ANO - bylo líp!

Zveřejňujeme třetí díl rozsáhlého cyklu textů Petra Dimuna o Andreji Babišovi. Autor se tentokrát věnuje programatice hnutí ANO a vztahu jeho lídra a zakladatele k předlistopadovému režimu.

„Musí mít v hlavě cíl a jít za ním s využitím všech prostředků.“ (Andrej Babiš na otázku, co by doporučil začínajícím podnikatelům)

Česká republika má mnoho problémů, mnoho palčivých otázek ohledně své budoucnosti. Jsou však dvě klíčové z pohledu zahraničně politického i globálně-ekonomického: dostavba jaderné elektrárny Temelín a přijetí či nepřijetí společné evropské měny. Tzv. kamenné strany k těmto tématům přistupují dlouhodobě stejně a jejich představitelé respektují v těchto otázkách program a stanoviska svých stran. Nikoliv tak Andrej Babiš, který pronáší permanentně věty typu: „Mňa stále zkoušejí od programu. Ale jak plnily program iné strany!? TOP 09 či ODS slibovaly nebudeme zvyšovať daně! A čo udělaly po volbách? No zvýšily je! Já nejsem politik, já nevím na vše odpovědi, já se učím.“

Andrej Babiš se očividně rychle učí. Jinak by nemohl pro Lidové noviny 27. října 2012 prohlásit: „Nikdo ve sněmovně neřekne, že náš stát nepotřebuje žádný další Temelín, protože množství elektřiny, co vyrábí ta elektrárna dnes, stejně vyvážíme do zahraničí. Nikdo neřekne, že jde jen o kšeft, který má sloužit něčemu a někomu.“ Či pro Parlamentnilisty, o pár dní později (2.11. 2012): „No a také je tu dostavba Temelína, kterou naše ekonomika vůbec nepotřebuje, ale je to obrovská příležitost pro Toskánskou partu kolem Mirka Topolánka, aby tu měla opět možnost něco rozkrást. Ještě uvidíme, jak si to chlapci rozparcelují. Ještě mají dostatek času, aby to nějak po svém ‚zprivatizovali‘.“ Proč? Protože v nedávno zveřejněném programu jeho strany stojí, že nejen, že podporuje dostavbu Temelína, ale také modernizaci JE Dukovany. Obdivuhodně rychlá změna názorů v tak zásadní, strategické otázce.

Podobné je to s otázkou přijetí společné evropské měny euro. V těchto věcech by měl být každý šéf standardní strany jasno dopředu a držet názor bez ohledu na okamžité výkyvy nálad. Ne tak Andrej Babiš, který 14. září 2013 v rozhovoru pro Právo („Babiš: Chci být ministrem financí“, Právo, 14.9. 2013) prohlásí „a pro export a import by bylo nakonec dobré mít euro, ale bez toho, abychom ručili za jiné země“, aby si pak volič v Brně na jeho show poslechl následující sentence: „My jsme na tom dobře, protože máme českou korunu! Slováci přijali euro. A jak to bylo? Dělali to kluci na jachtě s J&T!“. Naposledy pak odmítl přijetí eura v chatu pro iDnes.cz (9.10. 2013) tak, že zcela obrátil oproti měsíc starému rozhovoru pro Právo: „Potřebujeme slabou korunu na podporu exportu a podporu naší ekonomiky.“

V tomto případě – asi pro jistotu otázka přijetí společné měny z programu Babišova ANO vypadla, neboť podle všeho se populismus nesouměřil s názorem mnoha jeho představitelů, ať již se jedná o bruselské lobbisty typu Pavla Teličky či podnikatelů závislých na exportu na západ. Velmi plasticky vystihuje amébnost Babišova ideového uvažování Martin Weiss v Lidových novinách: „Když je Babiš konfrontován s tím, že zatímco on je prozatím proti přijetí eura, ale má na kandidátkách řadu lidí – expertů! – pro něž je přijetí eura prakticky článkem víry, reaguje příznačně: ‚Já si myslím, že blaho by si měli představovat všichni lidi stejně, ne? Život je jednoduchý, akorát lidi ho komplikujou."

