že se upustí i od zavádění tzv. nadstandartu. To je podvod na pacienty, neboť jde o zavádění přímé platby čili převádění určitých prací do kolonky prací generujících zisk, ačkoli to tam zjevně nepatří. Jenže proč vlastně?
Přemýšlím, jak určit dělítko mezi pracemi, u kterých je správné generovat zisk a u kterých je správné je provádět jako neziskové. V současnosti je to rozdělení vnímáno jako dělení na veřejný a privátní sektor. Jenže privatizací veřejného se to dělítko relativizuje. Já si přesto myslím, že tu musí existovat nějaký základní důvod, princip či více důvodů, podle nichž je záhodno to zaškatulkovat správně. No a pak se v demokracii vyargumentuje dohoda a potvrdí se zákonem: toto jsou práce neziskové, veřejné a placené z daní a toto zase práce privátní, ziskové, které se samy financují. Konkrétní důvody pro to zaškatulkování a ty by mne zajímaly.

Zabýváte se tím někdo?

Zatím mám pracovní domněnku, že neziskové by měly být ty práce, které lze chápat jako službu konkrétnímu člověku, zatímco ziskové by měly být výroby věcí. Například práce učitele, lékaře, státního úředníka, policisty apod. by měly být neziskové, zatímco výroba aut, elektroniky, pěstování obilí, pečení chleba apod. jsou typické příklady prací, které by měly být provozovány se ziskem. Zdůvodňuji si to tak, že když se cena za službu konkrétnímu člověku určuje případ od případu dohodou, pak například lékař má tendenci věnovat pacientovi čas a úsilí podle toho, kolik mu je pacient ochoten a schopen zaplatit a nikoli podle druhu a závažnosti jeho onemocnění. Nebo vezměte si ty farmaceutické firmy, které mají tendenci zvyšovat svůj zisk, aniž by tomu odpovídaly jejich náklady. Uplatňování tržních principů (nabídky a poptávky) tu vadí, aby práce byla vykonávána zdárně.
Ten problém se mi teď jeví složitější než jsem si napočátku myslela. A přitom je klíčový.