„Co to byl 17. listopad 1939?“ šokovala mne tento týden otázkou má osmadvacetiletá studentka a jedním dechem dodala: „Myslela jsem, že se něco stalo jen sedmnáctého v devětaosmdesátém. Aspoň z televizního zpravodajství to tak vyplynulo.“ A pokračovala popisem pátrání po dalších informacích na internetu, kde je jich podle ní o událostech z roku 1939 pohříchu málo.

Větší část hodiny cizího jazyka jsem tedy věnovala stručné lekci o Mnichovu, druhé republice, okupaci a vzniku protektorátu Čechy a Morava, o událostech z 28. října 1939, o mladém dělníkovi Václavu Sedláčkovi, studentu Janu Opletalovi...

Má studentka není jediná, která o 17. listopadu roku 1939 zhola nic nevěděla. Povědomost, bohužel, o nich nemá ani velká část mladých lidí narozených po roce 1989. Možná většina. Jak jinak si například vysvětlit, že letos 17. listopadu, nepřišli před Hlávkovu kolej, ani do ruzyňských kasáren, kde byli popraveni studentští předáci, že nepřišli uctít památku svých statečných předchůdců?

Rovněž ze zpráv v médiích neznalý člověk musel nabýt dojmu, že stěžejním momentem v naší historii je 17. listopad 1989. Také proto by měl být obnoven Mezinárodní den studentstva.

Mnohokrát jsem slyšela, že šlo o svátek komunistický. Svatá ty prostoto! Takový argument neobstojí. Vždyť coby Mezinárodní den studenta byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně na manifestačním shromáždění delegátů studentů dvacet šest národů světa.