U obou těchto otázek není pochyb, že jsou klíčové pro budoucí směřování České republiky a náhlé změny názorů u lídrů stávajících či potenciálně parlamentních politických stran by měly býti varováním. Pokud by se podobných naprosto zmatených a v podstatě hloupých odpovědí na zásadní ideové a politické otázky budoucnosti země dopouštěl jakýkoliv jiný politik, byl by oprávněně pokládán buď za naprostého nevzdělance, anebo nekompetentního pomatence, jehož by těžko podpořily autority veřejného života. Ne tak u Andreje Babiše. Čím to je, zda nedostatkem přirozených lídrů v české politice, penězi, které jsou pro mnoho tzv. osobností v době krize klíčové, či se jedná o kombinaci obou těchto důvodů, to můžeme jen spekulovat.

V programu ANO však najdete velmi zajímavé věci i z pohledu Babišova podnikání – ať již toho původního či nového, v oblasti tištěných médií – které naopak Andrej Babiš konzistentně a přesvědčivě hájí.

Jde na příklad o snižování DPH na vybrané položky, včetně potravin a tiskovin. V obou těchto oblastech Babiš podniká a snížení DPH by se zcela jistě pozitivně promítlo do hospodaření jeho impéria. Co se potravin týče, program ANO navíc slibuje, že strana bude prosazovat větší dohled nad obchodními řetězci, aby nezneužívaly svého postavení vůči dodavatelům. U standardní politické strany je takový požadavek logický, avšak u projektu, v jehož čele stojí majitel největšího potravinářského holdingu a který opakovaně kritizuje nadnárodní obchodní řetězce, je takový programový cíl jasným střetem zájmů.

Podobné je to i s jiným bodem programu ANO, totiž slibem prosadit pro české zemědělce dorovnání evropských dotací. Bohulibý počin, avšak Babiš se sám přiznal, že Agrofert vlastní v České republice přibližně 100 000 hektarů zemědělské půdy, na níž dostává z Evropské unie dotaci „stejnou, jako jakýkoliv zemědělec, tj. 5500 korun na hektar“, což ročně činí neuvěřitelných 550 milionů Kč dotačních příjmů pro Agrofert a jeho podniky. Jenom tyto evropské dotace na hektar představují bezmála tolik, kolik udává Babiš, že ročně zaplatí Agrofert na daních…

Babišův velmi úzce vymezený svět hodnot a vnímání politiky lze ilustrovat i jinak, například na otázce naší pozice k Evropské unii a k její budoucnosti. V rozhovoru s Václavem Moravcem pro rádio Impuls 8.12. 2011 Babiš na tuto otázku odpověděl následovně: „Ať se podívá ministr financí, kolik jsme z EU dostali a kolik zaplatili. Pokud jsme dostali víc, tak to vůbec neřešme! Pokud míň, tak ať se na to podívá nějaký právník a vyhlašme referendum o vystoupení!“.

Na programové konferenci ANO, která se konala v dubnu tohoto roku v Olomouci, už Babiš rovnou na obdobnou otázku, totiž ohledně pozice ČR v EU, prohlašoval, že „Osemďesáť miliárd, které jsme v pluse vůči EU, je lepšie jako guľa do palice!“. A třešničkou na dortu, ilustrující Babišův naprosto byznysový přístup k politice, budiž jeho odpověď v chatu Týden.cz (9.10. 2013) na otázku smlouvy mezi ČR a Vatikánem: „Já jí k ničemu nepotřebuji.“

V programu ANO jsou prostě věci, o nichž Babiš nepochybuje a které jsou jeho páteří: vedle kritiky polistopadových poměrů se jedná především o ty oblasti, které se týkají Babišova podnikání. To ostatní je pro Babiše balast, který on k ničemu nepotřebuje a je to jen nutné zlo, které stejně není žádným dogma: „Můžeme měnit ten program průběžně? To nebude vadit.“ (LN, 30.9. 2010).

