Veřejné rozhodování a nová levice

Ze společnosti se vytrácí základní princip zastupitelské demokracie: schopnost veřejnosti učinit si názor na úroveň a výsledky veřejného rozhodování a na vliv tohoto rozhodování na kvalitu života jednotlivců i fungování celku – státu.

Současný stav veřejného komunikačního prostoru je takový, že ani nadprůměrně vzdělaný občan není schopen reálně vyhodnocovat výsledky veřejného rozhodování.

Zatímco spolu s exponenciálním růstem informací ve veřejném prostoru si veřejná správa s větším či menším zpožděním buduje nákladné nástroje na podporu svého rozhodování, veřejnost má pro hodnocení výsledků tohoto procesu prakticky tytéž prostředky, jako před desítkami let, jen kvantitativně více rozvinuté.

Na této situaci se rovněž podílí (či spíše je imanentní součástí vývoje) neustále rostoucí složitost veřejnosprávního prostoru, do značné míry nahodilý a partikulárními zájmy ovlivňovaný vývoj legislativy a málo průhledná, kompetenčně nevyjasněná struktura veřejných rozhodovacích institutů.

Není tedy divu, že ze společnosti se vytrácí základní princip zastupitelské demokracie: schopnost veřejnosti učinit si bez zbytečného odkladu názor na úroveň a výsledky veřejného rozhodování a na vliv tohoto rozhodování na kvalitu života jednotlivců i fungování celku - státu.

Z deficitu tohoto principu pak pochází značná frustrace části veřejnosti. Pro objektivně prožívané snižování životní úrovně lidé nalézají vcelku správná intuitivní vysvětlení (nízká lidská i odborná kvalita vrcholových politických osobností). Nicméně neexistence hodnotících kritérií vytváří dostatek místa pro vypouštění mlhy: pro „politicky“ motivovanou relativizaci a praktických individuálních zjištění. To má několikanásobný účinek:

1. Pocit nepostradatelnosti politiků jako společenské vrstvy, která jediná se cítí být kompetentní k pohybu a činění konečných rozhodnutí ve spletitém prostoru veřejné správy.

2. Tento pocit je sdílen stávajícími politickými silami bez rozdílu pravolevé orientace a vnější rétoriky. Stejně tak se do něj vžívají všichni noví hráči, projevující ambice mít na veřejném rozhodování podíl. Postoj se dá vyjádřit sloganem: „Dejte nám svůj hlas, svou důvěru a to nám stačí, neboť my nejlépe víme, jak na to“.

3. Nezměněný stav dezorientace veřejnosti a neexistence nabídky politických sil na změnu tohoto stavu násobí všeobecně sdílený pocit zmaru a intuitivní hodnocení politické, ale i výkonné části veřejné správy jako mocichtivého, chamtivého parazita na společnosti.

4. Špatné zkušenosti s nedobrým stavem veřejné správy, jak se čas od času veřejně projevují, jsou v některých případech bezesporu zapříčiněny mafiánským, kriminálním chováním konkrétních zúčastněných osob. Z definice celého prostoru jako nepřehledného, neprůhledného, obtížně kontrolovatelného a do sebe zapouzdřeného světa však vyplývá, že příčinou větší části problémů je spíše objektivní neuříditelnost celého systému, neschopnost (a nemožnost) vydávat na všech úrovních jasná zadání s vymahatelným plněním, diletantství a nízká kvalifikace protagonistů.

5. Veřejné vědomí bezmoci proti celému tomuto konglomerátu příčin a následků vede k pochopitelné radikalizaci společnosti a ke ztrátě důvěry v demokratické instituce. Namísto snahy o pochopení a orientaci v složité problematice veřejného rozhodování (v současné podobě je objektivně prakticky nemožná) zní radikální volání po odstranění stávajícího establishmentu a jeho náhradě nejrůznějšími utopickými obdobami „rady moudrých“, po revizi Ústavy, odstranění politických stran, po povrchních úpravách volebních modelů a po zavádění neústrojných prvků přímé demokracie.

Ve věci vytváření podkladů pro účinnou zpětnou vazbu demokratického veřejného rozhodování zcela selhávají veřejnoprávní instituce, ať už jde o média, či vzdělávací a akademická pracoviště.

Veřejnoprávní média, vedena závody ve sledovanosti s komerční konkurencí, namísto „nalézání“ a střežení veřejného zájmu, užívají stejných praktik jako konkurence. Tj., balí svá sdělení do rádoby „příběhů“ a za tím účelem dělí informace do fragmentů, z nichž vybírá ty, které žánru „příběhovosti“ vyhovují.

