Sentimentální generace?

Vyvíjí se současná generace mladých v onu mytickou občanskou společnost? Jsou tu přinejmenším dvě pochybnosti. Opravdu mluvíme o celé generaci mladých lidí, která nějakým způsobem proklamuje své názory? A co je důvodem jejich angažovanosti?

V poslední době se objevilo množství článků o tom, že generace současných mladých lidí se konečně vyvíjí v onu mytickou občanskou společnost. Že konečně říkají, co chtějí a dokážou to podložit racionálními argumenty nebo dokonce právními předpisy. Pak jsou na ně i politici krátcí, protože takovému nátlaků mládí, krásy a inteligence se přece nedá vzdorovat. Myslím, že pořád ještě sníme.

Jsou tu přinejmenším dvě pochybnosti. Za prvé: opravdu mluvíme o celé generaci mladých lidí (řekněme narozených od roku 1985), která nějakým způsobem proklamuje své názory? Přece jen zde, pokud se dopustíme menší generalizace, máme alespoň dva základní proudy lidí.

Ten první je ona nic neřešící „zlatá mládež“, která tady byla už za totality, v zásadě konformní „hodní“ lidé, kteří ale určitě v roce 1989 z Albertova nevycházeli. Mentalita je stejná, režim je jiný, ale na tom přece nesejde. Podstatné je, že vám tito lidé pravděpodobně řeknou, že demokracie je správná, ale utvoření si názoru na její reálné provedení v současnosti bohužel musí ustoupit „dnešní party v Caribicu a zítřejší v Two Faces.“ (brněnské kluby)

Druhý typ mladých lidí tady v určité formě taky existoval dřív. Jsou sice více či méně vzdělaní (často i více), především ale mají zájem. To jsou ti, o kterých se často píše jako o zvěstovatelích nové občanské společnosti.

Chodí na protestní akce, koncerty, žijí kulturně, debatují v kavárnách, a tak to máme rádi. Mohli bychom snad i tvrdit, že se snad snaží o rozvoj občanské společnosti, ale…. Několik z nich určitě ano, několik jich je takových, že nemají jen hromadu řečí, ale zdá se, že ti, co stojí za nimi, jsou jen ti, co nějak „chtějí být u toho“.

Je sice skvělé, že masa lidí, tažená několika ušlechtilými názory, je schopná i vážným způsobem promlouvat do věcí veřejných, ale zůstává otázka, proč to ti lidé dělají. Myslím si, že ikonizovat tuto masu jako občanskou společnost je chybné, a v článcích se bohužel této chyby komentátoři často dopouštějí (například David Antoš zde Generaci Y popisuje se všemi znaky občanské společnosti, bere je jako přirozené). Popisují ráj, ale had je tady skrytě přítomen více než kdekoliv jinde.

Především chci říct, že následující odstavce nepíši v nijak negativním slova smyslu, přece jen se sám do této masy zařazuji a popíral bych tím pak sám sebe. Myslím si, že ta touha po účasti pramení ze sentimentu, melancholie a nudy, která nás provází. Často máme nějaké názory, máme jich i docela dost, ale v zásadě jsou nespojité a roztříštěné.

Jsme svobodní, ale stejně bychom byli rádi, kdyby nás někdo nějak nasměroval. Konzumujeme „jinou“ alternativní kulturu a máme rádi filmy o loserech typu Samotáři, protože se do nich projektujeme. Často se hýbeme odnikud nikam a hledáme svoji identitu, která se zdá být nám skrytější než generaci předchozí.

Když Havel mluvil o formování individuální a národní identity, myslel si, že po listopadu s individuální svobodou přijde i společenská pluralita, která bude zastřešena nějakou archetypální národní identitou, jež z ní vyplyne. Bylo by to krásné a lidé snad dokonce byli ochotni se otevřít západním myšlenkám a kulturám, které zde do té doby být nemohly, a včleňovat je do naší kultury. Ale – jak to tak bývá - stalo se trochu něco jiného.

Lidé formovali svoji identitu spíše na emoce vzbuzující masové kultuře z celého světa než na intelektuálních základech západních společností. Konzumace západní produkce - především filmové a hudební - od Beatles až po devadesátkové Kelly Family, od Vetřelce po Beverly Hills, vytvořily v devadesátých letech společně se značně svébytnou domácí politikou spíše morálně politický kulturní kýč (a nemyslím to nutně pejorativně) než komplexní identitu.

Vyčítat to ovšem někomu by bylo obrovskou chybou. Bylo nutné si po více než čtyřiceti letech trochu zaskotačit v šusťákovkách a tričkách s Michaelem Schumacherem. Problém je ten, že my za tuto epochu plnou entuziasmu a uvolnění neseme daň v podobě onoho sentimentu či melancholie (která se nutně nemusí týkat jen touhy po návratu zpátky, ale dotýká se celých našich osobností).

Mnoho mladých lidí z této druhé kategorie si tuto dobu kýče mytizuje jako období, kdy to „bylo nějak tak lepší“. Nemůžeme se ani tak docela odvolávat na nostalgii, podle které si pamatujeme z minulosti jen ty příjemné věci, protože se na této kolektivní představě shodnou i zástupci starší a dokonce i nejstarší generace, kteří tvrdí, že tento dějinný úsek byl lepší než doba před revolucí, kdy byli oni mladí.

Možná tedy jen chceme tímto masovým aktivismem přivolat zase nějakou strukturální politickou změnu, která by přinesla třeba dalších deset let křepčení, ale nepůjde to. Možná proto starší generace neměly s hledáním své identity takový problém, existovalo něco, co je ovládalo, co nenáviděli a konfrontovali se s tím.

A konfrontace je základním kamenem formování identity. My už se s totalitarismem konfrontovat nemůžeme, tak bychom se tedy asi alespoň rádi vrátili do doby, ve které bychom takové vážné věci nemuseli řešit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.