Tento despekt k programu, k vizi a idejím, které překračují jedince a jeho ryze osobní zájem, dává Babiš najevo permanentně ve všech svých veřejných vystoupeních. Padne-li otázka na nějaké věcné téma, vymykající se Babišovu úzkému zájmu, jakoby si odfrkne, mávne rukou, prohlásí „tak třeba“ a hned svede řeč na to, jak všichni po listopadu 89 kradou a jsou neschopní: „Ve finále mají program všici stejný: prachy a moc!“ (iHned.cz, videorozhovor s Andrejem Babišem, 11.10. 2013)

O co více Babiš kritizuje stávající poměry, nefunkčnost a neefektivnost stávajícího systému politických stran a státu, o co více kritizuje dobu po roce 1989, kterou nazýval zpočátku „Potěmkinovou vesnicí“, pak „blázincem“ a dnes „Matrixem“, o to více bije do očí skutečnost, že v programu ANO není ani čárka o době před rokem 1989. Jakoby éra 1948-1989 pro ANO neexistovala. Anebo, při pozorném čtení programových východisek, může čtenář dokonce nabýt dojmu, že ANO tuto dobu tiše rehabilituje:

„Naše země byla po mnoho desetiletí dobrou značkou pro celý svět. Byla na špičce světového strojírenství, obuvnického, sklářského, textilního, potravinářského průmyslu. Jména podnikatelů Baťa, Škoda, Kolben či Klement požívala všeobecné úcty. Za jejich úspěchem stály tisíce lidí, kteří měli příležitost uplatnit své schopnosti. Lidí, kteří věděli, že s každou svobodou a právem jde ruku v ruce také odpovědnost, že demokracie je práce v týmu a vyžaduje velkou míru solidarity.

Naše země nebývala zadlužená, naopak, jiní dlužili nám. Nebyla systematicky rozkrádána bezejmennými kmotrovskými uskupeními a těmi, jejichž jména nikdo ani nezná a kteří se kryjí tvářemi neschopných politiků.

V dobách, kdy naše vlast byla dobrou značkou, ji vedli lidé, kteří něco dokázali. Dnes nás v politice zastupují vesměs bezejmenné figury, osoby nastrčené stranickými sekretariáty, politici, kteří o každodenním praktickém životě většiny národa nevědí vůbec nic.

Za první republiky stát svoji značku systematicky budoval, stanovil jasná, všem srozumitelná, jednoduchá a stabilní pravidla, dohlížel na jejich dodržování, otevíral dveře obchodu, hájil a podporoval ty, kteří chtěli a uměli přiložit ruku k dílu.

Chceme, aby Česká republika byla dobrou značkou, aby si nás svět zase vážil, abychom sami cítili lidskou důstojnost a věřili ve spravedlnost, rovné podmínky a příležitosti pro každého. Chceme, aby se náš svět nedělil na bohaté a chudé, na ty, kteří mohou cokoliv, a ty druhé, kteří mohou být jedině odíráni, klamáni, vysmíváni a ožebračováni. Každý by měl mít stejné právo na úspěch, každý má mít šanci.“


Dovolil jsem si zde uvést celou Preambuli programu ANO, které nese název „ANO dobré značce“. Je nutné si uvědomit, že i KSČM má dnes v programu jakési vymezení se vůči období let 1948-1989. ANO je první politickou stranou/hnutím, která toto období ve svém programu cíleně vynechává. Co více: z textu je možné opravdu dovodit i názor, že tuto dobu považuje dokonce za éru „dobré značky“.

Jakkoliv je to něco, co je neobvyklé a nové, mohlo by se jednat o pouhé opomenutí těch, co sepisovali program. Program, který byl navíc spíchnut horkou jehlou a který, jak výše naznačeno, je možné – podle názoru majitelopředsedy – kdykoliv změnit.

Bohužel, právě osobnost Andreje Babiše a jeho stabilní názory na éru před rokem 1989, dávají tušit, že se o žádné opomenutí nejedná. Že v podobě ANO zde vznikla jakási populistická, postkomunistická strana s programem, který relativizuje především dobu tzv. normalizace.

