„Tím jsem chtěl říct, že jsem udělal ve svém životě dost práce pro to, abych si vysloužil přezdívku ťululum, kterou dokázala až řeka Ořeška zbavit jejího hanlivého významu, když z ní učinila nejvyšší vrchol lidského snažení zaměřeného proti zemské přitažlivosti.“

Touto větou končí kniha Františka Nováka Výstup na horu Ťululum aneb o biologické podstatě pozemského času, která na čtenáře může zapůsobit jako stěží uvěřitelný a velmi obtížně identifikovatelný objekt či artefakt z jakéhosi velmi vzdáleného, nebo možná až příliš blízkého, v každém případě však krajně matoucího a překvapivého světa.

Už poněkud bizarní okolnosti vzniku knihy působí jako dobře vymyšlená fikce — dvanáct kapitol tohoto v nejlepším slova smyslu iniciačního románu se zrodilo v rámci oblastní literární soutěže Řehečská slepice — nadto však nejsou fiktivní, ona soutěž skutečně proběhla a Novák, tento kartograf, dlouholetý pracovník muzea, šachový přeborník a samorostlý spisovatel se jí opravdu zúčastnil.

Kniha samotná nás společně s krásnými, kongeniálními ilustracemi Vojetěcha Jiráska vede na podivuhodné putování, které začíná epifanií „myšlení, založeného na čichové duševní podstatě“ a končí až na samotné hoře Ťululum, jejíž „vrchol je tak špičatý, že ani nejšpičatější jehla nemá tak špičatý hrot“.

Během putování se můžeme seznámit s beznadějně zamilovaným oboupohlavním koněm Řehčem, který svede dohnat i příslovečného Bycha, vyslechnout zpověď řeky Ořešky, leccos se dozvíme o opožděném mužském rozumu zvaném Pak, vzniku české národní hymny a našich dějinách vůbec. Konečně nám autor, tento „šafář pozemského času“, zjeví povahu „levotočivého duševna“, aby nakonec poněkud zkoprnělého čtenáře dovedl až na samotný vrchol hory Ťululum, kde se bolest a námaha výstupu proměňují v úlevu.

Vyprávění, prokládané esejistickými a memoárovými pasážemi, překvapí bohatstvím imaginace, ale zároveň promyšleností a jakousi obtížně uchopitelnou přesností. Kniha má při vší fantasknosti jen málo společného s volným vršením snových obrazů či asociací; sám autor podotýká, že jeho představy, „založené nikoliv na zrakové, ale na čichové duševní podstatě“, naprosto „nejsou volné, svobodné, demokratické“.

Jde o imaginaci v silném slova smyslu, tedy imaginaci bytostně prostou vší svévole, vzdálenou snahy o „sebevyjádření“. Jaromír Typlt v doslovu v souvislosti s textem právem jmenuje Jamese Joyce, připomíná Sokratovo ironické etymologizování v Platónově Kratylu a cituje Novákova blízkého příbuzného, Ladislava Klímu a jeho Lidskou tragikomedii.

Vedle těchto možných inspiračních zdrojů — třebaže v Novákově případě bych hovořil spíše o duchovní spřízněnosti — bych rád nabídl ještě další souvislost. Jak naznačuje i Typlt, Novákův text jako by odkazoval ke zkušenosti hermetického či magického zasvěcení, onomu „drtivému výsměchu tarotového Blázna“. A skutečně — Novákova hra se slovy a řada motivů v knize může připomenout mýtoetymologické eseje D. Ž. Bora či alchymickou „fonetickou kabalu“.

Samotná hora Ťululum, „proti níž je nejvyšší hora na světě zvaná Čomolungma neboli Mount Everest pouhý kopeček“, se zdá být blízkou příbuznou „hory filosofů“ či Daumalovy hory Analogie, ba zdá se, že by se mohlo jednat o týž vrchol. Ve srovnání s řadou pseudookultních románů, které z důvodů spíše obchodních než věcných operují s lacinou esoterní veteší, je však tato kniha prostá falše a podbízivosti. Autor se nestylizuje do pozice zasvěcence. Nemusí.

Daleko od všech žabomyších sporů v českém literárním rybníčku, kde poslední dobou šustí papírem i facky, se zrodila podivuhodná kniha. Kouzelný, avšak vlastně nijak snadný text si jen stěží najde zástupy čtenářů, a vskutku se ani nemusíme obávat, že by se náhle vyrojila legie epigonů. O to víc však Výstup na horu Ťululum stojí za pozornost a opakované čtení. Pro mě se jedná o knihu roku. A dost možná ne jen loňského.

František Novák, Výstup na horu Ťululum aneb o biologické podstatě pozemského času, Malvern 2013