K emancipaci sexuálních menšin, situace v Číně

V souvislosti s olympijskými hrami v Soči se rozvinula debata o právech LGBT komunity v různých částech světa. Jak je na tom s jejich dodržováním Čína? Homosexualita zde byla dekriminalizována v roce 1997.

Diskutovaná otázka práv sexuálních menšin, momentálně vzhledem k olympiádě a sílící represi v Rusku, znovu ukazuje podivné představy o vzdálených místech, s nimiž nemáme přímou zkušenost ani dostatek relevantních informací.

Tak třeba Karel Dolejší hodil na Britských listech do jednoho pytle k dvěma klerikálním státům – Saudské Arábii a Íránu, kde je nejvyšším trestem za homosexuální pohlavní styk trest smrti (v Asii vedle Malediv, „osvobozeného“ Afghánistánu a Jemenu), také Čínu. Jak je tomu s právy LGBT komunity v Číně?


Malba zobrazující homosexuální akt. Commons.wikimedia.org

To, co nazýváme homosexualitou zobrazuje stará čínská kultura jako přirozený a běžný projev odedávna. Především u mužů, ale také u žen. V literatuře najdeme mnoho popisů vztahů císařů s milenci, jakož i vztahy literátů s muži: Jeden chanský císař usnul se svým milencem, který mu zalehl jeho dlouhé rukávy.

Když se císař probudil a chtěl odejít, z něhy a lásky ke svému milému si rukávy ustřihl, aby ho nevzbudil. „Ustřihnout si rukávy“ je dodnes synonymem pro homosexuální vztah. V nejznámějším čínském románě Sen v červeném domě také najdeme homosexuální chování. Bisexualita byla přinejmenším ve vyšších vrstvách jevem běžným.

Na rozdíl od dějin evropských kultur můžeme o těch čínských prohlásit, že čínská společnost a politická moc byla do jisté doby v tomto směru liberálnější. Situace se začala měnit s přijetím neokonfucianismu filosofa Zhu Xiho (1130-1200). Ten vyzdvihuje rodinu jako základ státu a trestá nemonogamní nemanželské vztahy. Zásadní obrat ale přináší až dynastie Čching (Qing) nastoupivší roku 1644.

Tyto změny však nebyly namířeny zvláště proti homosexuálům, nýbrž obecně proti nemanželským vztahům. To přináší až doba evropských křesťanských misií s jejich prudérií a náboženským fanatismem. Zděšení z porážek říše Západem pak vedlo ke studiu a recepci idejí, k nimž ovšem patřilo považovat neheterosexuální chování za perverzi. Byla to však paradoxně až tzv. komunistická moc po roce 1949, která postavila homosexuální projevy mimo zákon. Tolerance se tak během desetiletí vytratila.

Jaká je situace dnes? Čína dekriminalizovala homosexualitu v roce 1997, v roce 2001 pak byla odstraněna ze seznamu duševních poruch. (Mimochodem v Japonsku je legalizován homosexuální styk od roku 1880, v Thajsku od roku 1956.) Diskriminaci to ovšem nebrání.

Hlavní překážkou je tradiční představa rodiny, která si žádá (dnes většinou jednoho) potomka jakožto povinnost k rodičům. V tomto směru se situace s nástupem urbanizace rychle mění. Na rozdíl od „pámbíčkářských společností“ (řečeno s Milanem Kohoutem) to je v Číně snazší o to, že opozici k zrovnoprávnění netvoří různé skupiny občanské společnosti – ať už náboženské nebo (ultra)pravicové.

Podle Li Yinhe, sexuoložky a dlouholeté aktivistky za práva LGBT, žije v Číně nejméně čtyřicet milionů homosexuálů. Odhaduje se, že až šestnáct milionů heterosexuálních žen je vdáno za gay muže, což je 80 % čínských gayů. Problémy, které toto nastavení plodí, se zdají být řešitelné jedině zrovnoprávněním stejnopohlavního svazku. Dnes to řeší částečně tak, že si gayové berou lesby a naopak.

V prosinci proletěla některými médii zpráva o prvním homosexuálním sňatku v provincii Jiangsu. V megaměstech (Peking, Šanghaj, Chengdu) rostou nové a nové gay bary a podniky. Existují iniciativy za zrovnoprávnění pocházející jak od právníků, tak z komunity i od rodičů homosexuálů.

Homosexuální chování nestojí mimo zákon, s policejní šikanou se lze zřejmě setkat poměrně často. Stejně tak s diskriminací v zaměstnání, na úřadech i v soukromí. (Netvařme se, že jde o něco, co není také naším problémem!) Postoj čínské vlády je pasivní, charakterizován „trojím ne“: Nepodporovat, nebránit, neobhajovat.

Problémem samozřejmě zůstává veřejně mluvit o lidských právech, mezi něž náleží i queer práva, protože si to vládnoucí struktury vykládají jako útok na centrální moc. Samotné neheterosexuální vztahy nejsou viděny jako problematické, problematická je teprve existence na nomenklatuře nezávislé organizace. Zdá se, že největším nepřítelem uznání homosexuálů, respektive queer lidí (přinejmenším v čínských městech) tak nejsou předsudky, ale byrokracie.

Ve vlastní Číně pozorujeme vzrůstající toleranci i podporu homosexuálním svazkům zdola. Na Taiwanu je situace podobná, avšak zrovnoprávnění a uznání tam brání nikoli dvě hlavní politické strany, ale spíše jen konzervativismus části občanů. Demokratická pokroková strana pak přímo podporuje uzákonění stejnopohlavních svazků. Zdá se, že neuběhne mnoho vody a svazky budou legalizovány. To může posloužit jako odzkoušení pro pevninu.

Tedy: ačkoli diskriminace a stigmatizace homosexuálů je v Číně stále velká, trend rozhodně vede mílovými kroky k liberalizaci, k čemuž jsou i historické kulturní předpoklady. Jen škoda, že emancipace queer lidí je jako jinde ve světě tak málo součástí širšího hnutí proti útlaku.


Zdroje:
http://www.asylumlaw.org/docs/china/ins0301_china_homosexuals.pdf

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.