Hned v prvním ze svých veřejných rozhovorů na podzim 2011 Andrej Babiš Hospodářským novinám sděluje, jaký je jeho názor na dobu po roce 1989 a před ní co se týče korupce: „To je pravda, v západním světě má taky korupce mnohem delší tradici než u nás. Za komunistů kradli u nás zelináři a řezníci, občas asi i pracovníci podniků zahraničního obchodu, ale komunističtí funkcionáři nekradli. Ti totiž měli své výhody, mysleli si, že na svých postech budou věčně, takže krást neměli zapotřebí. U nás se korupční systém teprve vytvářel v posledních dvaceti letech.“ („Korupce překročila únosnou mez“, HN, 19.9. 2011)

Babišův názor na údajně dvojí StB, totiž že existovala jakási „zlá StB“, co se věnovala disidentům a „hodná StB“, která bojovala za zájmy ČSSR v zahraničí, je všeobecně znám. V Babišově světě je, obrazně řečeno, hrdinou major Hradec, bojující za zájmy „československých podniků a jejich zaměstnanců“, za tu „Dobrou značku“. Avšak ani na tu „zlou StB“ nemá Babiš nijak příliš negativní názor: „Víte, jaký je rozdíl mezi StB a BIS? Že BIS má mluvčího a StB, když zjistila, že někdo krade, tak ho zavřeli. Tehdá se lidi báli krást. Když dneska BIS něco zjistí, tak si to přečte pan premiér, asi se mu z toho tak akorát těžko spí.“ (Rádio Impuls, 8.12. 2011)

V těchto souvislostech, totiž v kombinaci programu, podřízeného zájmům Andreje Babiše a jeho názorech (ale i hnutí ANO, které se k éře 1948-1989 nijak programově nevyhraňuje) na dobu před listopadem 1989, nikoho nepřekvapí Babišova odpověď na možnou spolupráci ANO s KSČM: „KSČM chce zakládat státní podniky. Takže z našich daní by budovala naší konkurenci, takže nepřipadá v úvahu.“ („Vaše volba“, TV Nova, 8.10. 2013). Opět důkaz naprosto neideového, ekonomicistního přemýšlení Andreje Babiše.

Babišovi je těžké uvěřit v těchto věcech i osobně, když vysvětluje svůj vstup do KSČ a svoje prorežimní angažmá. V rozhovoru MF Dnes 13.9. 2013 říká: „Nejsem komunista, já byl jen člen strany. Moje máma dospěla k názoru, že bych se měl, abych byl úspěšný v zaměstnání, stát členem KSČ. (…) Já byl jen řadový člen, takových v Československu bylo 1,7 milionu. (…) Já nebyl spojen s režimem. Tady žilo pět milionů lidí v rodinách komunistů. Kolik bylo těch havlovců? Tři sta? (…) Ale já řekl, že toho lituji. Mně bylo tehdy dvacet let, já to vůbec nevnímal. Kde jsem si měl přečíst, že ten režim postihoval lidi, že nemohli studovat? Já ani nevěděl, co ta StB je.“

Na začátku své politické kariéry přitom popisuje, jak jeho otce komunisté v roce 1965 vyloučili a jak byl v roce 1968 rehabilitovaný, aby byl v roce 1969 vyslán jako diplomat i s rodinou do Ženevy: „Můj táta nebyl žádný prominent! Byl zakladatel zahraničního obchodu na Slovensku, pracoval jako delegát Strojexportu v Etiopii, pak v Paříži. V roce 1965 mu ukradli na volejbale stranickou legitimaci, byl vyloučený ze strany, tři roky nepracoval... V roce 1968 byl rehabilitovaný a v roce 1969 vyslaný jako expert na misi do Ženevy, zastupoval Československo při jednáních GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu, pozn. red.).“ (Týden, 19.12. 2011)

Jinak řečeno, tehdy čtrnáctiletý Andrej Babiš již musel mít povědomí o tom, co je komunistický režim zač. O to více, že – podle jeho vlastního vyjádření – dokonce nějakou dobu sloužil jako „rukojmí“ režimu, aby jeho rodina ve Švýcarsku neemigrovala: „Musel jsem se z Ženevy vrátit, protože můj strýc po vstupu sovětských vojsk emigroval a s ním i moji dva bratranci. Otce sice zachránil tehdejší ministr zahraničního obchodu Barčák, který dal záruku, že naše rodina neemigruje, ale já se vrátit musel. Byl jsem pro režim takový rukojmí, bydlel jsem u babičky a vypadalo to, že mě ze školy v Bratislavě vyhodí.“ (Studenta web&mag, 10.12.2011)