Zcela se ztrácí systematicky budovaný, všestranný obraz společnosti a státu, jenž je v souladu s každodenní životní zkušeností populace a který ukazuje zejména na vazby mezi veřejným rozhodováním na každé z úrovní na jedné straně a stavem této každodenní reality na straně druhé.

V akademickém světě platí jiná omezení. Málokteré z odborných pracovišť má odvahu zabývat se předmětem výzkumu, u nějž se dá ve výsledku předpokládat konflikt s politickou praxí. Důvod je zřejmý, rozpočty akademických pracovišť jsou bezprostředně podřízeny politickým, potažmo správním rozhodnutím, a to v relativně krátkodobých intervalech. Což znamená, že politika má v ruce účinný nástroj k vyvolání akademické autocenzury.

Důsledkem je, že prakticky neexistuje výzkum, který by se v teorii zabýval vývojem struktury veřejného rozhodovacího prostoru ve vztahu ke kvalitě veřejného rozhodování, ve vztahu k demokratickým zpětnovazebním mechanismům, ve vztahu k proměnám veřejného komunikačního prostoru, k množství a kvalitě informací, pohybujících se v něm.

Jednou z příčin tohoto stavu je silná ideologická zátěž akademického světa, kdy každé sdělení, mířící k společenskému prospěchu na úkor prospěchu individuálního je stigmatizováno kryptokomunismem a vyřazováno z akademické debaty.

Obecně platí, že veřejnost má právo být informována o tom, jaké jsou důsledky rozhodování ve veřejné správě. A to pokud možno s předstihem, v době, kdy se volí z variant. A stejně tak platí, že zájmem efektivně pracující veřejné správy je mít vždy po ruce (podložený) argument, že bylo známo dopředu, o čem, jak a s jakými následky je veřejně rozhodováno.

Mám za to, že každý z oborů veřejné správy se dá popsat na každé úrovni omezeným počtem parametrů, jež popisují stav a vývoj daného oboru - resortu. A že každé rozhodování musí být vztaženo právě k tomu, jak se má ten který parametr (nebo jejich kombinace) měnit v čase. Jinak by rozhodování nemělo dobrý smysl.

Toto je napohled myšlenka technokratická, možná až utopická. Kdyby ovšem neměla svůj reálný vzor. V roce 2001 vydal dánský statistik Björn Lomborg knihu Skeptický ekolog (česky 2006), ve které se mu podařilo podstatně narovnat celosvětovou debatu o environmentalistických tématech.

Nikoli za tím účelem, aby prvoplánově zpochybnil tvrzení ekoaktivistů (jak téma poklesle chápou někteří jeho interpreti), nýbrž aby umožnil lépe a kvalifikovaněji vážit, jak v těchto věcech účinně (a zda vůbec) investovat veřejné zdroje.

Je zřejmé, že výše uvedenému jsou podřízeny úvahy o vhodné interpretaci veřejného rozhodování, o tom, co vše a do jaké hloubky má být předmětem tohoto rozhodování, jak rozlišit rozhodování veřejného orgánu a jednotlivé osoby (což má vliv na vyvozování odpovědnosti), oddělit politickou a odbornou úroveň a zároveň stanovit, v jakém okamžiku, na jaké úrovni a jakými nástroji má smysl, aby do veřejného rozhodování přímo vstupovala veřejnost.

Platí však (dle mého), že narovnání informací o veřejném rozhodování, co se týká předmětu, výsledku i procesu, je prvotní. Do té doby všechna volání po změnách volebních mechanismů a jiných formálních rysů veřejného života zůstávají na povrchu, neboť se opírají jen o intuitivní posuzování věci.

V poslední době se vede debata na téma překonaného „pravolevého“ modelu politiky. Mám za to, že tento model má v jistém smyslu stále význam. Stejně jako má význam posuzovat roli výjimečného jednotlivce v kolektivu, který překračuje mantinely a přináší nosné myšlenky rozvoje a na druhé straně synergickou sílu společenství, kde každý člen spoluodpovídá za jeho udržení a funkčnost.

Z tohoto pohledu se mi jeví princip udržování nepřehledného stavu veřejného prostoru a tím i vytváření podmínek pro partikulární využívání informací o veřejných záležitostech jako princip pravicový, individualistický.

Naproti tomu usilování o co nejprůhlednější, nejčitelnější a nejpředvídatelnější veřejné rozhodování mi splývá s principem levicovým, v pravém slova smyslu společenským. S tím, že všeobecně dobře známý, dobře popsaný a předvídatelnými pravidly se řídící veřejný rozhodovací prostor má poskytovat dostatek šancí pro individuální kreativní aktivitu a osobní úspěch.

Ve vytváření a udržování takového stavu veřejného prostoru vidím také nejperspektivnější náplň pro novou levici – má-li být tohoto označení ještě stále užíváno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.