Pamatuji si, jak v dobách, kdy byl Václav Klaus a jeho ODS naprostým hegemonem politického trhu a jeho pojetí ekonomické transformace vzbuzovalo všeobecné nadšení, se cestovalo se sáčky Vitany všeho druhu v přepravkách pod sedačkou autobusu Karosa a poznával se „svět“.

↗

Foto commons.wikimedia.org

Těžko na ty doby, kdy se nad rozpáleným plynovým dvouplotýnkovým vařičem s hliníkovým kotlíkem či ešusem vznášela do letní noci, někde na dálničním odpočívadle kdesi v Itálii, lahodná vůně gulášové polévky od Vitany a snil se sen o tom, že taky jednou se budeme mít jako ti, co okolo nás projížděli a tvářili se tu zděšeně, jindy shovívavě.

Přesto mezi cestovateli bylo jen málo těch, kteří se hrdě nehlásili k Václavu Klausovi a nesmáli se — ovšem s hrdostí - vtipu o zátce od piva coby Klausově pánvičce na dva karbanátky.

I ODS skončila, stejně jako Vitana, na „neschopnosti přizpůsobit se trendům spotřebitelů“. Volič-spotřebitel přestal prostě vyhledávat náhražky. Dnešní volič-spotřebitel chce opravdovou vůni a chuť, už nevěří na „polévky-sekyračky“, které si stejně musí dodělat sám, aby se vůbec najedl.

Ani masivní reklama nezafungovala — prostě kde nic není, ani čert nebere. Navíc sen, který v 90. letech způsoboval v lidech víru v lepší příští, v politiky a jejich kázání o utahování opasků, skončil. Volič-spotřebitel přesto v něco věřit chce a tak hledá každé volby někoho, s kým bude mít aspoň ten pocit opravdové chuti a vůně.

ODS několik volebních období po sobě nabízela už právě a jen instantní náhražky opravdových idejí a tomu odpovídající politiky. Výjimku v tomto představoval Mirek Topolánek, kterému však pro start pomohla i tehdejší krize ČSSD a její vnitřní problémy.

Kontrast, který Topolánek představoval oproti éře Václava Klause, byl takový, že dokázal k ODS přivést i nové voliče, kteří opět začali cítit chuť i vůni. Mirek Topolánek však nebyl věru ideologem a nebyl schopen ani se ideovými typy politiků obklopit, což — vedle dalších chyb — vedlo k jeho konci.

ODS v Olomouci hledala recept na dnešní antipolitickou dobu, v níž se volič chová jako spotřebitel a hledá na trhu opravdový smyslový prožitek. Je to doba „malých hrdinů drobné práce“, lokálních rebelů, kteří vystavují na odiv svojí antipolitičnost, bojují z pozic těch „slabších“ s těmi „silnějšími“, tedy politiky, kterým ovšem dnes zároveň diktují jejich agendu.

Je prostě směšné hrát si na „nepolitické hnutí“ a přitom se nechat využít či zneužít cynickým miliardářem k jeho politickým ambicím, jako se to stalo například Rekonstrukci státu.

Neříkám, že ODS ten recept na kongresu našla — to uvidíme záhy, během tohoto (bohužel) opět volebního roku. Jen poukazuji na problém, který s ODS sdílí další „politická Vitana“ v podobě ČSSD.

Pokud totiž nebudou obě strany schopné být autentické ve svých slovech a činech, ale také v personální nabídce lidí, kteří jsou schopni „drobné politické práce“, a budou jen instantní náhražkou plnou prázdných a stále dokola se opakujících slov, pak dospěje rozpad politického systému do svého konečného a nevratného stádia.