Česká demokracie a umění prohrávat

Roman Šolc

Zítra je to rok od chvíle, kdy se prezidentského úřadu ujal Miloš Zeman. Máte tak příležitost se vrátit k prezidentské volba a popsat na ní některé charakteristiky současné společnosti.

Je to právě rok, co se úřadu prezidenta České republiky ujal Miloš Zeman - stalo se tak 8. března 2013. Volba probíhala ve velmi vypjaté atmosféře a její emociální i racionální dozvuky pozorujeme i dnes.

Domnívám se, že si na ní můžeme (mimo jiné) ukázat jednu ze zajímavých charakteristik současné společnosti — totiž jak se v rámci demokratické politické „soutěže“ vyrovnáváme jednak s vítězstvím, ale zejména s porážkou. Už jsme si zvykli na to, že vyhráváme, ovšem mám pocit, že jsme se ještě nenaučili prohrávat.

Vítězství

Zvolený prezident republiky Miloš Zeman a jeho blízcí spolupracovníci jsou „opojeni vítězstvím“ — mají pocit, že vítěz může vše, že vítězství je něco absolutního, a těší se, jak všem ukáží sílu, kterou jim toto vítězství domněle přineslo. Tento způsob vnímání vítězství je ovšem poněkud nešťastný.

Nutnou podmínkou dlouhodobě udržitelného demokratického státního zřízení je určitá rámcová shoda všech zúčastněných na elementárních principech směřování společnosti. Vítězství či prohra (například politické strany v parlamentních volbách) může přinést mnohé změny parametrů systému, ovšem nikoli otočení kurzu o 180° (Václav Bělohradský mluví o „marginálních vítězstvích“ a „marginálních porážkách“).

Na zásadních věcech se hledá celospolečenská shoda, čímž je zajištěno, že mezi různě polarizovanými společenskými skupinami nedojde k takovému pnutí, které by část společnosti dohnalo k vypovězení elementárního konsenzu a vedlo k rozvratu systému (a s vysokou pravděpodobností k pádu demokracie). Tudíž vítěz, který své vítězství chápe jako „absolutní“, může ohrozit celý demokratický systém.

Porážka

U mnoha podporovatelů Karla Schwarzenberga zase můžeme ještě i dnes pozorovat jakési „nesmíření se s porážkou“. Nejen, že dodnes nosí placky s nápisem „Karel for president“, ale někteří jako by pokračovali v souboji (který měl ovšem skončit v okamžiku voleb).

Karel Schwarzenberg, foto Mirek Czernek, Mediafax

Tak se objevují různá prohlášení, facebookové skupiny a placky s nápisy v duchu hesla „Zeman není můj prezident“, či „Neuznávám tohoto prezidenta“. Takovéto odmítnutí výsledku voleb je ovšem v principu možná ještě nebezpečnější.

Demokratické volby mají smysl pouze v tom případě, že všichni, kdo se jich účastní, přijímají také jejich výsledek. Vlastně v okamžiku, kdy dáváme svůj hlas některému kandidátovi (čímž můžeme přispět k jeho vítězství, jehož respektování budeme žádat od všech občanů), zavazujeme se k respektování možného vítězství protivníka.

Odmítání výsledků voleb zpochybňuje samu proceduru demokratické volby (mimoděk jsou tak zpochybněna i budoucí vítězství, která by pak legitimně mohl odmítat někdo jiný). Schopnost přijmout i volební výsledek, se kterým se neztotožňujeme — to je znakem vyspělé demokratické společnosti. Odmítnutí znamená i odmítnutí demokracie.

    Diskuse
    ŠŠ
    March 8, 2014 v 11.59
    V demokracii je dovoleno
    svobodně vyjádřit i názory nedemokratické - lze v ní široce odmítat výsledky demokratických voleb, nosit placky a šířit negativní hesla o presidentovi. Je to projev svobody názoru a přesvědčení. Demokratickou společnost je ale nutné trvale chránit zdůrazňováním opačného chování, chování demokratického.

    Mělo by se to dařit veřejným odsudkem nedemokratického jednání vítězů i poražených, což je demokraticky přijatelný způsob vytěsnění nedemokratického chování ze společenského prostoru.

    Poděkování zasluhuje každý, kdo tak činí - jako autor tohoto článku.
    March 10, 2014 v 7.01
    Ten fenomén povolební kampaně existuje i USA a její dozvuky dosahují až k nám: i u nás se můžeme dočíst, že Obama se nenarodil v USA, je Muslim, marxista atd. U Bushe to nebylo jiné.

    Zajímavé je, že zde v Referendu, v menší míře, ale přece, pokračuje i kampaň proti Schwarzenbergovi, ačkoliv ten už teď je jen tváří opoziční strany.