenahradí celé bakalářské studium a rozhodně si nemyslím, že by se nezaměstnanost absolventů měla řešit tím, že se studenti budou posílat do zahraničí.

V současné době to nevypadá, že by studenti dosáhli změny, čemuž se ovšem při demonstrovaném postoji ani nelze divit. Jestliže se má španělské terciární vzdělávání reformovat odspodu, je potřeba, aby studenti formulovali požadavky, které skutečně povedou k jeho zlepšení. Do té doby budou demonstrace a stávky jenom jednodenními prázdninami a procházkami po městě.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Otakar Bureš - student

pracující Úterý, 25.Března 2014, 13:52:56

celkově se mi to, co autorka píše, moc nezdá. je možné, že se to týká granady, proč to pak ale tak snadno zobecnit na španělsko vůbec?

ale hlavně: pracující jsou samozřejmě i nezaměstnaní, nebo mladí z děcáku nebo kdoví odkud...
pracující jsou ti, kdo narozdíl od vlastníků produkčních prostředků, nevlastní významný kapitál, nežijí z renty...

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Úterý, 25.Března 2014, 14:10:51

Slovo "pracující" znamená "ten, kdo pracuje". Čili děti pracujících logicky nemohou být děti nezaměstnaných nebo děti bez rodičů.

Tahle situace bohužel existuje na více školách. Stačí si třeba přečíst zkušenosti studentů, kteří na Erasmu ve Španělsku pobyli. Tady je k dispozici i odborná studie, která se zabývá přechodem ze španělského do britského studijního prostředí, která říká to, o čem mluvím: http://eprints.brighton.ac.uk/5553/1/thesis_mcgil.pdf.

Otakar Bureš - student

Úterý, 25.Března 2014, 15:06:19

díky za odkaz.

letáky neslouží k argumentaci, vyčítat jim to, je dost vedle.
a proč by zrovna studenti protestující proti vyšším a vyšším částkám za studium (navíc aniž by to zkvalitnilo školu) měli mít "udržitelný program"? proboha to v tom neoliberálním postsocdem parlamentarismu nejsou oni, kdo má předložit financování školství!

s tím pracujícím si nemůžu pomoct, zvlášť když píšeš, že jde o marxistické uskupení. snad tak blbí nebudou, aby nezaměstnatelní bojovali za slevy pro děti zaměstnanců:)
trabajadores jistě jsou zaměstnanci, ale stejně tak pracující v marxistickym smyslu, jak jsem psal výše...

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Úterý, 25.Března 2014, 15:13:14

Naopak, nějakou vizi by mít měli, právě z toho důvodu, že španělské vysoké školství na tom školném přežívá, a pokud by bylo zrušeno, ale další reforma by nebyla přijata, dopadlo by to pro studenty hůř. Četla jsem si i nějaké materiály od Syndikátu, ale tohle tam prakticky vůbec rozebráno nebylo. Jestliže jdu demonstrovat, musím vědět, čeho chci dosáhnout.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.