Slušný sám sobě neodpustí

Miroslav Hudec reaguje na text Jana Rychlíka „Babiše nepálí“ v Lidových novinách o tom, zda má být někdo trestán za morální provinění i po velmi dlouhé době.

Jan Rychlík nevidí důvod, aby byl někdo trestán za morální provinění, které se stalo už tak dávno, před více než čtvrt stoletím („Babiše nepálí“, LN, 3. 2. 2014). Míní, že by to bylo vlastně trestání bez příčiny. Prý, i vražda se promlčí po dvaceti letech a na vraha, pokud mezi tím žil řádným životem, se také jako na řádného občana pohlíží.

No nevím, jestli tak na něj pohlíží například i příbuzní oběti či sousedé v místě bydliště. Ale to není, co mi nejvíce vadí. Dokonce potlačím i údiv, že někdo může nedostupnost nejvyšších politických funkcí ve státě (ministr, místopředseda vlády) chápat jako trest.

V této zemi jsou jistě řádově tisíce takových, kteří by díky svým schopnostem a vzdělání takové funkce zastat dokázali, takových, o jejichž morální bezúhonnosti navíc nikdo ani stínem nepochybuje. A někteří možná i těmi ministry chtěli být, ale jaksi zájemců o taková místa přirozeně bývá více než počet těch míst. Je tedy odmítnutí pro ně trestem?

Jinou věc pokládám za zásadní, aniž bych chtěl komentovat konkrétní kauzu, protože jak ji sleduji, je tak zamotaná, že těžko dopředu vynášet nějaké soudy. „Takový hodný člověk“, říká o vrahovi ze žárlivosti Zárubovi ředitel věznice v jedné z Čapkových povídek.

Jenže předčasně pro dobré chování propuštěný a z nezvyku na náhle nabytou svobodu zcela zmatený arestant se náhodně připlete do jakési pouliční demonstrace, serve se se strážníky a vzápětí je zpátky, odkud před hodinkou vyšel. Než se podaří vymyslet, jak mu pomoci, aby nemusel do vězení tentokrát už na doživotí, Záruba se v cele, „patrně ze strachu před trestem“, oběsí.

Možná opravdu ze strachu před trestem, ale kdo ví, co všechno se člověku po dvanácti letech v kriminále, kde se odnaučil i mluvit, motá hlavou. A kdo ví, co všechno si uvědomí, když se náhle dostane na svobodu, mezi normální, rozuměj, většinou nikdy nevězněné lidi: „Ono je to všechno jiné než před těmi dvanácti lety, větší, hlučnější, zmatenější… zdá se mu, že je někde v cizině a že se s těmi lidmi ani nedomluví…

Kdyby byl Záruba profesionální zločinec, jeden z těch, kterým „není v kriminále nic recht“, asi by neskončil svůj život v cele na vlastním opasku. Ale byl to jen slušný člověk, který jednou jedinkrát v životě vybočil, byť těžce přestoupil zákon - zabil v záchvatu žárlivosti manželku, která ho dlouhodobě podváděla a opovrhovala jím.

Dle zákona byl po právu potrestán, ale i ředitel věznice, který asi nebude mít mnoho iluzí o lidech, vycítil, že trest v Zárubově případě ani nemohl být úplně spravedlivý, a byl nakloněn mu po těch letech odpustit. Ale je možné, že Záruba sám si neodpustil.

Slušní lidé totiž sami sobě málokdy dokáží odpustit, a podle toho si také obvykle zařídí veškerý další život. Je to tak trochu jejich poznávací znamení.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.