Lepší pozdě nežli později

Lukáš Jelínek

ČSSD by si měla zodpovědět, proč nemá svoji Jourovou a svoji Válkovou. Nebo ji snad má a před voliči tají jako macecha Popelku? Nová ministryně práce a sociálních věcí by tento problém ve volných chvílích mohla pomáhat řešit.

Najednou to jde. Ještě před čtrnácti dny Bohuslav Sobotka v ČSSD ženu, která by mohla vykonávat ministerskou funkci nenašel, nyní má na ministerstvo práce a sociálních věcí hned čtyři kandidátky. Odkud přišla ta změna? Rozhoupaly se dámy? To je málo pravděpodobné. Nebo se jich předseda původně neptal?

Podle svých slov původně vybíral z mužské trojice Krčál-Špidla-Sklenák. Teď jsou Vladimír Špidla a Roman Sklenák ze hry. Skoro se zdá, že i předtím byli jen do počtu a Sobotka jasně věděl, že na soupisku umístí Petra Krčála, vlivného sociálního demokrata z Vysočiny. Evidentně uspokojoval jiné zájmy než genderové, tak trochu to i veřejně naznačoval.

Jaké to byly, si můžeme jen domýšlet. Ostatně dnes na tom nesejde. Na stole leží jména čtyř zajímavých dam, které by mohly nejen kvalitně vést velké ministerstvo, ale také rozptýlit ošklivou šuškandu, že ČSSD je strana pěti chlapů a Aleny Gajdůškové.

Zuzana Jentschke-Stocklová byla čtyři roky středočeskou krajskou radní pro sociální politiku, dnes vede sociální komisi tamní ČSSD. Mladá politička má pověst skvělé organizátorky. V Rathově éře sice funkcionařila, ale kapsy si nemastila, časem se dokonce stala nepohodlnou.

Taťána Valentová-Nersesjan spravuje sociální věci ve Zlínském kraji. Říká se o ní, že není žádné ořezávátko, což v převážně mužském prostředí je výrazná přednost.

Ivana Stráská dělá tutéž práci v jižních Čechách. Dokonce byla stínovou ministryní před Romanem Sklenákem. Sotva jí vyčítat, že nestíhala, když se musela věnovat placené funkci a jako většina žen i své rodině.

Michaela Marksová-Tominová má jako jediná z adeptek přímou zkušenost z ministerstva práce a sociálních věcí — vedla tam odbor rodinné politiky. Má také pestré kontakty na neziskovou sféru a občanská sdružení.

O kompetenci čtyř kandidátek nemůže být pochyb. Ale protože funkce ministra je v první řadě politická, nelze přehlédnout symbolický význam výběru ženy. Zvlášť když ČSSD jako jediná z koaličních stran hlásá ve svých řadách kvóty pro ženy. Proto by měla také ukázat, že její přístup je efektivní a pomáhá ženám v politickém angažmá.

Kdo už jiný z dnešního osazenstva Sněmovny než sociální demokracie měl být atraktivní pro ženy-političky a ženy-voličky? A je mýlka myslet si, že zde je o emancipaci žen. Kdepak! Jde o emancipaci sociální demokracie od tábora těžkopádných, konzervativních stran s hlavním slovem oprsklých chlapů.

Byla by ostuda, kdyby rychlokvašené hnutí Andreje Babiše dodalo do vlády dvě ženy, zatímco strana s propracovanou strukturou a kvótami ani jednu. Kromě toho, ANO mělo mimořádně šťastnou ruku.

Věru Jourovou (místní rozvoj) provází renomé špičkové manažerky — bystré, vzdělané, cílevědomé. Její přednosti dokáží briskně vypíchnout též lidé, kteří nepatří do fanklubu Jourové. Pro Babiše je cenná i zkušenostmi ze státní správy. Ví, kam se vrací a jaké nástrahy ji tam čekají.

Helena Válková (spravedlnost) zase působí jako žena s hlubokou zkušeností odbornou (vyniká v trestním právu a kriminologii), ale i životní. Coby doyenka kabinetu bude moci uplatnit i nadhled a nabytou moudrost.

ČSSD by si měla zodpovědět, proč nemá svoji Jourovou a svoji Válkovou. Nebo ji snad má a před voliči tají jako macecha Popelku? Copak opravdu ti drsní chlapi, co se pyšní dlouhodobým programem prosazujícím větší zapojení žen do společenského a politického života, ženy ve straně upozaďují či dokonce šikanují?

Někde bude problém — a nová ministryně práce a sociálních věcí by jej ve volných chvílích mohla pomáhat řešit. Teorii objasňovat netřeba. Všichni víme, jak Česká republika pokulhává za severem i západem Evropy, stejně jako za sousedy v Německu či Rakousku. Poměr žen v politických funkcích se prakticky nemění. Stále pro to jen hledáme nějaké ospravedlnění. Leč přichází čas pro nápravu. Nejen kvůli etickým aspektům a genderové spravedlnosti.

Motivace se může skrývat i v potřebě učinit stranickou politiku a stranický systém přitažlivější pro veřejnost. Političky přitom zhusta působí důvěryhodněji, spolehlivěji a vyrovnaněji než politici s nálepkou rutinérů a starých cyniků. Je slušná šance, že voliči (a voličky) jim budou pozorně naslouchat.

Akcentování ženského prvku ve veřejném životě tak není otravnou povinností či velkorysostí pánů tvorstva — jde o předpoklad trvale udržitelné politiky. Tím, že Bohuslav Sobotka pravděpodobně vybere do neobsazené funkce ženu, vlastně jen provede sebezáchovný krok.