Podmínkou fungování poměrného volebního systému je kompromis. To platí nejen pro programové otázky, ale také pro politická spojenectví. Než se začne jednat o potenciálních koalicích, musí si každá strana ujasnit, kteří partneři pro ni připadají v úvahu.

Vznikají kolem toho složité politické hry, často už před volbami. Kupříkladu sociální demokracie má, jak známo, platné usnesení, které „vylučuje politickou spolupráci“ (mimo jiné) s KSČM; ale do posledních voleb šla s cílem právě ve spolupráci s komunisty vládnout.

Nejedná se však o žádný paradox ani o žádné pokrytectví. Politická realita se postupně mění; a sociální demokraté se od bohumínského usnesení už několik let viditelně odpoutávají a otevřeně mluví o jeho případném zrušení. Všechny strany zároveň vědí, že s jednoznačnými odmítnutími spolupráce se musí šetřit.

Sociální demokraté v posledních letech zdůrazňují pravolevé dělení; proto odmítli koalici s ODS a TOP 09. „Bohumínskou“ linii „nepřípustnosti spolupráce... s extremistickými politickými stranami“ drží tentokrát lidovci: zakázali si koalici s komunisty a Úsvitem.

Současné pestré složení Sněmovny umožňuje každému, kdo se zajímá o politiku, si zkusit jednoduché cvičení: zamyslet se nad otázkou, která uskupení by (pokud by byl zapojen do vyjednávání o vznikající koalici) odmítl a proč.

Odpověď sociálních demokratů i lidovců je politicky zralá: důvody jsou v obou případech zřetelné; ČSSD i KDU-ČSL se drží stejné odpovědi před volbami i po nich; a odmítnout dvě uskupení znamená zvolit střední cestu mezi nepraktickým idealismem a bezideovým pragmatismem. Například ČSSD by se těžko mohla zároveň zříct spolupráce s pravicí i s komunisty.

Kromě jasného odmítnutí spolupráce lze voličům vyslat i měkčí signál. Například Strana zelených přijala před posledními volbami toto usnesení: „Po volbách budeme usilovat o takové uspořádání, které nebude pokračovat v politice současné vlády, nebude se opírat o KSČM, velkou koalici či opakování opoziční smlouvy.“

Je ale otázka, jestli „budeme usilovat“ je vhodnější postoj než „vylučujeme“. Může totiž snadno vyústit i v uskutečnění něčeho, co takovéto měkké usnesení neschvaluje: strana může „usilovat“ (nebo předstírat, že usiluje) o ledasco, ale potom se toho ve jménu kompromisu vzdát.

Naopak pokud se takto široce pojaté usnesení vykládá restriktivně, může zamezit každému třeba jen trochu rozumnému povolebnímu uspořádání. Nehledě na to, že při nynějším složení Sněmovny vůbec není jasné, co by výrazy „velká koalice“ a „opoziční smlouva“ vlastně měly označovat.

Na to, jak klíčová je otázka možných koalic pro fungování demokracie, se o ní dost málo debatuje. Třeba na podporu zrušení bohumínského usnesení se používají argumenty, které jsou čistočistě pragmatické, především však ulpívají na povrchu.

Třeba Bohuslav Sobotka přednedávnem řekl: „Přeci jenom od roku 1989 začala spolupráce [ČSSD a KSČM] na krajské a komunální úrovni.“

Jaroslav Marek z moravskoslezské ČSSD, jež požaduje zrušení bohumínského usnesení, zase prohlásil: „Kolegové myslí, že jelikož ČSSD nemá levicového partnera a dopředu si o ní může volič myslet, že není schopna složit levicovou vládu, tak ji to oslabuje.“

Tyto formulace mě zarážejí. Připomínám, že bohumínské usnesení explicitně vyloučilo i spolupráci s extrémní pravicí (SPR-RSČ).

Znamenají tedy dnešní postoje představitelů ČSSD, že kdyby postupně „začala spolupráce“ na komunální úrovni třeba mezi TOP 09 a DSSS, směla by to TOP 09 po čase předložit jako argument, proč přizvat DSSS do vlády? Obzvlášť pokud by ODS mezitím zanikla, takže by TOP 09 „neměla pravicového partnera“?

Tuto otázku kladu bez emocí a racionální odpověď na ni by mě zajímala. Sociální demokraté mají plné právo si vybrat kupříkladu jedno z těchto tvrzení (měli by ho ovšem odůvodnit): 1) komunismus nebyl tak hrozný jako nacismus; 2) současný neoliberalismus je hroznější než komunismus; 3) současná KSČM (na rozdíl od KSČM v roce 1995) už nenavazuje na předlistopadovou KSČ.

Pro případné zrušení bohumínského usnesení se jistě dají najít i jiné důvody. Ale prohlášení, že sociální demokraté budou s komunisty spolupracovat proto, že s nimi stejně už spolupracují, mě vůbec neuspokojuje — politicky, morálně ani intelektuálně.

Otázku možné spolupráce s komunisty si bude muset bez vytáček zodpovědět i Strana zelených — nebo jakékoliv zelené uskupení, které bude v Česku relevantní politickou silou. Rozhlasová debata, v níž se minulý týden střetli místopředseda SZ Matěj Stropnický a spoluzakladatel Bursíkova LESa Ivan Rynda (Pro a proti, Český rozhlas Plus, 27. 11.), bohužel k projasnění tohoto problému nepřispěla.

Oba diskutující využili téma KSČM hlavně k vzájemným ideologickým výpadům. Rynda zopakoval Bursíkovo účelové obvinění, že zelení směřují ke spolupráci s komunisty. Dokonce podsouval „levicovému křídlu Strany zelených“ pokus o návrat k „socialistickému plánovanému hospodářství“ a snahu „přinutit lidi ke štěstí ve jménu vědeckého světového názoru“.

Stropnický spolupráci s komunisty vyloučil, příznačně však pouze s poukazem na antiekologičnost současné KSČM.

O značně problematickém vztahu komunistů k lidským právům (dalšímu pilíři zelené politiky) se Stropnický ani slovem nezmínil. Z opakovaných dotazů moderátorky, nakolik by spolupráce zelených s komunisty byla možná „v jiných oblastech“ než ekologie, se Stropnický opakovaně vykrucoval. Tvářil se například, že neví, proč by spolupráce s komunisty mohla představovat „problém“, a žádal moderátorku, aby mu to objasnila.

Vyhýbavé bylo i Stropnického shrnutí, že mezi zelenými a komunisty existují „základní ideologické odlišnosti“ (jaké? opravdu jen environmentální?), kvůli kterým o spolupráci „nemá smysl uvažovat“. Má to znamenat, že komunistům pro návrat mezi relevantní demokratické strany stačí změnit názor na Šumavu a Temelín? Nebo podle Stropnického už KSČM demokratickou stranou je?

Z toho, že přespříští česká vláda se možná bude opírat o komunisty, mám pramalou radost. Chápu ale, že vtáhnout komunisty do koaličních vyjednávání bude dřív či později nutné; a nemyslím si, že to zničí českou demokracii. Uznávám také, že české pravicové strany leckdy používají antikomunismus jako účelový mobilizační slogan.

Pokud ale sociální demokraté a levicoví zelení budou předstírat, že netuší, co by řadě jejich spoluobčanů asi tak mohlo na komunistech vadit, nikam se neposuneme. Ani k modernizaci sociální demokracie, ani k integraci zelené politiky.