Tváří v tvář tomuto utrpení a strádání pak zaráží Babišovo angažmá na vysoké škole, kdy se měl, podle vlastních slov, stát šéfem SSM a centrály AIESEC, což mu umožnilo opakované zahraniční stáže. Po ukončení školy v roce 1978 se stává kandidátem členství KSČ, po dvou letech členem. Ve svazku StB pak ohledně angažovanosti Babiše stojí: „Je členem SSM od roku 1971, zastával různé svazácké funkce, byl také vedoucím odborového sdružení SSM/AIESEC, prostřednictvím kterého se zúčastnil zahraniční praxe ve Francii (1976 Machines Agricoles Lille, 1977 STEF Dijon a Kredietbank Brusel). Je členem společenských organizací. Podle dosavadních poznatku jmenovaný pracuje v techto organizacích velmi aktivně. Od roku 1978 byl kandidátem na členství a od roku 1980 je členem Komunistické strany Československa.“ („Amnézie ambiciózního mogula“, EURo)

Spíše než na nevědomost to tedy vypadá na ukázkovou dráhu hvězdné kariéry v komunistickém Československu, kterou překazil listopad 1989 a která se opět naplno odbrzdila až v éře, kdy v české politice do pozadí ustupovali disidenti a lidé, co si s normalizačním režimem nezadali a kdy jejich vliv slábl ve prospěch těch, kteří sdíleli stejný, dominantně byznysový pohled na svět, jako Andrej Babiš.

Pohled, v němž je rozhodčí součástí hry, kde právníci dobíhají ekonomy a kde ostré lokty a znalost prostředí z doby před rokem 1989 otevřelo cestu k privatizaci dosud státního majetku. V tomto světle se pak paradox, že k ANO přecházejí nejvíce voliči ODS, ačkoliv rétorika ANO je na negaci doby dominancí ODS zosobněné postavena, kdy Andrej Babiš mluví otevřeně o „ukradené revoluci“, jeví jako další logické vyústění dějů minulých.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

nový Klaus a český Berlusconi Čtvrtek, 17.Října 2013, 09:34:5

Jeho názory jsou věcně shodné s Klausovými v 90. letech. Má šanci se stát novým hegemonem pravice. V případě uchycení se v horních patrech české politiky, budeme svědky toho, že se ho budeme zbavovat stejně těžko jako Itálie Berlusconiho. Klaus, Kalousek, ODS, TOP 09 i VV mu připravily cestu a široce otevřely vrata pro pohodlný postup do čela české pravice.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

zatím žádná demokracie - proměny. tzv pravice Čtvrtek, 17.Října 2013, 10:26:1

ODS byl první podnikatelský projekt, který o sobě řekl "jsme pravicová strana" a staví se do čela boje proti komunismu ač je plná "kolaborantů - komunistů" z minulého režimu, TOP už si nedělala hlavu s tím zda je nebo není "klasická politická strana" a navázala jako "ta lepší nová pravicová strana" 20 let po revoluci opět bojem s komunismem (přesněji bojem těch kteří většinou vůbec nebojovali před rokem 89 a bojují s neexistujícím komunismem 20 let po revoluci) a dopředu si postavila ikonu disentu (ovšem velmi specifickou a jedinou loutku), ANO navazuje jako další "nejlepší pravicová strana", bere to nejlepší z projektů ODS, TOP a VV a ta zdá se ani nepotřebuje bojovat s komunismem, politická strana už to ani není a stačí jí už jen říct - politika je podnikatelský projekt. A z článku výše vyplývá, že je to nadčasový, nadideologický a nadhodnotový projekt "nového systému", který ovšem oklikou se vrací před rok 89 k čirému autoritářství a opuštění demokracie, úspěšný šéf firmy v kontextu politiky "šéf všech lidí v zemi", budeme mít velkého šéfa, koněčně hurá pro některé :-) a komu se nelíbí tenhle, ještě může zvolit švým šéfem Okamuru. To je demokracie panečku, můžeme si zvolit šéfa :-) Mě to tedy nejen nestačí, taková demokracie, mě to děsí a probouzí mě to k boji za jednoduché základy demokracie.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ano, přesně tak, p. Chaluši, Čtvrtek, 17.Října 2013, 16:30:5

Babiš a Okamura jsou největší nebezpečí těchto voleb...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.